„Asi před pěti lety se na mě obrátil dnes už zemřelý Alois Vanoušek, dlouholetý člen Klubu Za starou Prahu a spolku Svatobor,“ vzpomíná Jana Trojanová, předsedkyně Sdružení pro záchranu Malostranského hřbitova, na období, kdy se o místě dozvěděla.

„Panu Vanouškovi bylo v té době už skoro devadesát, asi se bál, že se po jeho smrti na hřbitov zapomene. Řekl mi tehdy, že jde o unikát, jaký nemá v České republice srovnání,“ pokračuje Jana Trojanová. „Myslím si totéž,“ dodává.

„V roce 2001 vznikla mezinárodní Charta historických hřbitovů. Za Českou republiku je tam zapsaný jen Vyšehrad. Jsem přesvědčena o tom, že Malostranský hřbitov tam patří taky.“

Všude samý břečťan

Když přišla Jana Trojanová na Malostranský hřbitov poprvé, hroby i náhrobky byly schované pod břečťanem, který vše obrůstal v několika vrstvách. Viditelný, a to i z Plzeňské ulice, byl jen monumentální litinový pomník představující klečícího biskupa na hrobce hraběte Leopolda Thun-Hohensteina. Podle návrhu Josefa Berglera jej vytvořil sochař Václav Prachner. Jde o největší litinový náhrobek v České republice a pravděpodobně i ve střední Evropě.

Pískovcový pomník Václava Michala Pešiny z Čechorodu od sochaře Emanuela Maxe.

Pískovcový pomník Václava Michala Pešiny z Čechorodu od sochaře Emanuela Maxe.

FOTO: fotobanka Profimedia

„V tom je právě výjimečnost Malostranského hřbitova,“ říká Jana Trojanová. „Většina náhrobků je tu signovaných, což nenajdete téměř na žádném jiném. Jedna členka našeho sdružení, která pracuje v Národní galerii, tvrdí, že pod širým nebem tu najdete víc plastik z 19. století, než vlastní Národní galerie.“

Vždycky mu šlo o život

„Tenhle hřbitov to neměl nikdy snadné,“ pokračuje předsedkyně sdružení. Vždycky mu šlo o život, nejspíš kvůli jeho lukrativní poloze. Už v roce 1910 bojoval o jeho záchranu Jakub Arbes, který tu nechal pochovat své dvě nejstarší děti.

V roce 1927 zanikla celá část hřbitova při severní zdi kvůli stavbě tramvajové linky na Plzeňské ulici. Ještě větší katastrofu přineslo místu další rozšíření Plzeňské třídy v roce 1953, kdy byla zbourána kaple sv. Rocha z roku 1703, a samotné pohřebiště přišlo o další kus rozlohy.

Plastika na hrobce rodiny Panzských, autor Václav Prachner

Plastika na hrobce rodiny Panzských, autor Václav Prachner

FOTO: ČTK

Vzhledem k tomu, že hřbitov byl v té době volně přístupný, poničili vandalové mnoho vzácných náhrobků.

„Hřbitov, kde na Dušičky nikdo nerozsvítí, takhle se Malostranskému hřbitovu říkalo,“ připomíná Jana Trojanová. „Jde o historické pohřebiště, které vzniklo v době morové epidemie v roce 1680. Po jejím odeznění zde byla pastvina. Současný hřbitov byl založen v roce 1786 a zrušen v roce 1884. Přímí potomci zemřelých tudíž už rovněž nežijí,“ vysvětluje Jana Trojanová důvod, proč sem na Dušičky nikdo nechodil.

Dnes je nás devatenáct

Sdružení pro záchranu Malostranského hřbitova vzniklo v roce 2010 a dnes má devatenáct členů. K zásadní změně v úsilí o záchranu Malostranského hřbitova došlo až v poslední době, především zásluhou současného vedení Správy pražských hřbitovů. „Nadšení členů sdružení by nemohlo bez jejich spolupráce dosáhnout zdaleka takových výsledků, jaké jsou nyní již viditelné.

Neskutečné množství obětavé práce zde odvedli zaměstnanci SPH Malvazinky,“ říká Jana Trojanová. Podle jejích slov to jsou nejen členové našeho sdružení a Matice české, kteří v odstraňování břečťanů pokračují, ale velký kus práce zde odvádí i příznivci geocachingu (jde o neformální aktivitu lidí se stejným koníčkem, kteří ochotně pomáhají při podobných brigádách).

Svatá holčička - autorem náhrobku z roku 1851 je sochař Josef Max.

Svatá holčička - autorem náhrobku z roku 1851 je sochař Josef Max.

FOTO: Jana Hunterová

Nadšení a obětavost lidí, kteří se zde dvě až tři hodiny věnují stříhání břečťanu, fyzicky náročné práci bez jakékoliv odměny, je neuvěřitelné.

Samo Sdružení pro záchranu Malostranského hřbitova nemá žádné sponzory, nevybírá členské příspěvky. Podle Jany Trojanové si svůj příspěvek každý odpracuje.

Přístupný v omezeném režimu

Malostranský hřbitov je povětšinou veřejnosti nepřístupný. „Pořádáme komentované prohlídky a obnovili jsme dvě tradiční slavnosti, které se tu v dávné minulosti konaly. Od roku 2008 se scházíme na Dušičky a od roku 2009 organizujeme Májové slavnosti,“ říká Jana Trojanová. V příštím roce sdružení zvažuje rozšířit svou činnost o novou akci na počest osobností 20. století, které se pokoušely o záchranu Malostranského hřbitova. Pracovní název akce je Memoriál Jakuba Arbesa.

„V současné době máme tři kategorie, co se týká odhalování náhrobků.
Jednak jsou to osobnosti, o nichž víme, že tu jsou pohřbeny, i kde. Ve druhé skupině jsou ti, o nichž sice víme, že leží tady, ale přesné místo neznáme.

Rodiče Jana Nerudy

Do třetí patří ti, kteří tu byli pochováni, ale rodina je později přemístila jinam. Do druhé kategorie patří například rodiče Jana Nerudy. Právě Malostranský hřbitov se údajně stal předlohou Nerudovy sbírky básní Hřbitovní kvítí.

„Víme, že tu mají hroby otec a strýc Josefa Mánesa, leží tu architekti Kryštof a Kilián Ignác Diezenhoferovi, tady byl pohřben a později přemístěn jinam K. J. Erben,“ přibližuje Jana Trojanová alespoň některé z osobností.

Záchrana Malostranského hřbitova potřebuje podle jejích slov ovšem především systematický průzkum, na který by měla navázat postupná revitalizace zeleně i celého areálu a restaurování vzácných funerálních plastik. Praha by tím získala další mimořádnou kulturní památku a obyvatelé nejen Smíchova zcela výjimečnou galerii plastik 19. století i kulturní oázu běžně přístupnou, byť s návštěvním režimem.

Olšany největší a jako jediné s naučnou stezkou

Se svými více než padesáti hektary rozlohy a dvěma milióny pohřbenými jsou Olšany největším pražským pohřebištěm. Vznikly v roce 1680 v souvislosti s velkou morovou epidemií v Praze, ale na významu získaly za vlády císaře Josefa II., který z hygienických důvodů zakázal pohřbívat zemřelé na hřbitovech kolem kostelů uvnitř města. Olšany, které ležely za hradbami města, se pak staly hřbitovem veřejným a postupně se rozrůstaly.

Olšanské hřbitovy

Olšanské hřbitovy

FOTO: Valentinas Mite

Dnes se dělí na dvanáct hřbitovů, a to jak z hlediska územního, tak i například z hlediska víry. Najdeme tu nový židovský hřbitov, pravoslavný, pohřebiště čs. legionářů, sem byly převezeny ostatky rudoarmějců, kteří v Praze padli na samém konci války a původně byli pochováni na dnešním Náměstí Jana Palacha. Spolu s nimi tu jsou pochováni příslušníci armády generála Vlasova, atd.

Před pěti lety se u hřbitovních cest začaly objevovat první dřevěné cedule. Postupně tu vyrostla zatím jediná naučná stezka pražskými hřbitovy. Jejím autorem je římskokatolický farář Miloš Szabo, původem ze Slovenska, který od roku 2001 vede žižkovskou farnost u kostela sv. Prokopa. V těchto dnech vychází další, v pořadí již třetí část jeho encyklopedie Pražské hřbitovy – Olšanské hřbitovy.

Vychází pokračování knihy faráře Miloše Szabo: Pražské hřbitovy – Olšanské hřbitovy.

Vychází další díl ze série faráře Miloše Szabo: Pražské hřbitovy – Olšanské hřbitovy.

FOTO: Valentinas Mite