Karim pracuje pro společnost pořádající prohlídky města s průvodci, kteří zažili život na ulici. Na pravidelné páteční noční procházce nám ukáže něco malého z historie města, upozorní na pár známých památek, ale především se s ním podíváme na pražské hlavní ulice i do zákoutí typických pro žebráky, bezdomovce, prostitutky i prostituty.

Spolu se mnou je tu zájezd anglicky mluvících turistů, z Austrálie, Nového Zélandu a Británie, a jeden přednášející na Karlově univerzitě, jehož specializací je sociální geografie. „Chci se na rozdělení města podívat očima lidí, kteří žijí na ulici, je to pro mě vlastně studijní prohlídka a použiju ji v hodinách,“ vysvětluje akademik.

Jeden večer na to, aby poznali Prahu z pohledu bezdomovce, si vyhradili například turisté z Austrálie a Nového Zélandu.

Jeden večer na to, aby poznali Prahu z pohledu bezdomovce, si vyhradili například turisté z Austrálie a Nového Zélandu.

FOTO: Milan Malíček , Právo

Náš průvodce má opravdu co říct. Součástí komunity, která se pohybuje na okraji společnosti, byl devatenáct let. Do Prahy přijel v roce 1980 jako šestnáctiletý mladíček.

„Chtěl jsem se osamostatnit, tak jsem se vypravil do Prahy. Jenže jsem spadnul do drog a do prostituce,“ popisuje svoji šestiletou závislost na pervitinu, kariéru gay escortu, která skončila nakažením virem HIV, a jednadvacet let života bez domova.

Teď se muž středních let s pečlivým a silným make-upem, s nalepenými řasami a deseti zdobnými prsteny na každé ruce živí jako drug queen, tedy vystupuje jako umělec v travesti show, prodává obrázky, hraje jako komparz ve filmech a jednou do týdne dělá průvodce noční Prahou.

Před luxusním hotelem na Václavském náměstí vypráví Karim (vlevo) o tom, jak za minulého režimu v téhle kavárně čekali na své zákazníky prostitutky a prostituti.

Před luxusním hotelem na Václavském náměstí vypráví Karim (vlevo) o tom, jak za minulého režimu v téhle kavárně čekali na své zákazníky prostitutky a prostituti.

FOTO: Milan Malíček , Právo

Bezdomovce, žebráky, prostitutky, které šlapou ulici, i prostituty na hlavním nádraží nebývá většinou problém potkat, svým způsobem patří k pražskému koloritu. Říkám si tedy, jestli Karim, který býval a svým způsobem je součástí tohoto světa, o nich prozradí informace, které nejsou všeobecně známé. Během příštích tří hodin se nikdo z naší skupiny, kterou Karim vede ulicemi hlavního města, nestačil ani divit.

Praha z jiného úhlu pohledu

Ptám se pětadvacetileté Australanky Keily, která v teplákové soupravě a se soustředěným výrazem pečlivě poslouchá všechno, co vysloví překladatelka, proč tu je. „Chtěla jsem vidět něco jiného z jiného úhlu pohledu.“

Keila je na třítýdenním výletu po Evropě. V Praze zůstává čtyři dny, pak pokračuje do Krakova. Teď spolu s ostatními pokládá Karimovi otázky, které se daleko více týkají jeho životního příběhu než faktů o tom, že největší veřejný dům Lotos je hned u Václavského náměstí v ulici Ve Smečkách, nebo že o kousek dál, nedaleko Vodičkovy ulice, je bar, kam může přijít klient a ochotná obsluha mu objedná pánský escort podle přání.

Žebrota je v hlavním městě zakázaná. Přesto nebyl pro Karima problém provést nás kolem žebrajících lidí – například přímo na Václavském náměstí.

Žebrota je v hlavním městě zakázaná. Přesto nebyl pro Karima problém provést nás kolem žebrajících lidí – například přímo na Václavském náměstí.

FOTO: Milan Malíček , Právo

„Tihle kluci berou čtyři tisíce. To se bavíme o lepších prostitutech, kteří dobře vypadají, když je klient vezme jako doprovod do drahé restaurace na večeři, umějí se chovat, pokud umějí cizí jazyk, je to samozřejmě plus,“ vypočítává Karim.

„Životnost escortu je velmi omezená. Většina kluků to už po pětadvacítce dělat nemůže.“ Podle průvodce bylo velmi lehké si tímhle způsobem vydělávat ještě za komunismu. „Dřív se člověk dvakrát otočil a měl pět měsíců na nájem. Dneska jsou taxy klidně jenom patnáct set a musíte pořádně makat.“

Tvrdý byznys na ulici

Ulice je podle Karima prostě tvrdý byznys a je těžké se v něm udržet a uspět už jen kvůli velké řevnivosti a konkurenci.

„Zažil jsem tu spoustu věcí. Dneska člověk člověku nepomůže jenom proto, že jsou oba bezdomovci. Zvlášť pokud má někdo nějaký talent, jako třeba lepší vzhled nebo schopnost komunikovat s lidmi a víc si vydělat,“ vysvětluje průvodce a během cesty po pražském centru přidává několik historek o tom, jak jeden jeho známý přebral klienta jinému escortu a zaplatil za to životem. „Tomu klukovi, co ho ubodal, bylo devatenáct a byl jen chvíli v Praze.“

Skupinka se dostane i k Perlové ulici, která je víc než proslulá tím, že se v ní prodávaly prostitutky, a upozorní nás na malou desku s nápisem ‚Padlým ženám – čest jejich p...‘. I když tuhle destičku vytvořil údajně student umělecké školy jako streetartovou recesi, podle Karima jde o vzdání úcty ženám, ale i mužům, které tato profese stála život.

Rozdělení rajónů prostitutek

Další částí prohlídky je národnostní rozdělení rajónů prostitutek. Bulharské a ukrajinské jsme už viděli a jdeme se podívat na jediné místo, kde se ještě pohybují české – na Karlovo náměstí. K tomu posloucháme výklad o postojích policie k prostituci, která je – i přes nedávný návrh ji v hlavním městě legalizovat – pořád ještě zakázaná.

Dostaneme se i k blízké historii. „Před revolucí jste museli jít policistům na ruku. To znamená buď jim platit, nebo jim poskytovat služby. Bez toho jste se v byznyse neudrželi,“ vysvětluje Karim spolu s historkou, jak byl v bytě, kde mu zavraždili kolegyni a sebrali je policajti.

Později jsem pracoval třeba v Kauflandu, dokonce jsem měl na starosti i pár zaměstnanců, ale jakmile jsem dostal výplatu, prohrál jsem ji.průvodce Honza

„Při výslechu nás hodně ponižovali. Pustili nás po sedmi hodinách a tu noc za námi přišli jako klienti.“ Dnes si podle Karima policie obchodu, kde se prodává vlastní tělo, moc nevšímá, spíš se snaží jak prostitutky a prostituty, tak naháněče do strip klubů ignorovat.

Ke konci prohlídky si Karim, který už dlouho žije na ubytovně, pochvaluje, že o jeho služby v turistice je čím dál větší zájem. Jedním ze sedmi průvodců, kteří pracují pro občanské sdružení Pragulic je od srpna. Projekt vymysleli a zrealizovali tři studenti z Fakulty humanitních studií. „Zajímali jsme se o sociální podnikání,“ vysvětluje jedna z nich, Katarina Chalupková – Slovenka studující v Praze.

Katarina Chalupková a Tereza Jurečková získali na svůj projekt Pragulic grant díky vítězství v soutěži Social Impact Award.

Katarina Chalupková a Tereza Jurečková získali na svůj projekt Pragulic grant díky vítězství v soutěži Social Impact Award.

FOTO: Tomáš Česálek

Dvě dívky a jeden mladý muž přemýšleli nad vhodným projektem a nakonec si řekli, proč by vlastně nemohli bezdomovci dělat průvodce. „Až pak jsme zjistili, že stejný projekt už existuje v některých velkých městech jako třeba Kodani nebo Berlíně,“ tvrdí Katarina.

„Abychom získali vhodné spolupracovníky, oslovili jsme pár neziskovek, které s lidmi bez domova pracují. Těžko jsme mohli chodit po Václaváku a ptát se bezdomovců: Nechtěl bys pro nás provádět po Praze?“ říká s úsměvem další z tvůrců projektu Ondřej Klügl.

Podle studentů a sociálních podnikatelů jsou všichni jejich spolupracovníci v procesu resocializace. „Důležité je, že mají s bezdomovectvím zkušenost.“ Taky musí mít zajímavý příběh a být schopni ho prezentovat a dokázat dostát svým pracovním závazkům, jednou nebo dvakrát týdně odchodit prohlídku, což je pro některé z nich problém. A odměna? Prohlídka stojí 200 Kč na osobu a z toho průvodci dostanou 50 procent.

„Projekt taky vyvrací mínění, že bezdomovci smrdí, jsou špinaví a neustále opilí,“ dodává Ondra.

Z hlaváku na Letnou

Když se potkávám s dalším z průvodců – Honzou, abychom si zašli na procházku po trase, kterou obvykle provází on, má na sobě vyžehlenou košili. „Já teď bydlím na ubytovně. Takže kdo je tu vlastně bezdomovec?“ pokládá řečnickou otázku, když se ptám, kde se ve svém životě zrovna nachází, a nervózně si hrábne do dlouhých blond vlasů.

„Platím dvanáct tisíc měsíčně. Jasně že za to můžeš mít už slušný byt, ale to bych ty peníze musel mít najednou, a to většinou nemám,“ krčí rameny.

Překvapilo mě, kolik lidí zajímá můj příběh, říká Honza o svých zkušenostech s lidmi, kteří přicházejí na prohlídky. Bez domova byl více než 10 let.

Překvapilo mě, kolik lidí zajímá můj příběh, říká Honza o svých zkušenostech s lidmi, kteří přicházejí na prohlídky. Bez domova byl více než 10 let.

FOTO: Tomáš Česálek

Honza prohlídku pojímá spíš tak, že vypráví svůj životní příběh. „Pokud si přejete něco vědět o památkách, můžete si to jednoduše zjistit.“ Šestatřicetiletý Moravák měl být strojním inženýrem. V prvním ročníku Vysoké školy báňské v Ostravě ale začal sázet na sportovní zápasy, hrát automaty a dostávat se do dluhů. „Později jsem pracoval třeba v Kauflandu, dokonce jsem měl na starosti i pár zaměstnanců, ale jakmile jsem dostal výplatu, prohrál jsem ji.“ Honza pak přežíval na ulici.

„Ráno jsem přišel do práce dřív než všichni ostatní. Osprchoval jsem se a nikdo nic nepoznal.“ Kromě Ostravy „bydlel“ Honza i v Olomouci, kde si nadělal dluhy, a před dvěma roky se dostal do hlavního města a už nějakou dobu se drží od hazardu dál.
Dokonce si našel přítelkyni a pracuje na sebe. „Stavím zídky kolem rodinných domů, když někdo potřebuje. Funguje to jednoduše, když jsou lidi spokojení, navzájem si o mně řeknou a dostanu další práci.“

Tihle kluci berou čtyři tisíce. Dobře vypadají, když je klient vezme jako doprovod do drahé restaurace na večeři, umějí se chovat, pokud umějí cizí jazyk, je to samozřejmě plus. průvodce Karim

Od hlavního nádraží, kde začíná cesta mnoha lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou, mě vede přímo k Naději – nedaleké noclehárně pro bezdomovce. Tam se pozdraví s pár známými a pak zamíříme do denního centra Naděje v Bolzanově ulici.

Přes okno se zdraví se slečnou, která má na starosti lidi bez domova do šestadvaceti let. „Čau, Maruško, můžeme se jít podívat dovnitř?“ Můj průvodce mi ukazuje, jak je super, že je tady internet. „Hodně vám to pomůže, když hledáte práci nebo si potřebujete vyřídit doklady. Na ulici o ně vždycky přijdete.“

Takzvané letky

Ještě projdeme kolem kostela na náměstí Republiky, kde je socha svatého Tadeáše, ke které se Honza chodil modlit, když byl úplně na dně, a pak už přes most směrem na Letnou. „Chceš se seznámit?“ ukazuje na dvojici mužů středního věku, kteří sprchu neviděli určitě už několik týdnů.

Podáváme si ruku s Ivanem s mastnými vlasy, odřenýma rukama i poraněným okem. „Máš doklady?“ ptá se Honza. „Rodný list. Občanku mi ukradli s batohem,“ říká smutně Ivan. „Když jsi na ulici, okradou tě jiní bezdomovci nebo feťáci,“ vysvětluje mi můj průvodce, jak snadné je přijít o všechno. „Bez dokladů tě nikdo nezaměstná, nemůžeš si vyzvednout podporu.“

Podle průvodců z Pragulicu je pražské hlavní nádraží symbolickým začátkem bezdomovecké kariéry v Praze.

Podle průvodců z Pragulicu je pražské hlavní nádraží symbolickým začátkem bezdomovecké kariéry v Praze.

FOTO: Milan Malíček , Právo

Pak si vyslechneme příběh o tom, jak se kuchař Ivan rozvedl, byt nechal manželce a dvěma dcerám, odjel do Prahy a skončil na ulici. „Starší holce je šestnáct, jsme v kontaktu přes internet. Píšeme si,“ dodává Ivan, který dostane od Honzy balenou cigaretu a pár rad.

Ale to už na Honzu z tramvaje mává další známý. „Ten patří k takzvaným letkám. To je parta, co zjišťuje, kde jsou různé recepce, snaží se na ně dostat a zadarmo se tam najíst a napít,“ vysvětluje Honza a hned dodává, že sám nikdy nežebral ani nefáral. „To znamená hrabat se v popelnicích,“ vysvětluje, když vidí moji udivenou tvář.

Pak jdeme nahoru na letenský kopec podívat se na Prahu. Tam mi člověk, který žil dlouho na dně, roky se potloukal jako gambler a momentálně nemá ani vlastní podnájem, tvrdí, že ze dna se už dostal a v životě o moc víc ani nepotřebuje.