Nepochybnou dominantou Malé Strany je barokní kupole kostela sv. Mikuláše s přiléhající stejně vysokou věží. Původně tu stával raně gotický kostel z počátku 13. století, zasvěcený rovněž sv. Mikuláši z Myry.

Mikulášský chrám je nádherným solitérem postaveným vynikajícími barokními staviteli, otcem a synem Kryštofem a Kyliánem Ignácem Dienzenhoferovými.

Tři sta schodů na věž

Malostranské náměstí prošlo mnoha proměnami, ale chrám změn nedoznal a stojí ve stejné podobě, jakou dostal v letech 1703–1735. Díváte-li se na něj v kteroukoli roční dobu, za každého počasí, je dominantní, monumentální, nepřehlédnutelný.

Napadlo vás při pohledu na ten barokní skvost, že není kompaktní, že netvoří jeden celek? Kostel přilehlý k jezuitské koleji je církevním majetkem a věž, která stojí při kupoli, je samostatná stavba. Údiv? Aby ne, má dokonce své samostatné popisné číslo, 556, a náležela obci, tedy Malé Straně. Věž, která sloužila zároveň jako zvonice i hláska, byla postavena později než kostel K. I. Dienzenhoferem, dokončena byla roku 1755 jeho žákem a zetěm Anselmem Luragem. Ovšem už pět let před dokončením věže na ni byly zavěšeny zvony.

Záměrně jsou věž i kupole chrámu stejně vysoké, tj. 74 m, a obě jsou koncipovány tak, aby panoramaticky korespondovaly s chrámem sv. Víta na Pražském hradě. Výhled z věže je nádherný. Ale těch schodů na ni! Tři sta tři!

Pozorovatelna Kajka

Když se sem mohli sápat mazáci z StB, tak pro mě to musí být hračka. Nebyla, asi měli lepší výcvik. Proč tu pobíhali či spíše funěli estébáci? Měli tu pozorovatelnu s krycím názvem Kajka. Mezi příslušníky byla známa jako Dědkostroj, chodilo se sem na 24hodinové služby za zásluhy.

Odtud měli své objekty jako na dlani, telefonem hlásili každé hnutí a tady se také utužovala železná disciplína proti „rozvracečům republiky“.

Ze 70 metrů šmírovali pomocí tehdy nejmodernější techniky nejen ambasády v okolí, na dlani měli i byt režiséra Zdeňka Podskalského a Jiřiny Jiráskové. Malostranské ložnice asi také přinesly nejeden pikantní příběh.

Zastavení první: na ochozu

Znaje svůj organismus zahlcený kilogramy navíc jsem to vykráčel v poklidu, bez nutnosti stírat jindy hojný pot. Stavitelé s podobnými artisty asi počítali, zastavení v komůrce s historií věže a různými artefakty bylo mírně alibistické, ale i nutné. Nezadýchán jsem vánkově vplul do další komory. Tady se zrovna jakýsi panoš ve zbroj převlékal. Připomnělo mi to knihu mého mládí o výpravě Matěje Broučka už nevím do kterého století, ale tehdy jsem se bavil.

Dveře na ochoz ve mně vyvolaly téměř euforii, s pomalostí lovce motýlů jsem obcházel věž a na orientačních tabulích porovnával zakreslené body s reáliemi. Souhlasily a já byl rád za poskytnutý oddychový čas.

Od zvonu nahoru

Už jsem přestal počítat šprycle schodů, když jsem dorazil na další místo, kde se foťák vyřádil. Ke starému zvonu. V duchu jsem poděkoval mistru zvonaři za jeho dílo a mezistanici a pak už to šlo až na pozorovatelnu celkem hladce. Na stěnách schodiště se začaly objevovat černobílé zvětšené fotografie. Mnohdy rozmazané postavy ale pátrači dokázali ztotožnit. Měli také zrak ostříží.

„Dobrý den, občane,“ řekl mi pan Komárek

Fotil jsem si v poklidu jednou již focené, když se proti mně vynořil. V zelené, velmi známé uniformě. „Dobrý den, občane,“ pozdravil slušně a zasalutoval. Dvacet let bylo zapomenuto. Ruka mi automaticky sjela do kapsy pro občanku. Rázem byl vymazán z mysli Matěj Brouček.

Pan Komárek v uniformě Sboru národní bezpečnosti v pozorovatelně, velmi dobře zrekonstruované, s řadou dokumentů, sledovacích přístrojů, zbraní i mapkou vyznačených sledovacích objektů, provádí návštěvníky.

„Nejsou to davy, ale chodí jich sem dost, dobové dokumenty je velmi zajímají, navštěvují nás hodně Rusové a říkají, že u nich nic podobného není, tam se nic neodtajňuje.“
Původní záměr malostranských měšťanostů byl mít z věže protipožární hlásku. Poslední hlásný tu žil do roku 1891. Povinností jeho bylo při požáru zvonit, ve stranu, kde oheň spatřen byl, vyvěsit červený prapor, v noci pak lucernu.

IV. správa StB odtud hasila jiné požáry, alespoň se tak její „načálstvo“ domnívalo. Po Praze bylo podobných sledovacích bodů 70. Přestože StB své působení na věži sv. Mikuláše ukončila v lednu 1990, zůstaly prostory pozorovatelny nadále uzavřeny pro veřejnost dalších 20 let, až do roku 2010.

Ve zkratce
V loňském roce byla po náročné rekonstrukci ve věži kostela sv. Mikuláše na Malostranském náměstí bývalá pozorovatelna Státní bezpečnosti zpřístupněna veřejnosti.
Autentický prostor i doplňující expozice jsou českým unikátem. Přesto, že pozorovatelen bylo jen v Praze více než 70, je malostranská KAJKA jedinou zpřístupněnou pozorovatelnou na území České republiky.
V roce 2009, když správu Pražských věží převzala společnost ABL, bylo rozhodnuto o investici do rekonstrukce a zvýšení bezpečnosti tohoto prostoru a jeho zpřístupnění veřejnosti.
Ve spolupráci s Národním památkovým ústavem byl zpracován projekt rekonstrukce tohoto prostoru s investicí více než milión korun.
Po dokončení rekonstrukce byla v prostorách bývalé pozorovatelny zřízena výstava mapující způsoby využití pozorovatelen StB a představující ukázky techniky používané StB k odposlechům a sledování. Na realizaci expozice se podílelo Muzeum Policie ČR, Ústav pro studium totalitních režimů a Ústav paměti národa.