Hlavní obsah
Podmínky pro cykloturistiku jsou na severu Itálie více než příznivé. Foto: Jana Hanušková, Právo

Vinschgau, rozkvetlá zahrada severní Itálie, otevírá náruč cyklistům

Od severu na jih měří 64 kilometrů, začíná na hranici tří zemí, obklopují ho horské velikány a pokrývají úrodné jabloňové a meruňkové sady. Údolí Vinschgau/Val Venosta v severoitalské provincii Jižní Tyrolsko se i proto říká největší evropská ovocná zahrada. A je to také ideální místo pro ty, kdo chtějí zlehka začít s cykloturistikou.

Podmínky pro cykloturistiku jsou na severu Itálie více než příznivé. Foto: Jana Hanušková, Právo
Vinschgau, rozkvetlá zahrada severní Itálie, otevírá náruč cyklistům

Údolí táhnoucí se od průsmyku Reschenpass na hranici s Rakouskem až těsně před Merano, kam v dobách, kdy tento cíp italské země patřil ještě do rakouskouherské monarchie (dodnes se tu mluví jak německy, tak italsky) ráda jezdila císařovna Sissi, nabízí ideální podmínky pro méně zdatné cyklisty.

E-bike budil senzaci

Počínaje téměř rovnými terény, přes množství půjčoven kol až po ubytování a samozřejmě náhradní způsob dopravy, když počasí zrovna projížďce nepřeje – vše je zaměřeno na cyklisty. Regionální vláček v národních jihotyrolských barvách všechny bez problémů dopraví do požadované stanice.

Foto: Jana Hanušková, Právo

„To je elektrické kolo? A jak se na něm jezdí? A dá se to půjčit tady?“ Naše elektrická kola z místní půjčovny vzbudila právě při jízdě vlakem téměř pozdvižení. Jak je e-bike běžný v sousedním Rakousku, tak ho málo znají jen o pár kilometrů dál v Jižním Tyrolsku. Ptali se místní i zahraniční turisté, jen některé možná zklamalo, že i na elektrokole je třeba šlapat. Pohon na baterii cyklistu pouze zlehka popostrčí v okamžiku, kdy potřebuje víc zabrat, vyšlápnout prudší kopec.

Naše cesta údolím začíná u uměle vytvořeného jezera Reschen/Resia ve stejnojmenném městečku (1525 metrů nad mořem), kam sice vlak už nejede, ale od půjčovny kol v nedalekém Malsu/Malles sem všechny vyveze za sedm eur cyklobus.

Foto: Právo-TJ

Na sobotní jízdu se kromě zapřisáhlých polykačů kilometrů, kteří se samozřejmě vydávali na opačnou stranu do strmých hor, vypravily i na lehko oblečené rodinky – pánové v pohodlných džínsách a maminky v hodně nesportovní obuvi. Přilby měly většinou jen děti. Italové prostě hřeší na to, že tady jsou cyklostezky jedna velká pohoda.

Nevedou totiž z devadesáti procent po žádné hlavní silnici, jsou dobře značené, upozornění na pasoucí se stáda krav střídá zmínka o závoře po několika metrech nebo změně povrchu cyklostezky. Hned na začátku údolí je dobré zpomalit a alespoň rychle si prohlédnout Grauner Turm, věž, jejíž štíhlá nožka vykukuje z vodní hladiny pěkný kus od břehu Reschenského jezera a je jedinou připomínkou bývalého svatostánku. V roce 1950 při stavbě hráze voda zaplavila 163 domů z okolních vesnic, ani kostel nezůstal ušetřen.

Villa Waldhof

Foto: Jana Hanušková, Právo

Oběd si dáme na jižní špičce vodní plochy, v obci St. Valentin, kde Villa Waldhof s italskou noblesou spojuje starý styl s moderním designem. Při jídle na terase, odkud je pěkný výhled, se můžeme přít o to, který ze zasněžených vrcholů je Ortler, nejvyšší zdejší hora (3899 m).

Nejmenší v provincii

Pak už zvládáme jen prudké klesání, náhle jsme o šest set metrů níž, a už na nás čeká cíl dnešního dne – městečko Glurns/Glorenza. Je se svými necelými devíti sty obyvateli nejen nejmenším městem v Jižním Tyrolsku, ale hlavně si zachovalo naprosto neporušené středověké hradby, za ně se dá dostat jen po průchodu třemi vstupními bránami. Ty dnes slouží jako výstavní síně.

Opevnění dal postavit v 16. století císař Maximilian I. Pokud jsou pod strmými schody otevřená dvířka, dá se vystoupat na vysoké zdi a projít se kolem malých střílen. Uličky Glurnsu jsou úzké, kdo se v nich nevyzná, dojde někdy až na soukromý dvorek, kde typická vůně stájí dává tušit, že i tady se pořád chová dobytek.

Glurns je nejmenší město Jižního Tyrolska.

Foto: Jana Hanušková, Právo

Chloubou městečka je Laubengasse, ulička s podloubími, kde se konaly trhy a čile se obchodovalo se solí z údolí řeky Inn, vínem z Lombardie nebo jen s obilím a ovocem. Laubengasse vznikla na truc zavedenému trhu, jenž se pořádal v deset kilometrů vzdáleném švýcarském Müstairu s proslaveným benediktýnským klášterem sv. Jana. Dnes patří tato památka v nejvýchodnější obci Švýcarska do světového dědictví UNESCO.

Glurns ale není zakonzervovanou relikvií, žije dost moderně. Na ulicích jsou kavárenské stolky, restaurace jsou plné lidí, nechybějí ani obchody se značkovou módou. A když se už stánek s vuřty nevejde před hradby, jednoduše se posune za ně. Stejně jako kostel, kemp nebo parkoviště. Na obou březích druhé nejdelší italské řeky Etsch/Adiže, která v jihotyrolských Alpách pramení a ještě u Glurnsu nestačila nabrat na síle, je dost místa.

V Pradu si každý může za poplatek zarybařit.

Foto: Jana Hanušková, Právo

Šumění řeky nás druhý den opět doprovází při další jízdě. Etsch je naší věrnou průvodkyní několik kilometrů, pak ji vystřídají vzrostlé borovice v národním parku Stilfserjoch. Je horko a připadáme si jako ve Středomoří. Jako u českého rybníka se zase cítíme při obědě v rybí restauraci Fischerstube v Pradu. Vody jsou soukromé, a tak si za 13,50 eura na osobu a den může každý vytáhnout a odnést až čtyři pstruhy. Zájem mají hlavně děti. Bohužel rybí speciality jsou v Pradu na jídelním lístku jen omezeně.

Mramorové patníky

Krásný slunečný den končíme v mramorovém městě Laas. Z bílého mramoru je tu opravdu snad vše – patníky, dlažební kostky, pomníky na hřbitově i busta císaře Františka Josefa I. Dnes neznámý donátor ji objednal v roce 1908 k 60. výročí monarchovy vlády. Hlava Františka Josefa je mimo jiné vytesaná i na mramorovém bílém hranolu, jenž trůní v zahradě našich hostitelů.

Hřbitov v mramorovém městečku Laas.

Foto: Jana Hanušková, Právo

„Autorem tohoto díla je můj otec. Přidal tam i pět jablek jako symbol kraje i připomínku, že naše rodina má pět členů. Nechybí ani odpočívající kůň, protože ti byli dřív při těžbě mramoru důležitou hnací silou. U základny mramorového hranolu zase najdete plamen. Ten odkazuje na to, že máme v domě i palírnu,“ říká náš hostitel Rudolf Gartner, držitel mnoha mezinárodních ocenění za svoji pálenku.

„Zpracovávat můžete v podstatě jakékoliv ovoce, my pálíme na podzim jen to, které se urodí přímo na naší zahradě. Má to jednu velkou výhodu – když je špatná úroda a ovoce není dost kvalitní, prostě z něj nic nevyrobíme a nekazíme si tak jméno,“ směje se Rudi.

Foto: Jana Hanušková, Právo

Statek Fohlenhof sloužil ještě tak před sto lety jako zotavovna pro koně. Když je ale ve 30. letech minulého století vystřídala technika – mimochodem slouží dosud – odstěhovali se také věrní čtyřnozí pomocníci. I když je Fohlenhof hned vedle železniční zastávky, je tu klid, možná i proto, že moderní vlaky se nad kolejemi téměř vznášejí, žádné hrkání, pískání či skřípání. Na terase před domem si můžeme vychutnat i pohled na jednu z lanovek, po níž se dopravuje mramor, zdejší bílé zlato.

Mramor se z Laasu v podobě hotových výrobků expeduje do celého světa, jsou z něj udělány jak kříže na Arlingtonském hřbitově u Washingtonu, tak třeba pomník Julia Zeyera v pražských Chotkových sadech či Vincenze Priessnitze v Jeseníkách.

Rady na cestu

Jak se tam dostat

Cesta z Prahy do Vinschgau měří asi 630 kilometrů a trvá šest až sedm hodin. Relativně dlouhou jízdu po této trase vynahrazuje to, že si náš cestovatel vystačí jen se známkou na tuzemské dálnice.

Pokud totiž pojede přes Plzeň, Mnichov a pak dále na německý Garmisch-Partenkirchen, nebude muset nikde jinde za rychlostní silnici platit.

Z Ga-Pa se musí jet na Lermoss, Immst a pak přes město Landeck dál na Prutz, tunel mířící přímo do Prutzu je totiž placený a musí v něm mít automobil rakouskou dálniční známku.

Zajížďka je to ale jen asi deset minut, navíc se při ní kocháte krásnou krajinou. Pak se jede po silnici B 180 na Tösens, Nauders a konečně do průsmyku Resschenpass, který je vstupní branou do údolí Vinschgau.

Kdo jede z Brna, využije nejspíš rakouské dálnice přes Vídeň, Salcburk a Innsbruck. Cesta měří kolem 740 km a trvá osm hodin.

 

Bikemobilcard

Vyznavačům jízdy na kole se vyplatí pořídit si ve Vinschgau kartu, určenou právě jim. Jmenuje se Bikemobilcard, platí jeden, tři či sedm dní a dá se na ni nejen cestovat v místním regionálním vláčku, ale také se slevou vypůjčit kolo.

Jednodenní jízda na elektrickém kole vyjde na 26 eur. Seznam půjčoven, kde se dá po trase bicykl vrátit, je přiložen. Jen jsme nepochopili, jak často se musí karta označovat ve vlaku, neprohloupí ten, kdo tak učiní při každém nástupu. Strojek si s jejím čipem hravě poradí.

 

Kde nakupovat dárky

Víno, špek, ale i sýry či ovocné výrobky budou vždy dobrým dárkem, který z Jižního Tyrolska přivezete. Musíte si ale pro ně zajet přímo k producentovi.

Největší pastí na turisty jsou honosně vyhlížející prodejny s gastronomickými suvenýry přímo u hlavní silnice. Stačí uhnout do nejbližší vesnice či městečka ležícího výš v horách a najít si tady řezníka, vinaře či pekaře.

Báječný Schüttelbrot (křehká tvrdá chlebová placka místního tradičního chleba) v kvalitě bio má pekárna v Reschenu, sýry měkké i staré několik měsíců zase nabízejí v Malsu (Schleis 8) Hofkäserei Englhorn.

 

www stránky

Znavení uléháme do nadýchaných peřin, v apartmánech Fohlenhofu nás uspává i pronikavá vůně. Stěny mají obklady z borovice limby, která má prý léčivé účinky – uklidňuje mysl a vylaďuje srdeční rytmus. Ráno prší, proto využijeme služeb regionálního vlaku a do Merana se dopravíme po kolejích. Čeká nás expedice pracovně zvaná Speck, Wine und Obst. Špek, víno a ovoce. Jídlo a pití je totiž dalším pokladem Jižního Tyrolska, které nemůžeme vynechat.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků