Článek
Tři měsíce utekly jako voda. Jak už víte, jsme tři Vandráci, kteří si usmysleli, že se vydají za dobrodružstvím na vlastní pěst, aniž by věděli, co je čeká. A to ve všech směrech. Vydali jsme se napříč Střední Amerikou na vlastních motorkách, abychom poznali místní kulturu, dotkli se historie indiánských legend, zažili nečekané. A mnohem víc.
Nejsme badatelé, etnologové ani cestovatelé. Máme jen to štěstí, že máme nejlepší ženy pod sluncem. A taky práci, díky níž jsme se k tomuto cestování vlastně dostali. A neobešlo by se to pochopitelně bez pomoci všech, kteří nám věří a podporují nás. Motivací jsou samozřejmě i naši diváci, kteří nás celou cestu sledují a fandí nám.
Přírodní krásy budou provázet celý dokument, který by se měl dostat na obrazovky už na podzim.
Vydali jsme se do zemí, od kterých nás spousta lidí odrazovala, četli nám statistiky vražd, přepadení a únosů. Byli jsme varováni před jedovatými hady a pavouky, drogovými kartely nebo ztracením se v džungli. A teď je to za námi. Sedím v Mexico City u stolu a píši tuto zprávu, abych shrnul naše dobrodružství. Jsem plný zážitků a zároveň unavený jako kladenský havíř. A to máme za sebou vlastně jen první část naší práce.
Vzpomínky na koupání v Karibiku, Pacifiku, v sopečných lagunách nebo horských řekách. Dennodenní západy slunce, bivakování pod širým nebem nebo ve stanech na místech, kde bych si to netroufl ani v Čechách. Potkávání a poznávání lidí, kultur, rozdílů a zvyků. Prožití spousty legrace v komunitách, kam se málokdo vydá. Dopad rozmachu plastů po celé Střední Americe. Vnímání všech vůní světa, které vám nabízí jen jízda na motorce.
Na tato rána budou Vandráci už brzy s láskou vzpomínat.
Něco málo přes osm tisíc ujetých kilometrů na těch našich mašinách. Stesk po našich milovaných rodinách. To vše a mnohem víc máme natočeno, skoro na dva celovečeráky. Točili jsme téměř denně, všichni a všechno. Tedy Zorro (Pavel) se ujal víc focení a šlo mu to výborně. Mezi námi i proto, že před kamerou mu to šlo líp než za kamerou. Zvolili jsme formu nenásilného a přiznaného snímání všeho, co jsme považovali za zajímavé.
| Pavel Liška, Honza Révai a Hynek Bernard – to jsou Vandráci Vagamundos, kteří se ještě před pár hodinami toulali někde po Mexiku. Poprvé se všichni dohromady sešli při natáčení dokumentu Moto cestou necestou (Hynek jako kameraman a režisér, Honza a Pavel jako účastníci). Po společné poslední výpravě se nezávisle na sobě a spontánně rozhodli vytvořit vlastní, originální, ale především autentický projekt. Cestují po Střední Americe na vlastní pěst, bez štábů, doprovodných vozidel, hotelů a mezinárodní kuchyně. Jen tři poutníci s tím, co jejich motorky uvezou. Od září budete moci jejich dobrodružnou výpravu zhlédnout v osmi dílech na Prima Cool. Do té doby je můžete sledovat na Novinkách nebo sociálních sítích pod názvem Vandráci Vagamundos. |
Každý den jsme se vydávali do neznáma, postupně se seznamovali s místními zvyky a učili se, jak komunikovat. Jasně, španělsky, to ale ani jeden z nás neuměl. Postupně jsme se ale adaptovali a začali dokonce té španělštině i trošku rozumět.
Zapadnout mezi místní bylo někdy jednoduché a jindy složitější.
Nejtěžší byl samozřejmě začátek čili Panama. Ale jen chvilku, než jsme pochopili, jak úžasní jsou lidé v Latinské Americe. Potkáváte lidi, kteří ctí tradice, chrání si duše anebo žijí na pokraji bídy. Přesto jsou ochotni vás nechat nahlédnout do soukromí, pohostit vás nebo jakkoli pomoci. A ještě se u toho usmívají.
Samozřejmě když přijedete do vesničky v horách na tak velkých motorkách, pozornosti neuniknete. I když ve všech zemích je spousta motorek. Jsou to ale skútry a motorky s malým obsahem, na kterých jezdí celé rodiny pohromadě, mnohdy i pět lidí a všichni bez helem. Tohle znám z Asie a zjišťuji, jak jsme v Evropě čím dál tím víc svázanější vlastními pravidly. Samozřejmě i tady se potkáváme s byrokracií, ale vlastně jen na hranicích. A to minimálně.
Nejhezčí je, když spolu kamarádi jen tak mlčí...
Projíždíme si státy na těch našich mašinách a zažíváme neuvěřitelné věci, zkrátka nám vše padá z nebe. Doslova. Pavel hned první den, po tom, co přebereme motorky, ztrácí klíče. Samozřejmě jsme si všichni vzali náhradní. Po pár týdnech mu ovšem ty první vypadly odněkud z motorky čili z nebe. A tak to máme se vším.
V Panamě hrajeme volejbal s indiány kmene Kuna na ostrůvku Aroma. V Kostarice prožíváme promočený týden v džungli a potkáváme hady, tarantule, želvy i kajmana. V Nikaragui nás celá vesnička nejchudších obyvatel doprovází vysoko do skal, aby nám ukázala svoje nejdůležitější bohatství, a tím je pramen pitné vody.
Výprava k pramenu vody v pralese v Nikaragui
Honduras po varování projíždíme za jeden den, přesto se nevyhneme demonstracím na cestě formou hořících zátarasů a spoustě ozbrojených policistů. Malý Salvador, který měl být také nebezpečný, se nám otevírá vstřícností všech lidí, které potkáváme. Nakonec zůstáváme mnohem déle, než jsme plánovali. Mimochodem krásná krajina plná vulkánů.
Guatemala je, troufám si říct, jedna z nejhezčích zemí Střední Ameriky. A opět lidé ochotní vás pustit k sobě domů, pohostit vás, zkrátka nádhera. Navíc si v Guatemale prožíváme každý vlastní dobrodružství poté, co se na tři dny rozcházíme. Abychom se opět sešli na největší mayské pyramidě v Tikalu. Už se nemůžeme dočkat Mexika, a tak v Belize navštěvujeme jen ruiny Caracol a po dvou dnech parádního offroadu v džungli a noclehu v rastamanském baru opouštíme tuto malinkou karibskou zemi.
Hynek Bernard sledoval značnou část cesty skrz objektiv kamery.
Časově jsme teprve v půlce našeho tripu a před sebou máme obrovské Mexiko, plné nečekaných zážitků. Třeba když nám na hranicích dojdou peníze a musíme tři dny čekat, až z toho bankomatu něco vyždímáme a budeme schopni zaplatit depozit za motorky.
A už nám zase začínají padat věci z nebe. Jako možnost potápět se v cenote a projít si dvěma indiánskými rituály. Najít kmen Lakandů a dostat indiánské požehnání od posledního žijícího šamana, který tento obřad provádí. A tím splnit naši misi pro pana Stingla. Navštívit největší mayskou hrobku, kde byl uložen významný mayský panovník Paka. Dalším splněným snem bylo putování na koních vysoko v horách, za jedním ze symbolů Mexika, motýly monarchy.
Na ty nejlepší zážitky v životě musíte opustit zónu komfortu...
A jako závěrečný vrchol naší cesty jsme zdolali výšlap na sopku Nevado de Toluca ve výšce 4700 m n.m. Dotkli jsme se nebe, snů mnohých z nás, abychom vám veškerou tu krásu mohli přivézt a ukázat. Ukázat očima věčně malých kluků, kteří si jezdí po světě na motorce. Ale teď mají před sebou další velký úkol. A to vybrat nejdůležitější a nejhezčí momenty tohoto čtvrt roku. Sestříhat to, vybrat tu správnou hudbu a namluvit komentáře.
Takže zpět k našim rodinám, láskám, dětem a povinnostem. Abychom vedle našich pracovních povinností dotáhli i tento vandrácký projekt do šťastného konce. A těšíme se, až vám předáme naše dojmy osobně na setkání, o kterém se dozvíte více na našich stránkách Vandraci.com.
Loučí se Don Juan.