V obklopení gejzírů chilské pouště Atacama

Naše skupinka přijela do města linkovým autobusem z Antofagasty naplněná očekáváním, v jakém stavu San Pedro bude. Jen asi měsíc před naším příjezdem se totiž místem prohnaly přívalové deště a rozvodnily - jinak prakticky celoročně vyschlá - koryta v písku. Ukázalo se, že zprávy v médiích byly o něco dramatičtější, než realita. Po povodních nikde ani památky.

Z autobusového nádraží jsme se po prašné cestě vydali pěšky směrem k centru města, kde se měl nacházet náš hostel. Brzy si všímám všudypřítomné hnědo-červené barvy pálených cihel, nikoho už naopak nepřekvapují desítky psů polehávajících po ulicích. Hostel objevujeme velice rychle, ubytováváme se a po vytoužené sprše jdeme dokoupit zásoby pitné vody.

Městečko na mě okamžitě dýchá přívětivou atmosférou. Úzké uličky lemují útulné kavárny a restaurace společně s mnoha cestovními agenturami, které turistům nabízejí výlety po místních přírodních lákadlech. V okolí jich najdete hned několik – my volíme výlet mikrobusem na východ slunce ke gejzírům El Tatio a na stejný den odpoledne domlouváme transport k Valle de la Muerte (Údolí smrti), následně na západ slunce k Valle de Marte (Měsíční údolí).

Mimo jiné je zde mezi turisty velice populární sandboarding a cyklistika. Chvíli pak ještě nasáváme atmosféru města a brzy po setmění se jdeme uložit ke spánku – odjezd ke gejzírům je naplánovaný na čtvrtou hodinu ráno.

Řidič mikrobusu dostojí jihoamerickému pojetí času a dorazí s asi dvacetiminutovým zpožděním. Naskládáme se do vozu a snažíme se na výmolovitých cestách ještě na chvíli usnout. Mikrobus mezitím nekonečně stoupá, zastaví až u oficiálního vstupu do gejzírových polí. Zde absolvujeme povinnou registraci návštěvníků a popojíždíme dalších několik set metrů.

Brodíme se bahnem a loužemi, venku je větrno a teplota se pohybuje kolem pěti stupňů nad nulou. Už v mikrobusu je jasné, že nadmořská výška, přesahující 4300 m.n.m., nám bude dělat problémy.

Řidič začíná pro naši výpravu chystat snídani a my děláme první opatrné kroky v neskutečně cizí krajině zaplněné párou vyvěrající z podzemí. Po několika metrech si uvědomuji nedostatek kyslíku a lapám po dechu s pocitem, jako kdybych předchozí minutu zadržoval dech.

K snídani si dáváme naservírovaný čaj z koky, housky s marmeládou a sušenky. Mezitím se již objevují první sluneční paprsky a prosvětlují dramatickou oblohu a všudypřítomnou páru.

V gejzírovém poli je dohromady asi 80 aktivních gejzírů a El Tatio je tak díky tomu největším přírodním úkazem tohoto druhu na jižní polokouli a třetí největší na světě - po Yellowstonu v USA a Dolina Giezerov v Rusku. Obcházím kolem s kamerou, objektiv se mi neustále mlží, ale pára alespoň zahřívá. Ve vzduchu je cítit síra a horká voda vyvěrá všude kolem v podobě bublajících a pěnících pramenů na povrch.

Jeden z gejzírů vytváří menší jezírko, do kterého přitéká horká voda. První turisté se již osmělili a i přes okolní teplotu vzduchu se svlékli do plavek a dopřávali si přírodní lázně.

Brzy se k nim přidáváme a záhy si uvědomujeme proměnlivost teploty vody – podle intenzity přítoku pramene se při setrvání na jednom místě v asi metr hlubokém jezírku dočkáte jak studené vody, tak i - až bolestivých přívalů - horké vody. Ty jsou ale díky euforické náladě všech přítomných doprovázeny jen hlasitým výkřikem a smíchem. Jsou tu s námi Holanďané, Němci a Američané. Nakonec vylézám z vody, a co nejrychleji se oblékám do teplého oblečení.

Cestou zpět do městečka projíždíme místní krajinu. Vzhledem k množství srážek, které v letošním roce zasáhly jinak velice suchou Atacamu, vypadají silnice neprůjezdně. Místním řidičům to ale vrásky nedělá a neohroženě vedou svá auta skrz hluboké rozbahněné louže.

Odpoledne, opět pronajatým mikrobusem, vyrážíme do blízkého okolí San Pedra de Atacama. Pod zamračenou oblohou se nám otevírá výhled na Údolí smrti. Na chvíli si připadám jako na jiné planetě a mám co dělat, aby mě silný vítr neodfoukl. V pozadí přes hledáček objektivu sleduji skupinku na sandboardech, která sjíždí jednu z mála místních písečných dun.

Brzy se ale přesouváme o několik kilometrů dál k Měsíčnímu údolí. Na doporučení řidiče volíme méně turisticky frekventovanou vyhlídku, na místo dorážíme jako první skupinka a obsazujeme místo s nejlepším výhledem. Pomalu se blíží západ slunce a my napjatě očekáváme hru stínů v údolí pod námi. Na horizontu se objevuje duha a dodává scenérii kouzelnou atmosféru.

Nakonec se nebe zbarví do sytě rudé barvy a my se příjemně unaveni odebíráme zpět do města. Brzy ráno pak nasedáme do linkového autobusu směřujícímu k bolivijským hranicím. To už je ale na jiné vyprávění.