Uvnitř brněnského vodojemu, který je v hledáčku hollywoodských filmařů

Nejstarší brněnský vodovod pochází z doby panování Václava IV. a nefiltrovanou říční vodu z řeky Svratky přiváděl do města neuvěřitelných 450 let. Až v poslední třetině 19. století se brněnští radní rozhodli vybudovat nový přívod vody podle projektu londýnského stavitele Thomase Docwryho. Zdrojem byla opět Svratka.

Voda z ní byla odváděna nad jezem v Kamenném mlýně do úpravny vody v Pisárkách. Po vyčištění na filtrech ji hnala parní čerpadla do vodojemů ve městě. Ten nejvyšší, záložní, vybudovali přímo ve východním bastionu hradu Špilberk. Druhé tlakové pásmo pak leželo na nedalekém Žlutém kopci, kde v průběhu tří desetiletí zahloubili postupně do země hned čtyři obří podzemní nádrže: starší dvě ještě cihlové, ty mladší železobetonové.

Záhy se ale zjistilo, že pisárecký vodovod je špatně izolovaný: voda byla v zimě příliš studená a v létě příliš teplá. Navíc lidem nechutnala, protože měla nízkou mineralitu, a tak byl jen o pár let později, v roce 1913, zprovozněn nový vodovod březovský, který zásobuje Brno výbornou pitnou vodou dodnes. Nádrže na Žlutém kopci však zůstaly ještě dlouho v provozu, sloužily jako zdroj užitkové vody pro obyvatele vilové Masarykovy čtvrti. Definitivně byly odstaveny po sto letech, v roce 1997. Jak to vypadá uvnitř?

Podzemí zní ozvěnou kroků a tichých hlasů. Na několika místech rozptylují temnotu světelné ostrůvky halogenů, napojených kabely do mobilního generátoru. Nedosvítí však daleko. Jednotlivé oblouky oken a kleneb nahodile osvětlují záblesky baterek a mobilů.

Vnitřní opěrný systém je členěn tak, aby komora pojala maximální objem vody a zdivo přitom spolehlivě uneslo obrovský tlak. Devět rovnoběžných stěn dělí rozlehlý prostor do deseti stejně velkých, dlouhých a úzkých komor. Jejich stropy odlehčuje příčné klenutí. Podlahy mají mělce prohnuté dno. Každou stěnu prolamuje šest obřích tlamových oken (nepravidelně klenutý tlamový profil – v horní části více, v dolní méně – patří spolu s kruhovým a vejčitým k nejčastějším tvarům vodovodů, kanalizací a dalších vodních staveb), jejichž horní oblouk rozkládá váhu stropu do stran. Na severní straně spojuje komory úzká chodba.

Vůbec není těžké si představit, že stojíte v tajemném podvodním chrámu. Klenby komor a oken, orientované kolmo vůči sobě, vytvářejí dojem zrcadlového labyrintu. Obloukové průhledy se díky perspektivě zmenšují a mizí kdesi ve tmě, takže vzniká dojem nekonečného prostoru. Původní oranžovočervenou barvu si zachoval jen strop, níže položené pálené cihly po sto letech pod vodou ztmavly: hrají ponurými odstíny černé, hnědé a fialové. Až na změnu barvy však zůstalo perfektně slícované režné zdivo ve skvělém stavu.

Neodvětraná vlhkost se sráží na stěnách, které jsou na dotek mokré a studené, a stéká pod nohy, kde se hromadí na dně komor. Pod nohama šplouchá při každém kroku voda. Šum hovoru se tříští a násobí na klenbách, zvuk se nese celým prostorem. Ještě zarezonuje odkašlání posledního návštěvníka u vchodu, a najednou jsem tu sama.

Když se zastavím, nastane ticho. Ticho jako na konci světa, jen pára z dechu se sráží ve vzduchu. Skvělé místo na horor! Popojdu, a za sebou uslyším kroky. Zrychlím. Kroky za mnou také. Být to ve filmu, tak se právě v téhle chvíli ozvou první tóny zlověstné hudby, která upozorňuje diváka, že se stane něco opravdu, ale opravdu ošklivého. Jen chvilku předtím, než se nedůstojně rozběhnu k východu, si uvědomím, že mě vyděsila ozvěna mých vlastních kroků…

„Nic si z toho nedělejte, hollywoodští filmaři tady měli doopravdy natáčet,“ prozrazuje architekt Aleš Svoboda, který po Žlutém kopci provází nejen nás, ale také desítky dalších zvědavých zájemců z brněnského magistrátu.

„Jejich lokační byli z vodojemu naprosto nadšení. Měl posloužit jako kulisy v dalším dílu Spidermana či ve třináctidílném mysteriózním hollywoodském seriálu. O prostor se před natáčením dramatu Nightmare Alley zajímal také oscarový režisér Guillermo del Toro (Hellboy, Faunův labyrint, Tvář vody). Ze všech zamýšlených projektů však nakonec sešlo – zatím. V té době totiž ještě neexistoval přístup do podzemí jinak než přes poklopy po strmém žebříku, takže se filmaři nedokázali dostat dolů s technikou. Přesto nám američtí producenti poslali dar na vybudování vstupu pro veřejnost, kterým jste se dnes do vodojemu dostali i vy. Do budoucna totiž vedou tuto lokaci v patrnosti.“

Nejstarší ze čtyř vodojemů pod Žlutým kopcem mezi ulicemi Tvrdého a Tomešovou za to rozhodně stojí. Čtvercová podzemní nádrž z pálených cihel byla vyhloubena z povrchu a částečně zapuštěna do podzemí v letech 1869 až 1872. Má vnitřní rozměry 45×45 metrů a hloubku šest a půl metru. Od loňska do ní vede už zmíněný pohodlný vstup, který se zařezává do země ve východním cípu pozemku. Prorazit ho vůbec nebylo snadné.

„Koncem 19. století, kdy se vodojem stavěl, byla ruční řemeslná práce na vrcholu. A vodojemy budovali skvělí stavitelé, kteří si na zakázce dávali záležet. Šlo o strategické stavby: nic se nesmělo dostat dovnitř ani ven. Tomu odpovídaly zvolené technologie. Kvalitní pálené cihly slinuly s vápenocementovou maltou tak pevně, že je i dnes těžké dělat ve zdivu nějaké zásahy. Když jsme proráželi vchod, nepodařilo se nám zachránit ani jednu cihlu, protože za sto let vytvořily s maltou jednolitý materiál,“ vysvětluje Aleš Svoboda.

Celá stavba je po obvodu zaizolovaná půlmetrovou vrstvou bílého jílu, aby voda neunikala a zůstávala chladná. Přírodní izolace dodnes funguje, a možná lépe než moderní fólie. „Vodojem je ve velmi dobrém technickém stavu včetně ventilů, průsaky jsme zaznamenali minimální. Ke zprovoznění by nebyly potřeba žádné velké stavební úpravy. Stačilo by zprovoznit zavařené vypouštěcí i napouštěcí ventily, což nepředstavuje problém, nádrž by se mohla klidně napustit a voda by z ní by opět tekla samospádem do celého Brna,“ dodává architekt.

Industriální krásou za nejstarším vodojemem nezaostávají ani sousední tři podzemní nádrže: jižně umístěný cihlový vodojem z konce 19. století a dvě železobetonové nádrže z počátku století dvacátého. Cihelná nádrž má obdélníkový půdorys o rozměrech sedmdesát na padesát metrů a výšce přes osm metrů.

Křížové klenby z režného zdiva nesou pilíře a sloupy, díky nimž připomíná prostor trpasličí síně Morie z Pána prstenů. Vstup je v současné době bohužel uzavřen, lze však nahlédnout do třetí, nejmladší cisterny, ležící na severovýchodě pozemku pod parkovištěm nedaleké nemocnice.

Její vchod je skrytý za nenápadnými vraty ve svahu po odstřelené skále. Úzká chodba za ním se po pár metrech rozšiřuje do armaturní komory s elegantní terrazzo dlažbou z umělého kamene. Samotný vodojem tvoří dvě železobetonové nádrže o rozměrech přibližně 30× 35 a 30×45 metrů a hloubce přes pět metrů, které k sobě přiléhají jedním bokem. I u nich si dali stavaři záležet na kvalitě provedení: beton zrál pod vodou, aby v něm nezůstaly ani vlasové trhliny. Ve dvou stěnách jsou proraženy průhledy, jimiž se dříve kontroloval stav vody v nádržích. Dolů z komory vede točité ocelové schodiště do obslužného prostoru s napouštěcími a vypouštěcími ventily. Ten je však od nádrží oddělen zdí, dovnitř se tudy nedostaneme. Můžeme si jen zavolat na ozvěnu, která se v hlubokém prostoru pod námi odráží několik desítek vteřin.

Když byly v roce 2014 nepoužívané vodojemy určeny k demolici, nastala okolo nenápadné louky pořádná tlačenice. Není divu: Žlutý kopec v těsném sousedství Špilberku patří k lukrativním brněnským adresám, takže o pozemek projevili značný zájem developeři. Vodojemy měly namále – místo nich už mnozí investoři viděli v duchu vyrůstat bytové domy a podzemní garáže…

Zájem amerických filmařů však ukázal, že by se dalo jít smysluplnější cestou. Unikátní industriální stavby v atraktivní lokalitě se nakonec podařilo „zpamátnit“, a tím pádem zachránit od zbourání. Velkou zásluhu na tom měl právě architekt Aleš Svoboda, který se zkoumání brněnského podzemí věnuje už 35 let.

Díky jeho obhajobě – a také díky dotacím z městského a evropského rozpočtu – se mu v posledních letech podařilo v Brně zachránit hned několik památek: labyrint pod Zelným trhem, sklepení domu mincmistrů a kostnici pod kostelem sv. Jakuba. Velké plány má i s vodojemy.

„Svou funkci splnily, dosloužily. Ale pořád jde o úžasné stavby s obrovským potenciálem. Prostor se přímo nabízí k tomu, aby v něm vznikl výjimečný relaxační areál. Umím si v podzemí představit videomaping či jiné umělecké produkce nebo třeba muzeum vody, galerii, prostor pro únikovou hru, ale také lázně a wellness.

Vodojem má stálou teplotu okolo deseti stupňů, takže by se v něm dalo vybudovat celoroční podzemní kluziště. Nebyl by ani problém částečně ho napustit a vybudovat přístaviště s loďkami. V nadzemí by zase mohl stát park, dětské koutky, petangové hřiště… Nebyly by třeba žádné velké stavební úpravy, všechny čtyři vodojemy jsou ve velmi dobrém stavu. Vše je zde zkrátka připraveno na smysluplnou investici,“ uzavírá Aleš Svoboda.