Španělská Asturie vábí legendou k prameni manželství

Jedna z autonomních oblastí Španělska, rozkládající se na severu země při Biskajském zálivu, má mnoho podob. Oficiální název zní Asturské knížectví, i když to dávno není knížectví v pravém slova smyslu.

S donem Pelayem, tedy s jeho sochou, jsme se poprvé setkali v Cangas de Onís, původně hlavním městě někdejšího asturského království. Na svého prvního krále jsou Astuřané i dnes jaksepatří hrdi. Soudě alespoň podle množství ulic, náměstí, hotelů i hospod, které v tomto kraji nesou jeho jméno.

Jejich předkové si ho zvolili, i když byl odjinud. Stál v čele křesťanských bojovníků, kteří v legendární bitvě u Covadongy roku 722 poprvé po dlouhých deseti letech porazili muslimy.

Krajem se rošířila zvěst, že v onom zázračném vítězství má prsty Panna Maria. To ona údajně předala Pelayovi v jeskyni v Covadonze slavný kříž vítězství, který je dnes symbolem Asturie a zdobí její vlajku i znak.

Ten původní, který si prý don Pelayo zhotovil sám, byl dřevěný. Podobu, v jaké ho známe, mu dali zlatničtí mistři krále Alfonse III. Jeho replika (originál z počátku 10. století je uložen v katedrále v Oviedu) zdobí i středověký most přes řeku Sellu v Cangas de Onís.

Nelze přehlédnout ani několik výstavných domů. Vybudovali je „indianos“, jak tu říkají těm, kteří koncem 19. a začátkem 20. století opustili rodnou hroudu a odjížděli do Nového světa s cílem zbohatnout.

Některým se to podařilo, a když se vraceli k rodným břehům, zcela jistě vyhlíželi na obzoru důvěrně známé ostré štíty hor, které byly neklamným znamením, že pevnina je blízko.

Zdánlivě neproniknutelná vápencová hradba zvedající se do výšky kolem 2500 metrů je totiž od pobřeží Biskajského zálivu vzdálená pouhých 25 kilometrů. Traduje se, že příznačný název Picos de Europa čili Evropské štíty dali těmto horám námořníci vracející se ze zámořských cest.

Roku 1955 byly Picos de Europa vyhlášeny národním parkem včetně Národního parku Covadonga, prvního (1918) na území Španělska, jemuž se dostalo nejpřísnějšího stupně ochrany.

Picos de Europa, zaujímající plochu zhruba 25 x 40 kilometrů, se rozkládají na území tří autonomních oblastí Španělska – Asturie, Kantabrie a Kastilie-Leonu, přičemž ty nejvyšší jsou právě v asturské části.

O nejvyšší hoře Torrecerredo (2648 metrů) sní především horolezci, tu o něco nižší, Picu Urriellu (2519 metrů), chtějí spatřit na vlastní oči snad všichni návštěvníci této oblasti. Samozřejmě z patřičné vzdálenosti. Výstup na vrchol je totiž dostupný pouze horolezecky.

Tahle mytická hora, kterou má ve svém logu i zdejší národní park, je známější pod názvem Naranjo de Bulnes čili Bulneský pomerančovník. Byla tak údajně pojmenována podle temně oranžového zbarvení při západu slunce. Picos de Europa však nejsou pouze pro horolezce. Své trasy si zde najdou turisté zkušení i úplní začátečníci.

Ideální základnou pro poznávání Picos de Europa je už zmíněné městečko Cangas de Onís. V létě, kdy bývá ve zdejších horách o něco stabilnější počasí, tedy i více návštěvníků, si turisty doslova hýčká. Vychází vstříc i těm, kteří jsou odkázáni na veřejnou dopravu, což nebývá tak úplně samozřejmé.

Spolu s dalšími asi deseti lidmi nasedáme v devět hodin ráno do prvního autobusu směřujícího do Covadongy a oblasti jezer. Má být polojasno, zatím se však na obloze prohánějí zlověstné černé mraky. Cestou začíná pršet. V Covadonze řidič hlásí: „Nahoře je mlha, není vidět na krok.“ Raději vystupujeme, k jezerům vyjedeme později.

V brzkém dopoledni je na tomto významném poutním místě pusto a prázdno. Pod svatou jeskyní, kde si má skálou razit cestu mohutný proud vody a s hukotem padat do jezírka, jen kape.

Pramen manželství, jak se říká kašně ve tvaru poháru se sedmi tryskami, ale nedostatkem vody netrpí. Traduje se, že když se vdavekchtivá dívka napije z každé trysky této kašny, do roka a do dne se jí přání splní a vdá se. Mladá dvojice, která se u něj pouze fotí, asi manželství v nejbližší době neplánuje.

V proslulé svaté jeskyni je všechno, jak má být. Kaplička, soška Panny Marie i náhrobky dona Pelaya a Alfonse I. Od svaté jeskyně vede tunel k bazilice postavené koncem 19. století. Mraky se trochu roztrhaly, takže jen nakoukneme dovnitř a spěcháme na zastávku autobusu.

Z Covadongy je to k prvnímu z jezer 12 kilometrů serpentin. Picos de Europa poodhalují svou tvář. Ostře řezané štíty vynořující se z mlhy budí respekt. Na kraji parkoviště jsou umístěny panely s barevně vyvedenými stezkami po nejbližším okolí.

Dívka s visačkou národního parku rozdává plánky. Na nejkratší a nenáročnou asi tříkilometrovou trasu kolem jezer Enol a Ercina se zcela pochopitelně vydává nejvíce výletníků včetně rodin s malými dětmi.

Fyzicky zdatnější turisté mohou zvolit některou z delších tras. Třeba tu, která vede od jezera Ercina k horské boudě Vega de Ario. Není nijak zvlášť náročná, i když v některých místech se člověk docela zadýchá. Odměnou za tříhodinový výstup je úžasný výhled na okolní hory.

Nebudete-li toho mít dost, můžete pokračovat až na vrchol hory Jultayu (1945 metrů). Za pouhou hodinu jednoduchého výstupu budete mít před sebou (a pod sebou) jako na dlani celý centrální masív i s úchvatnou soutěskou řeky Cares.

Místní tvrdí, že máte-li na Picos de Europa jeden jediný den, měla by být vaším cílem právě soutěska řeky Cares. Hloubka tohoto 12 kilometrů dlouhého kaňonu, spojujícího osady Poncebos a Caín, je úctyhodná. V některých místech dosahuje až 1000 metrů.

První tři kilometry z Poncebos jsou sice trochu náročnější na dech i nohy, zbytek trasy po stezce odvážně zaříznuté do vápencových skal vysoko nad řekou je skoro po rovině. Tam, kde se cesta zužuje asi tak na metr a půl, se všichni instinktivně drží u skalní stěny.

Člověka napadají lecjaké myšlenky, zvláště na mostech, po nichž přecházíme na druhou stranu a zpět. Nádherné scenérie však dokážou potlačit i sebemenší obavy a v duchu děkujeme budovatelům stezky, že i nám, průměrně zdatným chodcům, umožnili spatřit na vlastní oči tenhle div přírody.

Už je nám jasné, proč kaňon dostal jméno Božské hrdlo. Tento unikátní chodník nebyl původně určen turistům. Ve 40. letech minulého století ho dala vybudovat asturská elektrárenská společnost kvůli údržbě kanálu vedoucího nitrem skalních stěn.

U Caínu byla do kanálu svedena voda z řeky Cares, která na jeho konci roztáčí turbíny hydroelektrárny Camarmena-Poncebos. Dnes patří tato skvěle udržovaná stezka k nejoblíbenějším cílům v Picos de Europa.