Hlavní obsah

Sami ve výšinách. Afghánský vrcholek Noshaq je ztělesněním samoty

Novinky, Jan Haráč

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Afghánistán není jen synonymem pro slova jako válka, Tálibán a nebezpečí. Je to především stát. Stát, ve kterém najdete přívětivé lidi, pořádný kus historie, ale především krásné a vysoké vrcholy Hindúkuše. S kamarádem Martinem jsme se vypravili na jeden z nich, 7492 metrů vysoký Noshaq, který je zároveň nejvyšším vrcholem Afghánistánu.

Foto: Jan Haráč

Výhled na vrcholový hřeben z výšky asi 7100 metrů

Článek

Hora Noshaq leží na úplném východě Afghánistánu, který tvoří úzká „nudle“ zvaná Vachánský koridor. Toto cca 220 kilometrů dlouhé údolí patří z poloviny Tádžikistánu a z poloviny Afghánistánu. Takže jste pochopili správně, že tento úzký pruh země svírá Tádžikistán. Zhruba o třicet kilometrů na jih jsou hranice Pákistánu. V samém závěru „Vachánu“ jsou hranice s Čínou.

Právě na afghánsko-pákistánské hranici, hluboko v Hindúkuši, se tyčí Noshaq. Horu jsme objevili spíše v souvislosti s Pákistánem než s Afghánistánem, ale z důvodu vysoké technické obtížnosti z pákistánské strany jsme začali hledat jiné cesty a tak jsme se dostali k Afghánistánu. To bylo někdy začátkem října loňského roku. Tehdy začalo plánování.

Foto: Jan Haráč

Stavba malé spíže může být i zábava

Museli jsme zjistit, jaká je bezpečnostní situace v dané oblasti, jestli je možné získat víza, pokusit se sehnat sponzory, řešit logistické problémy, zjistit, zda se dají vůbec najmout nosiči, kteří by vynesli věci do základního tábora, kolik stojí povolenka, jaké jsou další potřebné dokumenty či povolení apod.

Fyzička především

V neposlední řadě bylo potřeba se na expedici připravit také po kondiční stránce. S tímto druhem přípravy jsme začali začátkem března, takže vzhledem k odletu, který byl 30. 6., jsme na to měli čtyři měsíce času.

Trénink jsme postavili převážně na běhání, chození po horách se zátěží a posilování s vlastní váhou, které sloužilo spíše ke zpevnění těla. Celou přípravu jsme zakončili testem v podobě přechodu Roháčského hřebene v jednom dni. To znamenalo 4000 metrů nahoru a 5000 dolů.

Tento křest ohněm jsme zvládli za 16 hodin a bez svalových problémů, takže se dalo říct, že po fyzické stránce jsme byli připraveni, což se nakonec i potvrdilo.

Foto: Jan Haráč

Pohled ze základního tábora hory Noshaq.

Před samotným Noshaqem jsme podnikli ještě aklimatizační výstup v Tádžikistánu na Pik Moskevské Olympiády (5883 m). Martin na vrchol vystoupil, ale já jsem se bohužel musel léčit tři dny antibiotiky a útrpně sedět v základním táboře, protože jsem dostal zánět průdušek a horečky.

Dozvuk tragédie pod Nanga Parbatem

Do Afghánistánu jsme vstoupili 9. července. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme nebyli ze vstupu do země trochu nervózní. Mírná nervozita nám zůstala i po celou dobu pobytu, zvlášť když se zhruba o dva týdny dříve stala tragédie pod horou Nanga Parbat, kdy ozbrojenci postříleli deset zahraničních horolezců včetně dvou Slováků.

Teď však můžu s klidem říct, že nebyl důvod. Žádný náznak agrese jsme nezaznamenali, spíše naopak. Lidé nás na ulici zdravili a byli samý úsměv, v nočních hodinách jsme byli dokonce obdarováni na trhu ve městě Iskhashim několika potravinami.

Foto: Jan Haráč

Cesta do základního tábora s nosiči.

Další den jsme se přesunuli do výchozího místa pro trek do základního tábora, nacházejícího se ve výšce 4650 m, vesnice Qazi Deh. Tam po velkém dohadování dohodli cenu za pět nosičů a přebalili své vybavení.

Další den jsme vyrazili na trek, který nám zabral zhruba 24 hodin. V základním táboře jsme potkali čtveřici Poláků, která nám zhruba polovinu času na kopci dělala společnost.

První výstup zastavil silný vítr

Výstup jsme si rozdělili do tří etap, kdy v první bylo cílem postavit první výškový tábor ve výšce 5550 metrů a druhý výškový tábor ve výši 6200 metrů. Tato část proběhla tak, jak jsme si vytyčili.

Před druhou etapou bylo cílem postavit třetí výškový tábor ve výšce 6900 metrů, ale na základě toho, že jsme se i ve druhém výškovém táboře cítili skvěle, padlo rozhodnutí, že zkusíme vrchol. Předpověď hlásila větrno, ale domluvili jsme se, že to zkusíme.

Foto: Jan Haráč

První výškový tábor - na snímku české a polské stany.

Foto: Jan Haráč

Výhled na Hindúkuš z druhého výškového tábora ve výšce 6200 metrů

Dostali jsme se do výšky 7250 metrů, ale silný vítr si začal vybírat svou daň. Martin dostal zimnici, kterou nešlo zastavit, a mně začaly omrzat prsty a i rozcvičování při každém kroku bylo marné.

Museli jsme to otočit necelých 250 metrů pod vrcholem a sestoupit až do základního tábora, protože předpověď nehlásila žádnou změnu. I přesto, že vrchol byl tak blízko, museli jsme se smířit s tím, že celou trasu půjdeme znova.

Napodruhé úspěch

O šest dní později jsme byli opět ve třetím výškovém táboře a předpověď byla výrazně příznivější. Skalní bariéru v 7000 metrech, kterou jsme si při předešlém pokusu zajistili, jsme překonali bez problémů. Následoval přechod zaledněné plošiny a výšvih na vrcholový hřeben, který už byl technicky lehký.

Foto: Jan Haráč

Přechodu přes ledovec se při zdolávání Noshaqu nevyhnete.

Problém byl v tom, že se začalo kazit počasí. Na vrcholu se kolem nás „procházela“ bouřka, ale nakonec naštěstí uhnula od nás. Bohužel výhledy byly nulové a takový Tirich Mir (7708 m, nejvyšší vrchol Hindúkuše) jsme zahlédli jen místy.

Pořídili jsme si na místě několik fotek a přišel na řadu sestup. Ten okořenila špatná viditelnost a občasné sněžení, naštěstí ale bez větru.

Foto: Jan Haráč

Fotka ze samotného vrcholu nesmí chybět.

Do třetího výškového kempu jsme přišli kolem čtvrté hodiny odpolední unavení, ale v pořádku. Další den jsme sestoupili až do základního tábora, počasí nám opět nepřálo a doprovázela nás bouřka. Zdánlivě lehký sestup nabral prvky dramatu, ale kolem 15:00 už jsme byli v cíli. S odstupem času musím říct, že příprava i výstup proběhly přímo ideálně.

Podle dostupných informací jsme byli první Češi na vrcholku Noshaqu za posledních 30 let. Volali jsme i na horolezecký svaz, kde nám potvrdili, že nemají v tomto období na dané hoře evidovaný žádný český úspěch.

Do Afghánistánu bych se klidně ještě někdy vrátil, místní hory jsou totiž doslova panenské a v některých údolích nepotkáte ani živáčka. Jinak řečeno, tahle část světa zůstala turismem, včetně toho horolezeckého, stále ještě nedotčena...

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám