Článek
K cestě z rodných Prachatic až do Afriky ho lákal hlavně sen z dětství a touha po cestování a poznání. „Už odmalička mě lákala Afrika, ryzí příroda, lidi. A proč kolo? Dřív jsem hodně stopoval, ale nepřišlo mi to jako svobodné cestování. Později jsem si pořídil kolo a tam jsem svobodu objevil. Jste pořád blízko lidem, přírodě, můžete si zastavit, kde chcete, a být vždy v reálném kontaktu,“ uvedl Šíma.
První nezdar ho nezastavil
Na sedmiměsíční pouť vyrazil mladík v listopadu 2017 z Maroka a jel přes celou západní Afriku až do Kapského Města v Jihoafrické republice. Nebyla to pro něj ovšem premiéra. O stejnou trasu se pokoušel o rok dříve, to si na něj však už v Maroku počíhala partička čtyř kluků, kteří ho přepadli a okradli, a on se tak musel vrátit. To ho ale neodradilo a na cestu později vyrazil znovu. Zdravý a šťastný se vrátil domů letos v červnu.
Cestovat sám zprvu nechtěl, ale nedokázal najít nikoho, kdo by do toho šel s ním. V samotě nakonec našel skutečné kouzlo. „Když jedete sami, tak s vámi jede celý svět,“ zasnil se.
Mladý student ujel na své cestě na kole přes 13 tisíc kilometrů.
Rodina zprvu nevěřila, že plány uskuteční, ale nakonec ho v nich plně podpořila. „První výprava byla taková nic moc, ale myslím, že druhou si se mnou užívali. Byli jsme v podstatě pořád ve spojení,“ řekl o své rodině Šíma.
Přípravu nepodcenil
S takovou dlouhou a náročnou cestou byla spojena i velká příprava. Před první výpravou ještě studoval na ČVUT a u toho intenzivně pracoval ve dvou, někdy až třech zaměstnáních, aby si na výpravu vydělal.
S cestou do exotických zemí také souvisí řada očkování. „Jsem teď nesmrtelný, mám očkování na vše možné od žluté zimnice, která je povinná ve většině států, kterými jsem projížděl, až po vzteklinu,“ uvedl k tomu Šíma.
Dalším úskalím byla potřebná bagáž, která ho nesměla při jízdě omezovat, ale na druhou stranu musela unést vše, co bylo třeba.
„Měl jsem kolo obehnané brašnami, na předním kole dvě, vzadu dvě a ještě přes to velký Rack-Pack. Dohromady jsem s sebou vozil přes 40 kilo. Vždy jsem si dokupoval jídlo po cestě, většinou vodu. Třeba na Sahaře bylo víc bagáže než potom v řekněme civilizovanějších zemích, kde máte obchody na každém rohu a můžete si doplňovat zásoby cestou,“ popsal své vybavení Šíma.
Co se týče tréninku, neměl na něj mladý student vůbec čas. „Neměl jsem žádnou fyzickou průpravu, takže mě překvapilo, že se dalo ujet i 100 kilometrů za den.”
Nebezpečím se nevyhnul
S Afrikou byla spojena řada nebezpečí, a jak sám Šíma říká, bál se vlastně neustále. Při cestě se setkal třeba s hroznýšem a jednou si na něj počkala parta pěti kluků s kameny v rukou a jen díky obrovské náhodě a štěstí jim unikl bez zranění.
„Asi jsem se jim nelíbil. Byl jsem taková jejich kořist, protože si mě vyhlídli asi dva kilometry za městem. Měli auto, a tak mě nejdřív předjeli a počkali si na mě asi o tři kilometry dál. Šli na jistotu, ale měl jsem velké štěstí a stihl jsem ujet,“ popsal situaci.
Přepadení se však nevyhnul. Potkalo ho paradoxně až na konci výpravy, kdy mu přímo u bankomatu v Kapském Městě ukradli 25 tisíc korun.
Jeho největším zážitkem bylo setkání s Arthurem Sniegonem, který v Africe zachraňuje slony.
Důležitou součástí cesty byla i pravidelná strava. „Co se týče jídla, tak v tropickém pralese existuje takzvané bush-meat, což je maso z džungle, u kterého nikdy nevíte, co to je. Může to být varan nebo opice,” usmívá se Tadeáš.
Na cestě však kromě nebezpečí potkal mnoho zajímavých a krásných míst a zažil mnoho nezapomenutelných věcí. „Jedním z největších důvodů, proč jsem vyrážel do Afriky, byli sloni a Čech Arthur Sniegon, který se je do Afriky vypravil chránit. Na setkání s ním budu hodně dlouho vzpomínat a určitě se tam chci ještě vrátit a třeba mu s projektem Safe Elephants pomoci,“ uvedl mladík.
Nízkonákladová výprava
Celá sedmiměsíční výprava i s placením víz a letenek vyšla na zhruba 160 tisíc korun, což není vzhledem k délce cesty mnoho. „Je to hodně low-cost. Šetřil jsem na všem, spal jsem vždy ve stanu, jen v hlavních městech jsem utrácel za hostely, kde jsem si potřeboval vyřizovat víza do dalších států, ale jinak jsem opravdu ušetřil na všem možném,“ shrnul Tadeáš.
Tadeášův největší sen bylo setkat se se slony.
Nyní o své výpravě aktivně píše knihu, kterou plánuje v nejbližší době vydat. A do budoucna by se rád do Afriky, která ho velmi okouzlila, vrátil.