Sahara

Největší poušť světa, která svou rozlohou 9 269 000 km² zaujímá skoro stejnou plochu jako Čína nebo Spojené státy americké. Sahara se táhne od Středozemního moře směrem na jih a přes celou Afriku od západu k východu, tedy od Atlantského oceánu až k Rudému moři.

Oproti druhé největší poušti Gobi, která svou rozlohou zabírá „pouze“ 900 tisíc km² má tak pořádný náskok.

Na severu zasahuje Sahara až k úpatí pohoří Atlas, v Libyi a Egyptě až k pobřeží Středozemního moře. Na jihu pak v oblasti tzv. Sahelu přechází poušť do pásma stepí a savan, hranici přechodu tvoří přibližně linie táhnoucí se od západu k východu přes tok řeky Senegal, střední tok Nigeru, Čadské jezero, oblast súdánského Dárfúru a soutok Nilu s Atbarou.

Je možné ji rozdělit do několika podoblastí — Západní a Střední Sahara, Východní Sahara, která patří k nejsušším oblastem světa, Arabská, Lybijská a Núbijská poušť, Údolí a delta Nilu a Středomořské pobřeží.

Sahara zasahuje nebo zcela zaujímá území deseti států - Egypta, Libye, Tuniska, Alžírska, Maroka, Nigeru, Mauretánie, Mali, Čadu a Súdánu.

Poušť má sice charakter plošiny, na mnoha místech se však vzdouvají vysoká pohoří. Na severu je to již zmíněný Atlas a ve střední části se nachází několik pohoří sopečného původu s vrcholy přesahujícími tři tisíce metrů (Tassili, Tibesti, Ahaggar). Vůbec nejvyšším bodem Sahary je dnes již neaktivní vulkán Emi Koussi dosahující nadmořské výšky 3 415 metrů nad mořem.

Sahara je v podstatě tvořena souvislým pásmem pouští, které na sebe vzájemně navazují a vytváří tak jeden ohromující celek. Její povrch je však značně rozmanitý. Z velké části je tvořena kamenitou pouští (hamada), štěrkovou (reg), nebo hliněnou (sebh). Navzdory mnohým představám o Sahaře, písčité pouště (ergy) s mohutnými písečnými dunami, zabírají pouze jednu čtvrtinu celkové rozlohy.

Na Sahaře je masivní nedostatek dešťových srážek, což má přirozeně za následek nedostatek povrchové vody. Ačkoliv je oblast hustě posetá koryty občasných toků (vádí), zůstávají po většinu roku suchá. Jejich rezervoáry, které se nacházejí hluboko v zemi, je možné využít pomocí takzvaných artézských studní, které využívají hydrostatického přetlaku k vyvěrání vody na povrch. Kolem takto vzniklých studní pak vznikají oázy, kam je soustředěn veškerý hospodářský život.

Podnebí Sahary je poměrně drsné a má typický pouštní ráz. Dochází zde k velkým teplotním výkyvům mezi dnem a nocí. Třicetistupňové rozdíly jsou naprosto běžné.

Tento jev je způsoben tím, že přes den intenzivní sluneční záření silně prohřívá povrch i vzduch. V noci je pak načerpané teplo vyzařováno do kosmického prostoru a tím dochází k silnému ochlazení povrchu. Noční teploty často atakují bod mrazu. Rekordně vysoká teplota byla naměřena v Libyi v roce 1922, a to úctyhodných 57,8 stupňů Celsia. Naopak nejnižší teplota - 24°C byla naměřena v Maroku.

Za rok spadne na Sahaře od 50 do 100 mm srážek, jsou však místa, kam za celý rok nezaprší vůbec. Místo dešťových jsou pro Saharu typické bouře písečné, při nichž se přemisťuje obrovské množství písku a prachu. Někdy dokonce bouře dosahují takové síly, že je písek přenesen ze Sahary až do Evropy a ojediněle je zaznamenán i v Jižní či Střední Americe.

Výše uvedený popis pouště může Saharu ukazovat jako liduprázdné a nehostinné místo, opak je ale pravdou. Kromě zmiňovaných artézských studní mohou v Sahaře vznikat v zimním období i přírodní oázy. Příkladem může být marocký Dayet Srji, kde se krajina pravidelně proměňuje v jezero, které je domovem plameňáků a dalších druhů brodivých ptáků. Celkově vzato je však saharská vegetace poměrně chudá, místy můžeme vidět pouze houževnaté trávy nebo trnité keře. V oázách je pak možné spatřit palmy a rdesna.

V důsledku nadměrného spásání vegetace dobytkem a zvěří, kácením zeleně a dalších klimatických nebo jiných vlivů, pokračuje v jižní části Sahary proces desertifikace, tedy degradace stepí a savan v poušť nebo zasypávání míst s vegetací severským pískem. Od konce 20. století se státy oblasti Sahelu ve spolupráci s OSN snaží o zastavení nebo alespoň zpomalení tohoto procesu.

Nepříznivé podmínky nejsou jen tak pro někoho, a tak se i zvířata obývající Saharu musela adaptovat zdejšímu suchému prostředí s nedostatkem vody i potravy. Snad nejlépe přizpůsobené zvíře obývající Saharu je samozřejmě jednohrbý velbloud známý jako dromedár. Pro jeho rychlost i výdrž je oblíbeným dopravním prostředkem nomádů. Mezi další živočichy patří osli a bílé antilopy addax s dlouhými kroucenými rohy, které patří mezi ohrožené druhy.

Z šelem žijí na Sahaře hyeny, šakali, v jižní části se vyskytuje africký pes ušatý a poměrně často můžeme spatřit i fenka. Poušť obývají i saharští gepardi, ale vzhledem k tomu, že jejich počet dramaticky klesl na 250 žijících ve volné přírodě, a v důsledku dlouhodobého lovu, jsou velmi plašší, spatřit je lze považovat za velké štěstí. Na Sahaře se také daří drobným hlodavcům, jako je tarbík.

Velmi početně zastoupeni jsou i plazi — ještěrky, scinky, varani nilští a gekoni. Přímo v písku pak žijí některé druhy hadů, například písečné zmije. Ty dorůstají délky až půl metru a jsou aktivní hlavně v noci.

Ačkoliv žijí patřičně skryté — kromě očí jsou celé zahrabány do písku, není třeba se obávat. Jejich kousnutí sice bolí, ale málokdy ohrozí člověka na životě. Další z nebezpečných obyvatel pouště je štír, který dorůstá sice jen 10 centimetrů, ale jeho jed obsahuje velké množství agytoxinu a scillatoxinu.

Nechybí ani četné druhý ptáků — přes supy, pštrosy a na jezerech plameňáky, divoké kachny a husy. Nejpočetnějším živočišným řádem je samozřejmě, jako všude na světě, hmyz.

Podle výzkumů archeologů a paleontologů bylo ještě před 5 - 7 tisíci lety území dnešní Sahary poměrně úrodnou oblastí, vhodnou pro pěstování plodin a pastevectví. Od 7. století pronikají do oblasti Sahary Arabové a šíří zde islám, který výrazně ovlivnil původní etnika a jejich kulturu.

I přes poněkud nepříznivý popis není Sahara liduprázdná. Již po staletí ji obývají různé etnické skupiny. V horských oblastech žijí Berbeři, původní obyvatelé severní Afriky.

Zvláštním typem Berberů jsou pak Tuaregové, kteří obývají rozsáhlá území a mnozí z nich dodnes žijí v plátěných přístřešcích a živí se kočovným pastevectvím.

Mezi arabské nomádské kmeny pak patří Beduíni. Na severu Afriky jsou rozšířeni také Arabové a menší skupinky černošských kmenů. K nejhustěji osídleným oblastem patří pobřeží Středozemního moře a oblast dolního toku Nilu.