Pohnutý příběh Dolského mlýna

První celovečerní hraná pohádka natočená u nás po roce 1945 se zasloužila o to, že se do povědomí lidí znovu dostal Dolský mlýn. V té době byl opuštěný, podepsala se na něm konfiskace i následné rabování a zvolna spěl ke zkáze. Když si ho filmaři vyhlédli, dostali dokonce povolení zbourat budovu bývalého hotelu, která stála naproti mlýnu, protože kazila panorama. Taková tehdy byla doba. O neobydlené domy v pohraničí nebyl zájem, nepodléhaly ani žádné ochraně.

Natalie Belisová pracuje pro Správu Národního parku České Švýcarsko a třicet let shromažďuje informace o drobných památkách regionu a pečuje o ně. Své poznatky z archivů i z terénu vkládá do knih, jednu věnovala také Dolskému mlýnu, o jehož obnovu se spolu s týmem dobrovolníků snaží již řadu let.

O jeho historii sepsala knihu Osud má jméno Dolský mlýn, která se dočkala již druhého vydání. Během svého pátrání objevila dokumenty ze schůze rady Místního národního výboru v Jetřichovicích z června 1951, v nichž se mj. uvádí, že filmování pohádky Pyšná princezna bylo podporováno samotným ministrem Václavem Kopeckým. Sjelo se tam tehdy asi šedesát osob, včetně členů Národního divadla, příslušníci armády přivezli deset vojenských koní.

Soudruzi z národního výboru probírali také nedostatečné ubytovací kapacity a nízkou úroveň pohostinství. Nejlépe z toho vyšel hostinec Starý mlýn v Jetřichovicích, který je v provozu dodnes. V dokumentech se zmiňuje i plánovaný odstřel cihlového stavení, proti němuž není žádných námitek, pokud si jej filmaři zajistí na vlastní náklady.

Samotný Dolský mlýn se v pohádce mihl na pár vteřin. Princezna Krasomila v podání tehdy devatenáctileté Aleny Vránové se spolu se „zahradníkem“ Miroslavem (Vladimírem Rážem) přebrodili řekou Kamenicí, když je pronásledovali zbrojnoši, a na druhém břehu už klapalo mlýnské kolo a objevila se strohá fasáda mlýna.

Kolo museli k ruině mlýna nechat dopravit sami filmaři a zřejmě ho tu tehdy zanechali. Odnesla ho pak velká voda, a teprve když se tady o desítky let později, v roce 2009, opět točila pohádka Peklo s princeznou, bylo sem přivezeno další mlýnské kolo.

Natalie Belisová vzpomíná, jak se těšila na okamžik, kdy se u mlýna ozve znovu typické klapání. Dočkala se, ale radovala se jen krátce. V roce 2010 se přihnala tisíciletá voda a bylo po všem. Z kola zbyly jen trosky uvízlé u skály. Ostatně podobnou zkázu zažila i původní tři mlýnská kola, která se tu otáčela, když byl ještě Dolský mlýn v permanenci.

Nejstarší písemná zmínka o Dolském mlýně pochází z kupní smlouvy z roku 1573. O jeho provoz se starali nájemní mlynáři, mlýn patřil vrchnosti. V roce 1676 se tu objevil mlynář Balthasar Pohl a o dvacet let později se jeho rodině podařilo mlýn získat do vlastnictví. Jenže v roce 1726 vypukl u břehu Kamenice požár a Dolský mlýn vyhořel do základů.

Každá katastrofa zároveň přináší něco nového, a tak se do roka zrodil mlýn nový – barokní, který měl dvě podlaží a sloužil i jako obydlí pro mlynáře. O kus dál vyrostla koňská stáj a chlév pro krávy, vše z kamenného zdiva. Přes mlýnský náhon postavili zedníci můstek z pískovcových kvádrů.

Na počátku 18. století už se Pohlovi pouhým mletím nemohli uživit. Přidali si k tomu proto rybaření – v Kamenici bylo plno pstruhů – a pálení kořalky. U dolního náhonu postavili malou palírnu a pustili se také do pečení a prodeje chleba.

Naproti mlýnu pak přímo u skály vyrostl patrový obytný dům, který Pohlovi pronajali finanční stráži a později v něm nabízeli výletníkům pokoje na přespání. Začalo se mu proto říkat hotel.

V sevřeném údolí řeky Kamenice se mlynáři museli pravidelně potýkat s povodněmi. Objevovaly se tu každý rok, některé byly menší, při jiných šlo o život. Voda ale přinášela i nové možnosti výdělku třeba z probouzejícího se turistického ruchu. V roce 1877 se jakýsi Ignaz Fiedler ze Srbské Kamenice rozhodl, že vsadí na stoupající zájem turistů o nevšední zážitky a nabídne jim lákavou atrakci – svézt se loďkou neprůchozí partií soutěsky Kamenice. Podařilo se mu prosadit pramicovou přepravu, později pokřtěnou na Ferdinandovu soutěsku.

Mlynář Franz Pohl si v té době vyjednal licenci na prodej piva a vína a pokoutně nabízel i lihoviny. K tomu si zřídil výčep, který strhla velká voda v roce 1897. Způsobila však mnohem víc škod a zničila také mlýnská kola, takže nadále už Pohl používal jen dvě.

Zato u jezu postavil komfortnější výčep – dřevěnou verandu s prosklenými okny a na břehu stolek s lavicí, bohužel načerno, takže ho čekalo vyšetřování a soudní tahanice.

V květnu 1910 se rozhodl mlýn prodat. Z této doby se dochoval posudek, takže si můžeme udělat o celé usedlosti jasnou představu. Naproti patrovému mlýnu stál masivní obytný dům z cihel a kamenných kvádrů, jehož zadní stěna přiléhala ke skále, a proto byla neustále vlhká. Původní palírna už sloužila jen jako hospodářský objekt, pak tu ještě byla stáj a stodola a výčepní veranda. Uprostřed léta však vypukla velká bouře a následovaly další. Nastalá vodní smršť odnesla, co mohla, včetně druhého mlýnského kola. Pohl musel od myšlenky prodeje upustit a vrhnout se do další obnovy.

Sedmadvacátého dubna 1919 v noci probudil Franze Pohla podezřelý šramot. Byl zvyklý, že samota někdy přilákala zloděje, ale tentokrát třeskl výstřel a kulka zasáhla mlynáře do hrtanu. Ze tmy se vynořili tři muži a žádali výkupné. Pohl si poté raději do mlýna nastěhoval nájemníky – vdovce s pěti potomky, díky nimž získal i pomocníky. Turistický ruch se po válce postupně obnovoval, a tak se opět rozjelo i pohostinství.

V lednu 1928 se ve mlýně objevil jedenadvacetiletý mládenec, z nějž se vyklubal atentátník. Pohla střelil během placení z těsné blízkosti do hlavy, ale i tentokrát mlynář přežil. Rozhodl se však zanechat živnosti a našel si nájemce, kterému svůj majetek svěřil. Tak se na jaře 1929 do Dolského mlýna přistěhoval Franz Wilhelm Wirsam, poslední člověk, který tu mlel mouku.

O tři roky později se z mlýna stěhuje, kvůli hospodářské krizi po něm zbyly akorát dluhy. Podnikání se ujala dcera Franze Pohla Marie Dinnebierová. Rozjela pohostinství ve velkém – k čepování piva, vína a pálenky přidala vařenou kávu, čaj, čokoládu i občerstvení a pokračovala v ubytovávání hostů. Ale to už atmosféra u hranic houstla, v přilehlých lesích vojáci kopali zákopy, budovali zátarasy a následně byly Sudety postoupeny říši.

Hotel v Dolském mlýně se proměnil v nevěstinec. V roce 1946 odsud potomci prastarého mlynářského rodu Pohlů museli odejít a mlýn měl být upraven k rekreaci, k čemuž nikdy nedošlo. Kroniky z poválečné doby líčí zdejší kraj jako Divoký západ. Dosídlenci tady rabovali a ničili domy opuštěné po odsunutých Němcích, a z těch, které nebyly na očích, kradli stavební materiál, vytrhávali prkna z podlah, schody i celé střechy. Co šlo, zmizelo i z Dolského mlýna, který znovuobjevil až již zmíněný režisér Bořivoj Zeman.