Hlavní obsah

Pod nejstrmější lanovkou světa se poklidně pasou krávy

Stavba nové lanovky Stoosbahn trvala celých 14 let. To je na precizní a rychlé Švýcary úctyhodné číslo, které dává tušit, že tohle přibližovadlo je opravdu speciální. Aby také ne, vyšlo na víc než miliardu korun. V hornaté zemi však lanovky nejsou jen turistickou kratochvílí, ale často jedinou možností přepravy místních. Jaká je cesta „horskou tramvají“ do školy či práce?

Pod nejstrmější lanovkou světa se poklidně pasou krávy

Stojím u paty bytelné kovové konstrukce pár kilometrů od města Schwyz a sleduji koleje vedoucí vzhůru. Tak vysoko, až to celé víc připomíná cvičení na krční páteř než rekognoskaci terénu lanovky, slavnostně spuštěné v prosinci roku 2017, kterou se zanedlouho vydám vzhůru.

Spolu s pár odvážlivci nastupuji do poslední válcovité kabiny pro pasažéry, ze které by měl být nejlepší výhled do „budoucí hlubiny”. A lanovka už se rozjíždí. Žádné velké cuknutí se nekoná, všechno je plynulé a stroj se větší než malou rychlostí sebevědomě šine vzhůru.

Sklon Stoosbahn je na první pohled impozantní.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Přes displej fotoaparátu, zády ke stoupání, sleduji zmenšující se nástupní stanici a řeku. Vím jistě, že kdybych nenatáčela, pošimrá mě v žaludku stará dobrá akrofobie. Zdigitalizovaný pohled do údolí a na majestátní vrcholky hor je ale spíš poutavý než děsivý a působí dojmem, že celou věc sleduji odněkud z gauče. Míjíme sněhové zátarasy, toho času nevyužité, působící jako lesní barikády, a blížíme se do prvního tunelu.

Díky speciálnímu tvaru kabin je cesta pro pasažéry naprosto stabilní. Subjektivně se nekonají žádné náklony ani boj s přitažlivostí. To vše obstará natáčení celého válce, které ale cestující vůbec nepostřehne. Nehrozí proto žádné poletování zepředu dozadu jako na pouťových atrakcích.

Ocitáme se ve tmě, jen pod námi barevně září zmenšující se barevný oblouk krajiny, ze které jsme přijeli, a zvětšující se světlá tečka nahoře. Člověk má pocit, že by se opracované kamenné masy mohl skoro dotknout. Ale vtom už nás oslepuje denní světlo. Jen asi na 15 sekund, než se ponoříme do další „nory“. Kratší než první.

Pohled na Stoosbahn u cílové stanice

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Po ní následuje vyhýbací prostor pro lanovky. Koleje se rozdvojují a náš „koráb” se vydává vpravo. Na opačné straně ladně klesá identické dvojče lanovky a po pár metrech se koleje zase spojí. Načasování je dokonalé, lanovky jsou totiž jedna druhé protizávažím.

Asi po sedmi minutách stoupání jsme nahoře. A zároveň na hoře, která se jmenuje Fronalpstock. Ve zhruba 1300 metrech z celkových 1922. Horní stanice lanovky leží u paty horské vesnice Stoos, kde nejezdí žádná auta.

V zimě se zde lyžuje, v létě zase trekuje. Zejména k jezeru nebo na místní rašeliniště. Některé chatky skýtají vyjma klidu i volejbalová hřiště s nevšedními výhledy. Jen ta cesta pro špatně zahraný balon by se z kopce mohla trochu protáhnout.

Možná není nejrovnější, ale ten výhled...

Foto: Taťána Marenčíková, Novinky

A stejně jako snad ve všech půvabných švýcarských letoviscích, nemůžou ani zde chybět lázně. Je tak jen na vás, zda svůj čas na vrcholku budete chtít strávit aktivně či velmi, velmi pasivně.

Pod technologickým zázrakem se pasou krávy

Foto: Taťána Marenčíková, Novinky

Zpět k lanovce je to příjemná procházka. Pohled na to, jak se kolem technologického zázraku dneška pasou švýcarské stračeny, je více než idylický. Skoro škoda horskou oázu klidu opouštět. Ale další dobrodružství čeká. A to nejbližší doslova. Cesta dolů je totiž vždycky adrenalinovější.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků