Hlavní obsah
Lídr garifunské komunity v guatemalském Livingstonu Philip Flores Foto: Martin Vlk, Novinky

Po stopách Garifunů

Guatemala je zemí, kde výraznou část populace tvoří původní indiánské obyvatelstvo, Mayové. Ve městě Livingston, ležícím v departementu Izabal, však kromě Mayů žije i jiná národnostní skupina. Nese název Garifunové a její kultura je natolik barvitá, že je i součástí seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Lídr garifunské komunity v guatemalském Livingstonu Philip Flores Foto: Martin Vlk, Novinky
Po stopách Garifunů

„Welcome to Africa!“ vítá mě při kotvení v livingstonském přístavu hlouček mladých Garifunů. „Hledáš ubytování? Není problém,“ překřikuje v honbě za almužnou jeden druhého.

Zatímco někteří spolujezdci z člunu se nechávají zlanařit, já (ačkoliv ubytování by se mi šiklo) vystupuju na souš a bez hnutí brvou pokračuju dál. Nechtěný a neodbytný doprovod se mi daří setřást až po několika málo minutách.

Destinace pro fajnšmekry 

Je začátek června 2019 a v oblasti cestování je zatím všechno v pořádku. Z cest Guatemalou mám za sebou známé turistické cíle, jako je starobylé město Antigua, Národní park Tikal či vrchol sopky Acatenango.

Livingston je ale něco trochu jiného – destinace pro fajnšmekry, kam už každý druhý turista nezavítá. Už samotná poloha může kdekoho odradit. Řeč je o malém městečku u Karibského moře, kam nevede žádná silnice. Jedinou možností, jak se sem dopravit, je využití motorového člunu.

Do Livingstonu nevede žádná silnice, dostanete se tam pouze lodí.

Foto: Martin Vlk, Novinky

Za tuto službu, která v obou směrech operuje v pravidelných intervalech, platím 125 quetzalů (aktuálně zhruba 350 korun).

Cesta začíná v městečku Río Dulce a do cílové stanice zabere necelé dvě hodiny. Už samotná jízda lodí po stejnojmenné řece, která se nejdříve vlévá do jezera El Golfete, následně se zhruba 10 kilometrů klikatí úzkou roklinou, a nakonec končí v Karibském moři, nabízí úžasnou podívanou.

Směsice kultur

Livingston se nachází na východu země, konkrétně v departementu Izabal u ústí řeky Río Dulce v Honduraském zálivu. Už první dojem vás přesvědčí, že nejde o typické guatemalské město. Ze všech koutů se ozývá reggae a všudypřítomný je i závan marihuany.

Zastoupení etnických skupin je zde vskutku bohaté. Kromě mayských obyvatel a ladinos (potomci Španělů a původních obyvatel) zde žijí také Garifunové, známí též jako Černí Karibové.

Zatímco o Mayích a jejich bohaté historii slyšel snad každý, o Garifunech se příliš nemluví. Přitom se jedná o nesmírně zajímavou národnostní skupinu, která je díky své kultuře – a to především jazyku, tanci a hudbě – zapsána na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Jedná se o zambské etnikum (od španělského slova zambo, označující jedince afro-indiánského původu), které kromě Guatemaly obývá také karibské pobřeží v Hondurasu, Nikaragui a Belize. Početná část žije i ve Spojených státech.

Celková velikost garifunské populace čítá několik stovek tisíc jedinců. Nejvyšší zastoupení má v Hondurasu, v Guatemale jich je zhruba 20 tisíc.

Míšenci otroků a indiánů

Pestrost garifunské kultury pochází z jejich nelehké historie. Jejich afričtí předkové se do Ameriky původně dostávali na otrokářských lodích za účelem prací na plantážích.

V 17. století však podle dostupných zdrojů několik takových lodí ztroskotalo u ostrova Svatý Vincenc, díky čemuž se otrokům podařilo vysvobodit a na ostrov připlout. Radost jim ale dlouho nevydržela, neboť tam se dostali do otroctví indiánských Karibů.

Rozestavěná škola, kterou před lety zničil hurikán.

Foto: Martin Vlk, Novinky

Častá nepřítomnost tamních mužů, kteří bojovali na sousedních ostrovech, a jejichž počet se vlivem válečných ztrát neustále zmenšoval, zapříčinila, že jejich partnerské role postupně nahrazovali právě Afričané. Míšení těchto dvou etnik tak dalo vzniknout novému etniku – Garifunům.

Na ostrově Svatý Vincenc ale jejich cesta neskončila. V 18. století totiž ostrov obsadili Britové, kteří je vyvezli na pevninu. Tam se však usadili a území podél karibského pobřeží napříč státy Mezoameriky obývají dodnes.

Setkání s lídrem místních Garifunů

Jednoho dne vyrážím na obchůzku městem a vydávám se trochu dál od centra. V jedné z tamních uliček potkávám charismatického muže, který jako by z oka vypadl Bobu Marleymu v pokročilejším věku. Představuje se jako Philip Flores, mluví plynulou angličtinou a tvrdí, že je lídrem místní komunity Garifunů.

„To, cos dosud viděl, není pravý Livingston. Ten začíná za touhle linií, kde žijí výhradně Garifunové,“ ukazuje rukou na žluté značkování na jedné z budov, doprovázené jakýmsi symbolem.

Vysvětluje mi, že se jedná o oficiální symbol Garifunů, na němž jsou vyobrazeny předměty typické pro jejich kulturu – nářadí na výrobu chleba, strouhání kokosu, drcení plantainů (zeleninových banánů) a také buben značící lásku k hudbě.

Jeho slova jsem vzal jako pozvánku a zeptal se, zda mě touto částí Livingstonu provede. „Tam ale turisti nechodí. Bojí se, že by je místní lidé okradli,“ odpovídá mi a hurónsky se u toho směje. Nakonec ale svolí a já nakračuju do čtvrti, která je na první pohled značně chudší, ale kde lidé úsměvy nešetří.

Turisty, které Phillip označuje anglickým značně vulgárním výrazem „assholes“, by tady člověk opravdu pohledal. „Nechápu tu jejich posedlost foťáky. Říkají si cestovatelé, přitom cestují se zavřenýma očima. Místo očí používají čočky. Nejhorší jsou ti, kteří procestují celý svět a stále o něm nic neví,“ vysvětluje mi.

Vzdělání – základ života

Philip se mi svěřuje, že studoval v americkém Chicagu a navštívil i Evropu. Zastává názor, že na světě je nejdůležitější vzdělání a že jeho absence přináší zlo. Sám prý učí děti v místní rozestavěné škole, kterou před lety zničil hurikán. Nad tím, že by po studiích zůstal v USA, nikdy nepřemýšlel.

„Toto je můj domov, tady jsou mí lidé,“ vysvětluje. „A taky nesnáším zimu,“ směje se.

Garifunové jsou díky své bohaté kultuře na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Foto: Martin Vlk, Novinky

Během procházky jeho domovinou zabrouzdáme do mnoha témat. Philip je svéráz a na řadu z nich má osobitý názor. Má ale obrovský přehled a v jeho přítomnosti je mi dobře. Procházíme kolem krásné pláže s palmami, zdravíme jeho syna. Vycházku zakončujeme v malém chrámu, kde mi říká o duchovním životě Garifunů.

„Uctíváme své předky. Scházíme se tady, hrajeme na bubny, tancujeme a oslavujeme jejich životy.“

Tanec, zpěv, tapado

Garifunskou kulturu v celé své kráse mám možnost spatřit hned večer. Dozvídám se, že ve městě čirou náhodou probíhá festival rodin a dětí, a tak opět vyrážím do ulic.

Nejprve si ale jdu naplnit žaludek a neobjednávám si nic jiného než tapado – polévku z mořských plodů a asi nejtypičtější pokrm z garifunské kuchyně. Ještě se rychle posilňuju místním gifiti rumem a pak už následuju dav mířící ke zdroji hlasité hudby.

Když dorazím na malé náměstí, jsem svědkem nefalšované oslavy života Garifunů. Zatímco muži hrají uprostřed kroužku na bubny, ženy oděné v barevných šatech vystřihují nacvičené taneční kreace. Všichni ostatní si užívají atmosféru, zpívají a tleskají do rytmu.

V hloučku lidí vidím i Philipa Florese, s kterým se po chvíli opět setkávám. „Tak teď už víš o Garifunech vše, co potřebuješ,“ říká mi a má pravdu. Aby totiž člověk pochopil danou kulturu, musí ji zažít.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků