Ocelová harpyje a další nejznámější vyhlídky San Franciska

Výročí 80 let od svého otevření letos slaví Golden Gate Bridge. Nejikoničtější most světa byl pro pěší slavnostně otevřen 27. května roku 1937 a následující den přivítal první automobily. S jeho plánováním se ale začalo již v roce 1920, kdy byli osloveni tři potenciální inženýři. Stavby, která trvala čtyři roky, se nakonec zhostil Joseph Strauss. Jeho původní návrh byl ale odmítnut z důvodu ošklivosti.

Konečnou podobu mostu proto vtiskl mladý architekt Irving Morrow. Ten také vybral jeho typickou „červenou“ barvu s originálním názvem International Orange. Důvodem byla jednak lepší viditelnost mostu v často mlhavém sanfranciském počasí a také barevné sladění s krajinou. Most získal jméno podle průlivu nazvaného Zlatá brána, v němž je postaven. Proto se jmenuje zlatý, a ne červený.

Zajímavostí je, že ještě před začátkem stavby měl mít Golden Gate Bridge na kontě 2300 žalob. Trajektové společnosti měly strach ze snížení zisků po jeho dokončení a armáda se obávala omezení pro námořnictvo. Veřejnost, mimo jiné jeden z nejznámějších amerických fotografů Ansel Adams, byla proti stavbě mostu, protože předpokládala, že bude hyzdit krajinu.

Po několika letech řešení problémů mohl hlavní konstruktér Strauss 5. ledna 1933 konečně začít se stavbou mostu. Straussovi byly dlouho připisovány hlavní zásluhy na projektu, ačkoli na konstrukci mostu měl nejzásadnější podíl jeho podřízený, hlavní inženýr Charles Alton Ellis. Ten byl Straussem vyhozen, protože prý pracoval moc pomalu a jeho úpravy byly příliš drahé.

I po svém oficiálním propuštění však Ellis neúnavně pokračoval v propočtech a návrzích, přestože pracoval až 70 hodin týdně zcela zadarmo. Úloha, kterou při tvorbě mostu sehrál, byla prý poprvé odhalena roku 1949 a oficiálně mu byla hlavní zásluha za konstrukci mostu připsána až v roce 2007. Zřejmě z toho důvodu se oficiální stránky mostu Golden Gate o této skutečnosti dodnes téměř nezmiňují.

Straussovi patří zásluhy týkající se bezpečnosti práce během stavby mostu. Ve třicátých letech byla úmrtnost dělníků velmi vysoká. Strauss ale vynaložil značnou částku na bezpečnost zaměstnanců a prosadil pravidla, která měla ztráty na životech minimalizovat. Dělníci dostali brýle proti oslnění, speciální helmy, krémy pro ochranu kůže před větrem a dodržovali dietu, která měla minimalizovat závratě.

Pod most nechal Strauss také z důvodu bezpečnosti namontovat síť, podobnou cirkusové, která zachránila nejméně 19 životů. Zachránění dělníci byli veřejnosti známí jako členové Half Way to Hell Club (klubu Na půli cesty do pekel). Golden Gate Bridge byl díky těmto tehdy ojedinělým opatřením jednou ze staveb s nejmenším počtem neštěstí.

Tato pověst mu bohužel nevydržela. Stal se totiž jedním z nejvyhledávanějších míst na světě pro sebevrahy. Proto byly na most instalovány tísňové telefony propojené na psychology.

Vyjma sebevrahů, fotografů, turistů a řidičů je most oblíben i u novomanželů, kteří se rádi fotí s majestátní rudou konstrukcí při západu slunce. A u jeho „bran“ potkáte i nemalé množství sportovců, most se dá dodnes bezplatně přejít či přeběhnout. A můžete jej i přejet na kole, je totiž dlouhý 2737 metrů a to je v tamějším větru slušná procházka.

Celková cena jeho výstavby v roce 1937 se vyšplhala na 35 miliónů dolarů, dnes by stejná ocelová konstrukce podle odhadů vyšla na více než miliardu dolarů. Do ledna roku 2014 projelo přes most celkem 2 025 883 491 automobilů. Denně jej využije asi 120 tisíc řidičů. Do roku 1964 byl Golden Gate Bridge nejdelším visutým mostem na světě, dnes se nachází na devátém místě tabulky.

Neuvěřitelná se zdá dále skutečnost, že k jeho kompletnímu uzavření došlo pouze šestkrát v historii. To nejdelší trvalo šest hodin a nastalo během oslav 50. výročí otevření. Pořadatelé tehdy maličko podcenili věhlas mostu, kdy místo předpokládaných 50 tisíc návštěvníků přilákal několik set tisíc lidí. Zdroje uvádějí od 300 tisíc až po 800 tisíc lidí. Jednalo se prý o největší zátěž v historii a most se tehdy měl viditelně prohnout a v kombinaci se silným větrem znatelně kymácet. Experti však zůstali klidní. „Ocelová harpyje za 35 miliónů dolarů“ byla totiž navržena tak, aby v případě potřeby zvládla ještě větší zátěž.

Most Golden Gate se kromě nevyčíslitelného počtu fotografií stal též hvězdou desítek filmů, mimo jiné trháků jako Vertigo, Superman (1978), Interview s upírem, Skála a X-Man: Poslední vzdor.

Painted Ladies, v překladu Malované dámy, jsou barevné domy postavené ve viktoriánském nebo edwardském stylu. Mezi roky 1849 a 1915 vyrostlo v San Francisku až 48 tisíc takových domů. Značnou část ale zničilo zemětřesení v roce 1906, další byly srovnány se zemí a většina ostatních byla přestavěna. Termín Malované dámy byl poprvé použit roku 1908 v knize Painted Ladies – San Francisco’s Resplendent Victorians.

Ty „dámy“, za kterými dnes jezdí davy turistů, byly postaveny v letech 1892 až 1896 a přečkaly zmíněné zemětřesení. V jednom z domů se dodnes nachází malé muzeum, připomínající ničivé otřesy.

Stylové bydlení vždy lákalo známé osobnosti, v jednom z domů žila spisovatelka Alice Walkerová, která získala Pulitzerovu cenu za Barvu nachu, nebo písničkářka Tracy Chapmanová. Ta v roce 1995 nabízela svůj dům ke koupi za 600 tisíc amerických dolarů, sousedy prý rozčilovalo, že hraje pořád dokola ty samé skladby. O pouhých pět let později se její dům prodal za dvojnásobek.

Největší z domů vlastnil i jejich architekt Matthew Kavanaugh. V roce 2014 jej měl prodat za 3,1 miliónu dolarů, což bylo méně, než původně požadoval. Pro porovnání, cena některých z těchto domů činila v roce 1896 osm tisíc dolarů.

Viktoriánská architektura lákala samozřejmě i filmaře, a domy se tak objevily ve více než 70 filmech. Žila v nich i rodina ze známého seriálu devadesátých let s názvem Plný dům a vidět je můžete i v Juniorovi s Arnoldem Schwarzeneggerem.

Přesto těmto domům jednou hrozilo zbourání, když stály v cestě plánované stavbě dálnice. Jeden ze stálých obyvatel se ale prý postaral o jejich záchranu, a turisté tak mohou barevný kousek historie obdivovat i dnes. Bydlet na lukrativní adrese má proto i řadu nevýhod. Vlastníci třeba musejí rychle zavírat vchodové dveře, jinak mají obývák vmžiku plný zvědavců. A mnozí turisté se s tím údajně nepářou vůbec a klidně zazvoní a požádají o prohlídku. Výjev jako z pohlednice najdete na sanfranciské adrese 710–720 Steiner Street.

Nejfotografovanější ulicí San Franciska je bezesporu Lombard Street spojující ulice Hyde Street a Leavenwoth Steet. Je známá jako nejzakroucenější ulice světa, přestože o tento titul ji nedávno připravila sanfranciská sestřička Vermont Street. Lombard Street je však považována za fotogeničtější a její okolí proto stále láká nejvíce turistů.

Nejznámější klikatý úsek se nachází ve čtvrti Russian Hill. Spanilá jízda zelení obrostlou jednosměrkou patří k povinným zážitkům při návštěvě San Franciska. Někdo je pomalým průjezdem osmi prudkých zatáček tak nadšen, že opakováním stráví i pár hodin. Řidič přitom musí hodně šlapat na brzdu a dávat pozor na turisty, kteří z rozkvetlých keřů hortenzií vyskakují od úsvitu do pozdní noci. To v kombinaci s náročným terénem vysvětluje i doporučenou rychlost jízdy osm kilometrů v hodině.

San Francisco je proslulé jako město strmých kopců. Najdete jich zde na 50, dvěma z nich jsou právě Twin Peaks. A na nich je i oblíbená 360stupňová vyhlídka na celé město.

Lokalita byla indiány využívána jako pozorovatelna už před příchodem prvních Evropanů do Ameriky. Španělští dobyvatelé ji na počátku 18. století nazvali Los Pechos de la Chola – Prsa indiánské panny. V devatenáctém století byla oblast přejmenována na Twin Peaks, přičemž každý z vrcholů má i vlastní jméno. Severní je znám jako Eureka a jižní jako Noe.

Nejvděčnějším časem pro návštěvu Twin Peaks je západ slunce a k fotoaparátu si za každého počasí přibalte bundu, zdejší podnebí je velmi větrné. Rozhodně ale nebudete litovat, výhledy opravdu stojí za to.