Hlavní obsah
V omítce se zachoval původní nápis. Foto: Zdeněk Kovařík, Právo

Nový Svět si uchoval své kouzlo i legendy

Bývalé hradčanské předměstí s několika malebnými uličkami stále láká svými příběhy. Vedle docela obyčejných lidí tu bydleli malíři, filmaři a spisovatelé. Všichni se znali a často se i přátelili.

V omítce se zachoval původní nápis. Foto: Zdeněk Kovařík, Právo
Nový Svět si uchoval své kouzlo i legendy

Ačkoli i Novým světem procházejí turisté, není jich zdaleka tolik, aby narušili zdejší zvláštní klid a jedinečné kouzlo. Do krásně opravených domků se dokonce v posledních letech nastěhovali noví obyvatelé.

Foto: Zdeněk Kovařík, Právo

Periférie pod Hradem

Hlavní ulice dala jméno celé této pitoreskní čtvrti, do níž počítáme ještě Černínskou ulici, uličku Na Náspu a Kapucínskou. Strmou ulicí Kanovnickou vede pak cesta k Loretě, jejíž zvonkohra dokresluje zdejší starosvětský kolorit.

Označení Nový Svět se proto zdá poněkud matoucí, ale mělo odlišit tuto periferii od honosné hradčanské zástavby. Jiné bylo i zdejší obyvatelstvo, které tvořilo především hradní služebnictvo a chudina. Často se v jediné malé místnosti tísnila celá početná rodina, která proto většinu času trávila venku na ulici, kde si děti hrály a ženy rozpřádaly hovory nebo věšely prádlo.

Původní domy téměř zničil požár za husitských válek, po obnově Nový Svět vyhořel znovu při nejděsivějším požáru, který postihl celou Malou Stranu a Hradčany v roce 1541. Přesto se lokalita znovu vzpamatovala a přežila i třicetiletou válku, morovou epidemii v roce 1680 a pruskou okupaci.

Celkem na Novém světě napočítáte pětadvacet domů, které dostaly svůj název podle příslušných domovních znamení. Některé jsou dokonce tak malé, že ani nemohly být obydleny a sloužily jen jako skladiště nebo obchody. Jiné jsou naopak docela honosné, jako třeba Šmicerovský dům číslo 7/79, kterému se říká též Malý palác.

Kdysi v něm bydleli i se svými rodinami hudebníci a zpěváci z blízké Lorety. Bydlení, stravu a šatstvo měli zdarma a jejich povinností bylo krásným zpěvem a hudbou provázet bohoslužby v kostele Narození Páně a v loretánské kapli.

Dvojocasá ryba na domu U Zlatého hroznu

Foto: Zdeněk Kovařík, Právo

Legendární roubenka

Když se po listopadu 1989 objevil spisovatel Arnošt Lustig po letech v exilu opět v Praze, jedna z jeho prvních cest mířila na Nový Svět. Tady totiž se svým kamarádem Otou Pavlem vlastnil koncem šedesátých let roubenku neboli dům U Raka v Černínské 10/93 v těsné blízkosti Mariánských hradeb.

K roubené stavbě se šindelovou střechou — mimochodem dlouho to byla poslední roubenka, zachovaná v Praze (dnes tu stojí její zdařilá replika) — patřil ještě malý zděný domek. Proč dostal právě název U Raka? Původně tu totiž protékal potok Brusnice a voda v něm byla tak čistá, že v ní žili raci.

V roce 1862 byste se tu mohli potkat se spisovatelem Jakubem Arbesem, který sem spěchal za svou budoucí ženou, švadlenkou Josefínou Rabochovou, a také sem umístil děj romaneta Zázračná madona.

Koncem padesátých let minulého století sloužila jedna z místností roubenky jako ateliér. Na to již vzpomíná fotograf Vratislav Tachezy: „Ateliér jsem získal po skvělém fotografovi Otu Richterovi, který v té době emigroval. V roubence bydlely dvě staré dámy a ve zděném domku ještě paní Charvátová.“

Vratislav Tachezy žil na Novém Světě v pověstné roubence.

Foto: Zdeněk Kovařík, Právo

Foto: Zdeněk Kovařík, Právo

Na zahrádku po štaflích

„Já tam fungoval jako domovník a vyřizoval jsem za ně činži a co bylo potřeba. V ateliéru byla předsíňka se sprchou a v pokoji postel, krb a harmonium, které jsem přitáhl kvůli kamarádovi, skladateli Luboši Fišerovi. Ten na něj preludoval, když jsme tu pořádali mejdany. Chodil tam Pavel Bobek, Kamil Lhoták, Ivan Vyskočil, Pavel Bošek a spousta dalších. Bohužel se mi při stěhování ztratily všechny fotky i pamětní sešit, kam mi psali různé své hlášky.

Vratislav Tachezy si Nový Svět zamiloval. „Víte, co bylo nejkrásnější? Když jsme v zimě ráno vyšli ven a všude bylo bílo a ani jedna stopa ve sněhu. V létě jsme se zase scházeli na malém náměstíčku před roubenkou, došli jsme se džbánkem pro pivo do hospody U Zlaté hrušky (dnes je to luxusní restaurace v čp. 77), vyndalo se pár stolů a židlí a tam jsme vysedávali do pozdní noci,“ vzpomíná fotograf, který se mohl pochlubit ještě jednou raritou. Roubenka a zděný domek měly společný dvůr se dvěma kadibudkami a z něj se dalo po žebříku přelézt na zahrádku.

Ke Zlaté hrušce se chodilo na pivo.

Foto: Zdeněk Kovařík, Právo

„Na ní jsme se opalovali a sušili prádlo. Ale běda, když zrovna přijela na Hrad nějaká státní návštěva. To jsme dostali do schránky dopis, že v těch a těch dnech nesmíme venku věšet prádlo,“ říká Tachezy. Ač byl bezpartijní, tamní uliční důvěrník a velký straník Novák, zaměstnanec kanceláře prezidenta republiky, si ho velmi oblíbil a nabízel mu domky ke koupi.

„Tehdy se těchhle starých domů rádi zbavovali a prodávali je celkem levně. Jenže já se v té době ženil a moje nastávající byla proti. Roubenka byla vlhká, ohrožovaly ji spodní vody, chtělo by to velké opravy, a tak jsem nabídku odmítl. Dohodil jsem koupi Arnoštu Lustigovi, který se chtěl v roubence scházet s Otou Pavlem a psát knížky, jenže pak emigroval, Otík umřel, a to je také konec příběhu,“ dodává Tachezy.

Ateliér v přímém přenosu

Pamětníci, kteří chodili na procházky na Nový Svět v sedmdesátých letech, si jistě vybaví přízemní okna domu U Zlatého beránka 19/85, za nimiž seděl podivný člověk a maloval v přímém přenosu — přímo před zraky chodců — ještě podivnější obrazy. Byl to Miloš Kurovský, který tady tvořil svá magická plátna v letech 1978 až 1995.

Domovní znamení Zlatého beránka

Foto: Zdeněk Kovařík, Právo

Jeho dcera Lenka mi k tomu řekla: „Táta tyhle prostory získal krátce po sňatku s mojí mámou a vydržel tam až do poloviny 90. let. Zatímco v přízemí měl ateliér, kde vystavoval a prodával obrazy a také pořádal bujaré mejdany u klavíru, na nějž hrával jeho kamarád Laco Déczi, nahoře jsme s mámou bydlely.“

Malíř Kurovský v roce 1988, za oknem domu U Zlatého beránka jeho dcera Lenka

Foto: archív Lenky Kurovské

„Přímo na Novém Světě jsem měla dvě spolužačky, s nimiž jsem každé ráno vyrážela do školy v Úvoze, kam jsem chodila už i do školky. Odmalička jsem nejvíc milovala Loretánské náměstí s kapucínským klášterem a celým tím posvátným areálem Lorety. Z okna našeho bytu bylo vidět na protější dětské hřiště, kde jsme si hrály, jinak doma se muselo skoro celý den svítit, byla tam docela tma. Nejvíc mě lákala půda, která pro mě měla velké kouzlo, tak zvláštně tam prosvítalo světlo,“ vypráví Lenka Kurovská, která v sobě nezapře cítění výtvarnice. Její obrazy jsou ovšem docela jiné, než jaké maloval její otec.

O mnoho let dříve měl ateliér pronajatý Milan Knížák, který ho popisuje jako vlhké tmavé místnosti bez příslušenství, kde v roce 1962 spal zabalený do malířského plátna. Nevlídné prostředí ho vylákalo ven na chodník — ostatně stačilo jen přelézt okenní parapet — a tam pořádal různé výtvarné happeningy.

Jak se žilo na Novém Světě

V prostorách současné galerie U Lorety býval holič pan Fiala a vychovatelky zdejšího slepeckého ústavu k němu vodily na ostříhání všechny děti. Každé ráno k němu přicházely sestry Žežulkovy, kterým se říkalo „kukačky“. Pamětnice je znaly už jako dvě staré, zrzavé, pihovaté a hubené drobné stařenky, které spolu mluvily tak nahlas a energicky, jako by se hádaly. Bydlely na Novém Světě a panu Fialovi pomáhaly s úklidem. On je za to pokaždé pěkně učesal.

S Novým světem jsou spojení také malíři Jiří Anderle a Vladimír Suchánek, sochař Josef Nálepa, režiséři Jindřich Polák, Karel Kachyňa, Jan Švankmajer a další osobnosti. Každý tu zanechal svůj otisk, a hlavně jedinečná čtvrť zanechala stopy v nich. Věřím, že stejně tak i v obyvatelích zdánlivě obyčejných, jako byli metař hradních nádvoří či zchudlá hraběnka se slabostí pro kočky.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků