Libanonský Tripolis září barevnými trhy

Město na pobřeží Středozemního moře získalo proslulost jako centrum libanonských sunnitských muslimů, barevnou tržnicí či historickým přístavem, který pamatuje slavnou dobu Féničanů, ale i křižáků.

Tripolis leží v severní části Libanonu a stále na něj dopadá stín více než patnáctileté občanské války, která se zapsala do zdí města. Vřavu bitev připomínají především ruiny budov s rozbitými okny a dírami po munici znepřátelených skupin.

I když válka oficiálně skončila v roce 1991, mnoho domů zůstalo neopraveno a prozrazují kolemjdoucím, čím si Libanon musel projít. „Je mi sedmdesát let, už nechci zažít žádné boje a bát se chodit po ulici,“ říká stařík pracující v rodinném hotelu.

Doutnák nepokojů tady ale nevyhasl. Tripolis stále stojí na horké půdě, kde stačí málo, aby se rivalové do sebe opět pustili. Nejvážněji to jiskří mezi místními konzervativními muslimy ze čtvrti Báb al-Tebbáneh a alávity z Džabal Mohsen, kteří sympatizují se syrským režimem, jehož armáda byla v Libanonu přítomna skoro 30 let.

Poslední velký incident se odehrál koncem letošního srpna, kdy explodovaly nálože u dvou mešit. „Byla to hrozná rána. V okolí mešity byli zranění, střepy, kouř… Něco strašného,“ vypráví muž bydlící nedaleko jedné z mešit. Toho dne zemřelo skoro padesát lidí a pět set bylo zraněno. „Pořád mám strach, že se válka vrátí,“ dodává smutně.

Kromě sunnitských a alávitských skupin se ve zdejších bojích často angažovaly také palestinské militantní skupiny, jejichž základna byla vybudována v nechvalně známém uprchlickém kempu Nahr al-Bárid na okraji města.

Tripolis se nedá s Bejrútem vůbec srovnávat. To už spíše se syrským Aleppem. Návštěva Tripolisu navodí pocit, že se tady čas zastavil někdy v 80. letech. Drtivá většina automobilů jsou staré zrezavělé Mercedesy 200 z druhé ruky zakoupené v Německu, jak prozrazuje dobročinná samolepka „Ein Herz für Kindern“.

„Kdo by chtěl jiné auto, když tohle funguje, jak má?!“ ptá se jeden z taxikářů. Tyto automobily jednoznačně utvářejí nezaměnitelnou podobu města, která nemá v Libanonu ba ani v sousední Sýrii, obdoby.

Rachotící plechy a hlučné motory zůstávají pro Tripolis stejně typické jako barevný šátek na hlavě muslimské ženy, který jí dodává na zajímavosti a exkluzivitě. Odkaz středověku se dá najít v tripoliském Starém Městě, jedná se hlavně o mamlúckou architekturu, která je typická i pro syrské Aleppo a Damašek.

V úzkých a klikatých uličkách se rozkládá tradiční arabský súq neboli trh se širokým spektrem zboží. „Najdete tady zeleninu, ovoce, maso, ryby, oblečení, hračky, mýdla a kdo ví, co ještě,“ směje se starý pán, který sedí na obrubníku a pije svou ranní kávu.

„Pokud to tady neznáte, není těžké se ztratit,“ řekne zároveň s vydechnutím kouře cigarety. A opravdu, uličky tržiště se zavěšenými plachtami nad hlavami chodců vytvářejí nenápadný labyrint, ve kterém není problém zabloudit. Nosem sice projdou vůně parfémů, koření a zápach starých ryb, ale ta atmosféra!

Vyberte si čerstvou zeleninu, ochutnejte suchou placku se sýrem, handrkujte se s řezníkem, zatímco mu toulavá kočka nenápadně ukradne malou rybu z košíku. Pomozte staré paní posbírat pomeranče, které se jí vysypaly z tašky, nebo šlápněte do špinavé vody, kterou vám pod nohy vylil nešikovný učedník z místního obchůdku.

Při východu z tržiště si vydechnete radostí, že už jste pryč. Budete mít ale neopakovatelný zážitek navíc. Vítejte v trhovém království Tripolisu!

V Libanonu je ústavním zvykem, že premiérem je vždy některý ze sunnitských politiků. Přehlídka jejich fotografií visí snad na každém domě Tripolisu.

„Ne, ne, určitě to není jedno, kdo je premiérem. Jeden je doleva a druhý doprava, nebo lépe řečeno, jeden je se Sýrií a druhý proti ní,“ vysvětluje Abú Hasan. Tím vystihuje dlouhodobý problém syrského vměšování do libanonských záležitostí.

Sýrie si držela vliv v Libanonu až do roku 2005, poté se její vojska vrátila zpět a Libanon se tak částečně dostal z jejího područí. „Sýrie tady bude mít pořád vliv, ať chceme, nebo ne. Bohužel,“ říká Abú Hasan.

Podívat se na zašlé barevné budovy Tripolisu s podobiznami politiků je nejzajímavější a nejbezpečnější z křižácké citadely pojmenované po jejím zakladateli Raymondu de Saint-Gilles. Byla postavena na počátku 12. století a ani několik přestaveb a úprav nezměnilo její funkci.

V současnosti hrad slouží pro účely libanonské armády, ale turisté sem mají bezproblémový přístup. Z hradu býval kdysi krásný výhled až do širokého okolí, jenže kvůli rostoucí urbanizaci jsou nyní odsud vidět pouze okolní čtvrtě.

Tripolis a jeho okolí nenabízí pouze staré památky a dozvuky občanské války. Nedaleko města lze navštívit také pláže, krásné hory s cedrovými lesy a zelená údolí.