Článek
Tohle se někdy stává turistům i poutníkům, kteří do svatého města tří hlavních náboženství přijíždějí z celého světa. Málokdo z nich tuší, že tu na ně číhá skryté nebezpečí - a ti, co podlehnou, skončí na psychiatrii.
Procesí poutníků nejsou v Jeruzalémě ničím výjimečným. Dojetí, rozrušení a náboženské vytržení mohou na některé z nich zapůsobit tak silně, že si s tím sami neporadí.
Jde o první stadium poruchy, kterou izraelský psychiatr Džair Bar-El pojmenoval jeruzalémský syndrom. Na každém kroku návštěvníkům města ožívají před očima příběhy ze Starého i Nového zákona, koránu a dalších svatých knih a někdy je toho na jednoho prostě moc. Atmosféra ho přemůže a nepozorovaně nabude až pocitu, že se vnitřně přenesl do prastarých časů.
Poutníci v hotelových prostěradlech
Dojetí, rozrušení a náboženskému vytržení musejí odolávat všude. Tam, pod hradbami starého města, je původní kamenná dlažba a kamenné obchody, kde Ježíš vyplísnil lichváře. V Getsemanské zahradě byl zase vydán Římanům. Rostou tam prastaré olivovníky, jejichž kořeny to vše údajně pamatují. Na tomto místě v těsných uličkách pak poprvé klesl pod křížem, a tam na tom místě se rozloučil se svou matkou Pannou Marií…
Ale prvním náporem je pro mnohé pohled na Jeruzalém z Olivové (neboli Olivetské) hory. Na vyhlídce tu starý Palestinec prodává za dva dolary panoramatickou mapu města s vykótovanými pamětihodnostmi, jejichž jména notoricky znají věřící i ateisté ze školy, filmů, literatury.
Palestinec na Olivové hoře prodává panoramatická fota starého Jeruzaléma a okolí. Pro turisty jsou na nich vyznačeny všechny důležité body.
Když to na člověka přijde, začne si myslet, že je třeba Spasitelem, a těhotné ženy mohou propadnout pochybnosti, zda nejsou v jiném stavu právě s ním. Stává se, že návštěvníci jednoho dne jednoduše stáhnou z hotelové postele prostěradlo a zahaleni v něm vyrazí jako poutníci Kristových dob. Pár si jich to namířilo přímo do Judejské pouště za městem.
O Jany Křtitele není nouze
Další a nejvyšší stadium syndromu už není tak diskrétní a poutá větší pozornost okolí. Postižení návštěvníci začínají hlasitě zpívat nebo přeříkávat žalmy či verše z bible, pochodují na svatá místa a sami tady kážou - zpravidla o nápravě hříchů a neduhů našeho světa.
Ti, kteří to „dotáhli“ nejdál, se vtělují do různých postav, ale to už jsou většinou lidé, kteří přijeli se skutečnou duševní poruchou. Hodně prý bývá Janů Křtitelů.
Traduje se také případ jednoho dánského učitele, který jezdil do Jeruzaléma pravidelně, protože měl pocit, že jen tam může být v přímém spojení s Ježíšem. Když ale z plných plic „hovořil“ s Pannou Marií, kterou viděl sedět na střeše Omarovy mešity, došlo na psychiatry.
Ti, co syndromu podlehnou, většinou neobtěžují, spíš své okolí baví, ale v každém případě potřebují pomoc. Turističtí průvodci, policisté a úřady v Jeruzalémě mají přímo pokyn všímat si, zda návštěvníci neztratili sami nad sebou kontrolu. V takovém případě je čeká klinika Kefar Šaul na předměstí, jejímž ředitelem byl právě psychiatr Džair Bar-El.
Tradičním procesím na Olivové hoře během tzv. Květné nebo také Palmové neděle si křesťané připomínají Ježíšův příchod do Jeruzaléma.
V letech 1979-93 v ní studoval 470 turistů, kteří byli přijati, a shodné rysy jejich rozrušení z návštěvy města shrnul do pojmu jeruzalémský syndrom. Ročně jich v klinice přijímají kolem padesáti. Většina brzy odchází, ale někteří musejí být hospitalizováni.
Nejohroženější skupina? Protestanti
Podle většiny odborníků není klasický jeruzalémský syndrom duševní poruchou, nýbrž krátkou psychotickou příhodou, reakcí na místo, která po odjezdu brzy odezní. Ne však vždy - odlišnými skupinami jsou jednotlivci nebo malé náboženské skupiny s osobitým duchovním vyznáním, nebo lidé, kteří už duševní poruchou trpí.
Psychiatři vystopovali, že mezi křesťany se syndrom vyskytuje mnohem víc u protestantů, především pak u členů pentekostálního či letničního hnutí, nebo také jinak - u členů hnutí obnovy v Duchu svatém, pro které jsou typické neformální a spontánní bohoslužby. Jsou hlavně z venkovských oblastí USA a ze Skandinávie.
Procesí poutníků nejsou v Jeruzalémě ničím výjimečným. Dojetí, rozrušení a náboženské vytržení mohou na některé z nich zapůsobit tak silně, že si s tím sami neporadí.
Psychiatrická klinika Kefar Šaul má tedy o práci postaráno. Muslimským věřícím, zejména z řad Palestinců, by se v ní ovšem mohlo i přitížit. Byla totiž postavena v roce 1951 na místě palestinské vesnice Dejr Jásin, v níž 9. dubna 1948, dva měsíce před vyhlášením státu Izrael, povraždily polovojenské židovské oddíly Irgunu a Lechi skoro polovinu z 254 obyvatel. I když se tehdejší židovští političtí vůdci od masakru distancovali, vyvolal exodus statisíců Palestinců.
