Jak jsem neviděl Mount Everest

Teoreticky bych měl pro zdolání Mount Everestu nejlepší věk. Stodolarovky na sponzorování této výpravy se mi doma po zemi sice neválí, ale když má člověk sen, dveře se často otevírají samy. To by se ovšem člověk nesměl nemístně zadýchávat i při výstupu na Petřínskou rozhlednu. Kdepak, tyto dveře jsou uzavřeny.

Přesto je aspoň spatření dominanty nejmladšího pohoří naší planety něčím, co v mém cestovatelském seznamu visí už pěkných pár let. A ač by bylo úplným splněním snu aspoň nahlédnutí do základního tábora Mount Everestu, kde začínalo tak velké množství úspěšných, ale i tragicky neúspěšných výprav, smířím se jen s tím vidět jej z letadla.

Dorážím na letiště v Káthmándú. Hala pro mezinárodní odlety je zcela jinde než ta pro vnitrostátní. Vstup střeží opice, které pozorně hlídají, zda někdo neodhodí zbytek jídla či si snad neodloží vedle sebe bez dozoru aspoň láhev s pitím. Hodí se všechno. Zapřu své prsty do fotoaparátu na krku ještě silněji a stoupám si k okénku společnosti Buddha Air. Krásný název. Čekám, zda se poletí a vzpomínám, jak jsem nedávno ve Švýcarsku nespatřil ikonický Matterhorn. Snad se to nebude opakovat. [celá zpráva]

Každé ráno, kdy to příroda umožní, vylétají z Káthmándú lety, které mají jasný cíl - "Mountain" - horu s velkým H. Mount Everest. Neletí nad ním, letí blízko kolem něj, kdykoliv to podmínky umožní. Když už se člověk vydá do Nepálu, štěstí zkusit musí. Je to jako vyrazit do Las Vegas a nezatáhnout za páku jednorukého bandity. A mé první otočení válců dopadlo dobře. Dnes se letí.

Palčivý zápach moči v odletové hale pro vnitrostátní lety střídá magická vůně čerstvě upražené kávy, která mě k sobě táhne jako toaleta po pozření burgeru s tatarkou z pochybného stánku. Kavárnička, která by mě zaujala i v rámci evropských standardů nabízí hned několik druhů čerstvě upražené kávy. Za ceny neatraktivní pro místní, ale pro evropského turistu lehce dostupné. Ceny Letiště Václava Havla děleno třemi.

Nastupuje se dříve, než se mělo. S horkou kávou v ruce nastupuji do autobusu, který mě veze k našemu stroji. Nikomu nevadí, že mám kávu v ruce, ani letušce. Příjemná změna. Letadlo pojme dva piloty, letušku a přibližně 16 osob. Každý má místo u okénka. Koneckonců, pokud na některém letu na světě znamená, že je cesta cíl, je to právě tento hodinový.

Po asi 10 minutách překvapivě klidného letu se objevují první úchvatné vrcholky Himálaje. Lidé se překřikují a předhánějí v hádání, který z nich je ten nejvyšší. Bílé vrcholky je nelehké mezi sebou rozpoznávat. Stokrát si můžete prohlížet Everest na fotkách a stejně se necháte zmást.

Mozek vidí to, co chce vidět. A vy byste se tak klidně do krve přeli, že ta nejvyšší ze skupiny čtyřtisícovek před vámi je ona. Ta hora, která mi stála za to vstoupit do tohoto stroje, který se u mě těší asi takové důvěře jako vozidla francouzských automobilek. Všechny nejistoty rozptyluje letuška, která nám přináší nákres tvarů jednotlivých hor, jak jsou vidět v dobrých podmínkách. Zatím vidíte jen čtyřtisícovky a pětitisícovky, dodává.

Prohlížíme si nákres a snažíme se najít ten nejvýraznější tvar, podle kterého bychom se začali orientovat. A zrovna ve chvíli, kdy už se v dáli objevují šestitisícové vrcholy, přichází to, čeho jsem se bál. Kéž by to byly turbulence. Mraky husté jako mléko. Neprostupná vrstva. Pilot zkouší stoupat, volá i pilotovi, který vzlétal deset minut před ním. Ortel padl. Neuvidíme Everest ani ty nejzajímavější hory v jeho okolí. S počasím se nediskutuje.

„Mluví váš kapitán. Právě jsem dostal potvrzeno, že v aktuálních podmínkách nebude možné Mount Everest spatřit. Otáčíme se tak dříve a vracíme se do Káthmándú na letiště," zazní z reproduktorů. A ve mně se pere pocit, že bych si za zaplacené peníze chtěl užít ten let v mlze nezkrácený (protože, co kdyby Everest přece jen vykouknul) s tím, že už se těším, až dosedneme. A po dalších 20 minutách se tak děje.

BUM. Přistání šetrné asi tak, jako praní na 99 stupňů, ukončuje můj sen. Aspoň prozatím. Je mi totiž úplně jasné, že pokud do Nepálu v rámci svých cest někdy opět přilétnu, vyzkouším své štěstí znovu. Dušička si totiž nedá pokoj a vidět Mount Everest jen v televizi pro mě jednoduše není odpovídající kompenzací. Tak zase příště. A možná i přespříště...