Hlavní obsah
Drážďany povstaly z popela jako fénix. Foto: Profimedia.cz

Drážďany: Staré město nově postavené

Na první pohled jsou Drážďany líbivým historickým městem, kde se čas zastavil v 18. století. Ve skutečnosti je však město z velké části nové, lépe řečeno znovu postavené.

Drážďany povstaly z popela jako fénix. Foto: Profimedia.cz
Drážďany: Staré město nově postavené

Vždyť i současná drážďanská ikona, Frauenkirche, na náměstí Neumarkt, začala znovu vstávat z ruin druhé světové války teprve v roce 1994. Frauenkirche, tedy kostel Panny Marie, je podobně jako celé Drážďany zvláštní kombinací starého a nového. Stavba vznikla v 18. století za doby největší slávy města, kdy zde sídlil saský kurfiřt a polský král August II. Silný.

Naopak nejtragičtější moment Drážďan, bombardování 13. až 15. února roku 1945, se stal osudný i kostelu. První dva dny ještě vydržel - před smrtí dokonce zachránil tři sta obyvatel, kteří zde našli útočiště. Následně však museli protestantský kostel přece jen opustit.

Pískovcové pilíře hned následující den podlehly narůstajícímu teplu, které uvnitř budovy narostlo na těžko uvěřitelných tisíc stupňů Celsia. Patnáctého října se pískovcová masivní stavba navržená architektem Georgem Böhrem zřítila k zemi.

Začal to trumpetista

Dlouho zde leželo jen torzo stavby a hromada kamenů, jako připomínka ničivé války. Znovu začal kostel vyrůstat až ve zmíněném roce 1994. „Stavba se zaplatila z dárcovských příspěvků," říká náš drážďanský průvodce Sören Hoika.

S myšlenkou veřejné sbírky přišel saský trumpetista Ludwig Güttler a brzy se přidali další. Dárcovské certifikáty vydávala i Drážďanská banka, zájemci si také mohli koupit hodinky, jež obsahovaly úlomky kamene z původního kostela. Biolog Günter Blobel dokonce věnoval na stavbu veškeré peníze, které v roce 1999 získal spolu s Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství.

Jednou z ikon města je kostel Panny Marie.

Foto: Profimedia.cz

Nakonec se shromáždilo úctyhodných 180 miliónů eur, tedy přes 4,5 miliardy korun. Ke znovuvysvěcení došlo v roce 2005. Když vcházíme dovnitř kostela, jako by v Drážďanech nikdy žádná válka nebyla. Zvnějšku je však na první pohled patrné, že je stavba onou zvláštní kombinací starého a nového.

„Znovu postavit kostel, to bylo takové puzzle. Tam, kde to bylo možné, se použily původní kameny - pomocí modelu v počítači se spočítalo, kam má který přijít," vysvětluje Hoika. „Tmavé kameny jsou ty původní," ukazuje na staronový kostel. Směs tmavého a světlého, minulého a současného - kostel Frauenkirche se z rozvalin proměnil v symbol naděje. Podobný osud měla i druhá drážďanská ikona: soubor barokních budov Zwinger.

Vrátily se i pomeranče

Název Zwinger zná snad každý, málokdo však ví, že jeho původ má k barokní zdobnosti daleko. V místech dnešního barokního Zwingeru totiž stálo už od konce 12. století městské opevnění. Během husitských válek pak k první zdi přibyla ještě druhá, vnější - prostor mezi vnitřní a vnější zdí se německy řekl Zwinger a tento název oblasti vydržel dodnes, byť z původního opevnění mnoho nezbylo.

Za jeho barokní podobou stojí již zmiňovaný August II. Silný, jenž se inspiroval u francouzského panovníka Ludvíka XIV. V roce 1709 si v Drážďanech začal stavět své vlastní „Versailles". Zwinger se stal skutečnou drážďanskou ikonou. Není divu, že hned po skončení druhé světové války bylo rozhodnuto o jeho obnově.

Zámek Zwinger patří k dalším symbolům saské perly.

Foto: Profimedia.cz

Práce sice oficiálně skončily v roce 1963, avšak místní neustále pracují na tom, aby Zwinger působil stejně jako v dobách Augusta II. Proto se na zdejší zahradě můžete od letošního května kochat pomerančovníky, které zde měl v dobách své vlády i zmíněný panovník. Ty současné však nezaplatil žádný šlechtic, na osmdesát ovocných stromů se složili dobrovolní dárci. Pro zajímavost, pětileté sponzorství jednoho stromu vyšlo na 2750 eur, tedy přes sedmdesát tisíc korun.

„Drážďanům se říká Polabská Florencie. Je to kvůli sbírce umění, kterou zde shromáždil August II. Silný a zejména jeho syn August III. Polský," ozývá se opět náš průvodce. Ve Zwingeru najdete sbírku porcelánu, jehož centrum se nachází v Míšni, vzdálené 25 kilometrů. Když procházíme zahradami Zwingeru, zrovna se rozezvučí místní zvonkohra: také čtyřicet zvonků, které zde hrají od roku 1936, je vyrobeno z míšeňského porcelánu.

Drážďany leží na řece Labe.

Foto: Profimedia.cz

Vedle toho si ve Zwingeru můžete prohlédnout sbírku historických hodin a vědeckých nástrojů a také obrazárnu nazvanou Staří mistři. „Jedním z nejslavnějších exponátů je Raffaelova Sixtinská madona," chlubí se Hoika. My však nemíříme dovnitř Zwingeru, čeká nás totiž galerie pod širým nebem: město samotné. Stačí se koukat kolem sebe, na stěny drážďanských budov, a člověk se leccos dozví o umění i historii.

Od sgrafita ke graffiti

Pod širým nebem si můžeme prohlédnout i tradiční míšeňský porcelán. Stačí se zadívat na stěnu budovy na Zámeckém náměstí (Schlossplatz). Nástěnný obraz Procesí princů byl původně, v letech 1872 až 1876, vytvořen jako sgrafito, kdy se proškrabává omítka. Na začátku dvacátého století však omítku nahradily, kvůli větší trvanlivosti, právě porcelánové kachličky. Volba to byla vskutku prozíravá.

„Kachličky byly tak kvalitní, že je nezničila ani druhá světová válka," vypráví průvodce. Z 24 tisíc kachliček se muselo vyměnit jen několik poničených kusů. Na délku má výjev 101 metrů a jedná se tak o největší umělecké dílo z porcelánu na světě. Když zjistíme, co je na něm zobrazeno, nelze se jeho velikosti divit.

Výjev totiž zachycuje jednak příslušníky saského šlechtického rodu Wettinů, ti jedou na koni, a také jejich věrné: vědce, umělce i rolníky, kteří jdou pěšky. První postavou průvodu je Konrád z Wettinu, míšeňský markrabě žijící ve 12. století, úplně poslední postavou je pak sám autor výjevu, malíř Wilhelm Walther.

Panovníci jsou seřazeni chronologicky. Od podobizny Wilhelma Walthera se tak můžete vydat proti proudu času a po sto metrech „dojít" do dvanáctého století.

Opera je centrem drážďanské kultury.

Foto: Profimedia.cz

Centrum města se zkrátka, alespoň co se vzhledu týče, vrací zpět do 18. století. „Převážně jsou zde kanceláře a turisté, lidé zde nebydlí," vysvětluje Hoika. „Budovy, které v centru vznikly za socialistického režimu, se bourají," dodává s tím, že podle něj je to ukvapené rozhodnutí.

Během naší návštěvy právě probíhala demolice Telekomunikačního centra, postaveného ve stylu tzv. brutalismu, jež se nachází, či spíše nacházelo, na dohled Zwingeru. Místo zdemolovaných budov vznikají ty ve stylu baroka, z dob největší slávy města.

„Jednou z mála výjimek je Palác kultury," pokračuje průvodce. Budova postavená v roce 1969 byla letos zrekonstruována, chystá se na nové koncerty a na její fasádě si i dnes můžete prohlédnout mozaiku se všeříkajícím názvem Cesta rudého praporu. Podobně jako Procesí princů, také ona zachycuje ikonické postavy, byť tentokrát z doby docela nedávné: za ženou s rudým praporem může pozorný divák najít i Karla Marxe nebo Vladimíra Iljiče Lenina.

Kdo by chtěl v Drážďanech vidět i moderní umění, musí se z historického centra vydat do čtvrtí jako Friedrichstadt či Neustadt. V nich město samotné podporuje domácí i zahraniční umělce, kteří mohou na vybrané stěny budov malovat svá grafitti. Kresbami tak mohou oživit často ne příliš vzhledné socialistické budovy, jež jsou tu, na rozdíl od historického centra, doslova na každém rohu.

Vše se pochopitelně děje se souhlasem vlastníků a nutno přiznat, že umělci se sprejem, jako je například Jens Besser, dokážou šedivou architekturu pořádně rozzářit. Vůči uhlazenému baroku v centru města vytváří hezký kontrast. Milovník umění zkrátka v Drážďanech ušetří za vstupné: galerii má přímo pod širým nebem, od baroka po modernu.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků