Risberg se narodil v malém městečku Örnsköldsvik. Ve svých 29 letech už stihl navštívit nespočet destinací, a to jen díky svojí dobrodružné povaze. Před více než 10 lety se rozhodl, že bude navzdory mnoha předsudkům cestovat stopem, aby tak nejen snížil finanční náklady, ale také poznal nové lidi. Za tu dobu podle všeho jel už 2028 auty, 410 dodávkami, 180 autobusy, 125 taxíky a dvěma zmrzlinářskými vozy. A vůbec nelituje, že si takový životní styl zvolil.

S bydlením to přitom má dost podobně, dost často mu ho někdo nabídne. „Přespával jsem ve všem možném — v houpacích sítích, na plážích nebo ve vilách. Jednou dokonce v sýrárně v Salvadoru nebo na policejní stanici v Pákistánu,“ tvrdí Risberg. „Miluji tu svobodu, nová přátelství a kvalitní dialogy o životních hodnotách, které taková jízda v autě nabízí. Mám rád hlubokou důvěru, která je při stopování nutná. Z ní vyplývá jistá zranitelnost,“ dodává.

Nejhorší je lhostejnost a ignorance

Se stopováním začal Švéd mnohem dříve než v 18 letech. Využíval tento způsob přepravy při cestách ze školy domů. Rodiče i učitelé ho samozřejmě varovali před nebezpečím, které při stopování hrozí, a tak s ním Risberg na dlouho přestal. „V 18 jsem si řekl, že negativní pohled na stopování je spíš mýtus než pravda,“ tvrdí. Přesto má i množství špatných zkušeností, mimo jiné ho s nožem okradli o všechny osobní věci.

Přesto tvrdí, že dobré zážitky převažují nad těmi negativními. Vzpomíná si například na společné jamování s muzikanty, domácí večírky a mnoho dalšího. Podle Risberga není paradoxně nejhorší na stopování nebezpečí, jako spíš ignorance a negativní přístup některých lidí k jeho životnímu stylu. „Když vám nikdo nezastaví, musíte přespat venku. Jakmile se lidé nechají ovládnout strachem z někoho cizího, nemohou s ním nikdy navázat spojení, a tak ho prostě nenaberou,“ tvrdí.

Na cestách si Risberg vydělával už všemi možnými způsoby. Pracoval na farmách, jako masér nebo pouliční muzikant. Několikrát také pořádal takzvanou školu stopování, kde si pod svá křídla vzal podobně smýšlející mladé lidi a učil je pravidlům na cestě. „Když chcete řidiče upoutat, musíte se dobře oblékat, mít třeba kytaru a zazpívat jim. Jde ale především o trpělivost,“ dodal.

Kdyby měl Švéd vybrat nějakou oblíbenou destinaci, byl by to prý Írán, který ho nadchl vřelostí tamních obyvatel. Jeho největším snem je pak překonat Atlantský oceán i s karavanem a dojet až do Hollywoodu.