Po nizozemských kanálech jsme se plavili už potřetí, tentokrát jsme zlehka kopírovali takzvaný Elfstedentocht, Závod jedenácti měst, kde se už od roku 1909 utkávají v zimě na bruslích obyvatelé zdejších jedenácti městeček. Ve 21. století však nikdy nebyla na kanálech tak tlustá vrstva ledu, aby se závod vůbec konal.

Rodinná dovolená

To nás naštěstí v září netrápilo. Po deseti hodinách jízdy autem z Prahy jsme dojeli do maríny v Terhernu. Rodinná dovolená mohla začít.

Už v Praze jsme od agentury dostali plán, kudy se máme vydat. Kanály, které jsou zcela uzavřené, voda se do nich často přečerpávala větrnými mlýny a jediné vlny, jež se tady objevují, jsou tak od proplouvajících lodí, mají totiž různou šířku, hloubku a plavbu po nich omezuje nespočet mostů. Některé jsou zvedací, jiné ne, loď tak musí na zvolenou trasu doslova pasovat. Naštěstí jsou všechna místa dokonale zmapovaná, podrobný průvodce je součástí vybavení lodě.

Do délky patnácti metrů dokonce nepotřebujete žádné oprávnění k jejímu řízení, cvičnou jízdu s vámi provedou většinou až v maríně při předávání plavidla. Jen musí být kormidelníkovi víc než 21 let.

Po rychlém přenesení nezbytných věcí do lodi — ta byla malým plovoucím domem včetně kuchyně, dvou toalet, tří ložnic a proskleného salónu, v němž byl i můstek s kormidlem — jsme vyrazili.

Z Terhernu jsme zamířili do Princenhofu, poklidné přírodní rezervace, kterou tvoří soustava jezer, kanálů a ostrovů. Na některých stojí dřevěné domky určené k rekreaci, většinou se tam jejich obyvatelé dostanou jen na lodi.

Kanály ve městech jsou úzké, dostanou se sem jen malé lodě.

Kanály ve městech jsou úzké, dostanou se sem jen malé lodě.

FOTO: Miroslav Sova , Právo

Hlavní plavební dráhu vyznačují vpravo zelené bójky, vlevo červené. Díky on-line navigaci v mobilu jsme viděli, kde se právě nacházíme. A protože se už začalo stmívat, hledali jsme místo na přistání. S lodí totiž můžete plout jen za světla.

V podstatě máte tři možnosti, jak tuhle situaci vyřešit. Zajedete do maríny, která má vždy nějaké místo pro návštěvníky jedoucí okolo, přistanete u některého z úvazišť nebo si nějaké pomocí kolíku zbudujete sami. My jsme zvolili kotviště u ostrova, kde kromě nás byly jen dvě lodě. Psi se vyběhali na louce, my jsme si uvařili večeři a promýšleli trasu na druhý den.

Za kormidlem motorové lodě

Za kormidlem motorové lodě

FOTO: Miroslav Sova, Právo

Wattové pobřeží

Naším cílem bylo wattové pobřeží u Severního moře. Tak se říká rozlehlé písčité mělčině, která se při přílivu zaplaví a při odlivu obnaží. Na Fríské ostrovy, což je pás táhnoucí se paralelně s pobřežím provincie, se tak dá dojít suchou nohou. Samozřejmě pod dohledem průvodce. Jinak turisté míří k ostrovům na lodích, jež vyjíždějí z Lauwersoogu. Právě ve zdejší městské maríně jsme se uvázali a vydali se na obhlídku.

Nejdřív procházíme tržnici, kde se opracovávají čerstvě vylovené ryby. Slunce svítí, je jedenáct hodin, rybáři už mají dávno hotovo, vše je uklizené. Chceme tedy aspoň ochutnat něco z pokladů Severního moře, hned za tržnicí je specializované rybí bistro.

Tady se poprvé setkáváme s proslulou holandskou šetrností — nepřijímají debetní, ale jen kreditní karty. Proč by měl obchodník zbytečně platit bance za transakci? Tato praxe je běžná ve všech menších obchodech, jen nadnárodní obchodní řetězce a velké restaurace se nad námi smilovaly.

Wattové moře se dá při odlivu přejít suchou nohou.

Wattové moře se dá při odlivu přejít suchou nohou.

FOTO: Miroslav Sova, Právo

V rozlehlém podniku Waddengenot aan Zee s venkovní terasou jsme si dali mísu ryb, která se prostě nedala sníst. Kromě oblíbených smažených kousků nechyběl ani grilovaný platýz, domácí majonéza nebo pikantní mořská řasa. Co jsme nezvládli na posezení, dali jsme si zabalit. Za třicet eur (780 korun) na hlavu jsme měli každý ještě další dvě vydatná jídla.

Mosty a zdymadla

Další den je naším cílem Dokkum. Tam musíme počítat s hustou sítí zvedacích mostů. Kolik za průjezd zaplatíme, je na nich napsané. Pro zrychlení celé operace obsluha mostu spustí na udici přivázaný dřevák a vy do něj dáte příslušnou sumu, je užitečné mít s sebou dalekohled. Většina mostů má i svou provozní dobu — od devíti ráno do šesti nebo sedmi večer. Ctí se také polední pauza, obvykle od půl jedné do půl druhé.

Ve městech musí lodě počkat, až obsluha zvedne sklápěcí mosty.

Ve městech musí lodě počkat, až obsluha zvedne sklápěcí mosty.

FOTO: Miroslav Sova, Právo

Po cestě míjíme na okolních loukách pasoucí se stáda koní, krav a ovcí. Tráva je krásně zelená, souznění s vodou patří vedle jízdy na kole ke zdejšímu životnímu stylu. Potkáte tu už školky, v nichž si špunti sami řídí svůj motorový člun.

Cestou si vyzkoušíme, i jak se obsluhuje zdymadlo, hladina kanálů je občas různě vysoká a rozdíl se musí nějak překonat. Manévr je to jednoduchý, stačí se vyvázat k nejbližšímu kůlu, zmáčknout tlačítko, vyčkat zavření zdymadlových vrat, posunu hladiny nahoru či dolů a otevření dalších vrat ve směru, kam míříte. Vše korigují semafory, zelenou dostanou plavci během pár minut.

Malé zdymadlo si posádka obslouží sama.

Malé zdymadlo si posádka obslouží sama.

FOTO: Miroslav Sova, Právo

Ještě nás ale čeká asi nejromantičtější část naší cesty úzkými kanály, břehy porostlými rákosím a malebnými soukromými rezidencemi, občas na nás rozvážně hledí i nějaký ten větrný mlýn. Z širokých kanálů musíme odbočit tam, kam se už velké lodě nevejdou. Na poněkud zchátralém dřevěném mostu se směrovkou Feinsum stojí němečtí důchodci a horlivě signalizují, že sem se nevejdeme. My ale máme k dobru ještě pár centimetrů.

Větrné mlýny dříve hlavně přečerpávaly vodu v uzavřených kanálech.

Větrné mlýny dříve hlavně přečerpávaly vodu v uzavřených kanálech.

FOTO: Miroslav Sova, Právo

Horší je to dál, vodní koryto je užší a užší, přibývá serpentin, někde se jen taktak vejdeme svou šířkou pod mosty. Ani fendry, gumové kužely chránící na bocích loď před odřením, moc nepomáhají, ke slovu přijdou silné ruce celé posádky, které loď odrážejí od překážek dlouhými bidly, někdy stačí jen koště.

Za dvě hodiny jsme v Dokkumu, za zvednutí všech městských mostů platíme pět eur (130 korun). Jsou ale místa, kde se neplatí vůbec, to se pak promítne do poplatků za využití fríských marín.

Obsluhu mostu si někdy musíte přivolat telefonem, jindy objíždějí postupně jednotlivé body na vaší trase na kole, někde zvedají i můstek železniční. Je pořád na co se dívat. Proplouváme městy Franeker a Workum. Kanály jsou úzké, kotvení je možné jen u městských mol.

Hospoda u zálivu

Ve Stavorenu jsme si vybrali restauraci s výhledem na záliv, který na jedné straně hlídá socha bohaté vdovy, již zahubila vlastní lakomost, na druhé moderní domy.
Všechny ctí zdejší typickou architekturu, jsou sice barevné, ale nijak vysoké, úzké, s velkými okny, samozřejmostí je malý dok pro loď, do kterého je přístup přímo z přilehlého plavebního kanálu. Jíme frískou cibulovou polévku, k níž se servíruje hořko-sladký likér, vynikající smaženou tresku s domácími hranolky a majonézou, burger, na němž šéfkuchař dokazuje, že si tady poradí i s hovězím masem, a také ryby se zeleninou upravené podle thajských receptů.

Stavoren. Socha bohaté vdovy, kterou zahubila vlastní lakomost.

Stavoren. Socha bohaté vdovy, kterou zahubila vlastní lakomost.

FOTO: Miroslav Sova, Právo

Typická nizozemská kuchyně vlastně neexistuje, ale ani tohle menu není špatné. Ve čtvrtek zmizelo slunce, celý den pršelo, proto jsme naše putování zkrátili. Z Heegu přes Woudsend do Sneeku a zpět do domovské maríny v Terhernu.

Frísko i přes rozmary počasí naplnilo naše představy o nizozemské provincii, která má vše podstatné vyobrazené už na své vlajce; sedm srdíček značí fríské země, které tu existovaly mezi 8.a 14. stoletím, a modré pruhy symbolizují krásu rozlehlých vodních ploch.