Za druhé světové války byla židovským ghettem, po vyhlazení populace ale postupně chátrala a levné nájmy nalákaly k bydlení umělce, v jejichž rukou zůstala čtvrť dodnes. Vysloužila si tak přezdívku litevský Montmartre.

S pádem Sovětského svazu, jehož byla Litva součástí, zavládla mezi lidmi naděje na svobodu a demokracii. Jako symbol nové éry se rozhodla místní skupina umělců na jednom z podstavců, kterých po stržení budovatelských soch zbyly ve městě stovky, vztyčit sochu amerického rockového hudebníka Franka Zappy jako symbol nových a lepších dní.

Během druhé světové války byla čtvrť Užupis židovským ghettem.

Během druhé světové války byla čtvrť Užupis židovským ghettem.

FOTO: Profimedia.cz

O dva roky později, prvního dubna 1997, šli umělci ještě o krok dál. V čele s filmařem Romasem Lileikisem vyhlásili čtvrť Užupis nezávislou na zbytku Litvy. Nový mikronárod, tedy stát neuznaný mezinárodním společenstvím, je nehledě na svůj neoficiální status chloubou Vilniusu a tamních obyvatel.

Neúplatní a nezmanipulovatelní

Od zbytku města dělí Republiku Užupis řeka Vilnele, den státnosti se slaví 1. dubna, a právě tehdy mohou získat lidé překračující „hranice“, které jsou jindy nehlídané, razítko do pasu nebo využít místní měnu, která samozřejmě není oficiálně uznaná. Třeba ústava byla přeložena do mnoha světových jazyků.

Podle zdejšího ministra zahraničí Tomase Čepaitise, který je i jeden z otců zakladatelů, vychází republika z Aristotelovy filosofie, že každé skvělé město by mělo mít jen omezený počet obyvatel. „Chtěli jsme naši zemi založit na myšlence, že každý opravdu dobrý národ nemůže mít víc než 5000 obyvatel, protože lidská mysl si víc obličejů nedokáže zapamatovat. Takhle se zná každý s každým, takže je těžké někoho podvést nebo s někým manipulovat,“ myslí si ministr.

Čtvrť je prakticky od nepaměti domovem umělců a bohémů.

Čtvrť je prakticky od nepaměti domovem umělců a bohémů.

FOTO: Profimedia.cz

Svérázná je i zdejší architektura.

Svérázná je i zdejší architektura.

FOTO: Profimedia.cz

Vlajka národa vyobrazuje ruku s dírou v dlani, což znamená, že jsou obyvatelé Užupisu neúplatní. „Znamená to i to, že vůbec nic neskrýváme,“ uvedl ministr turismu Kestas Lukoskinas, který ve čtvrti žije 18 let.

Podle Čepaitise chtěli on a další otcové zakladatelé vytvořit prostor, kde mohou být lidé sami sebou a odtrhnout se od moderního a přehlceného světa. „Jakmile překročíte most, můžete být skutečně sebou, nehrajete žádnou společenskou roli, nikomu nepatříte. Můžete přemýšlet o tom, kým skutečně jste, a vymanit se z toho šíleného závodu, do nějž lidská rasa zabředla,“ tvrdí Čepaitis. Vždyť i samotná ústava deklaruje „Každý má právo být šťastný“ i „Každý má právo být nešťastný“.

Republika má i svojí ústavu, která říká například, že každý má právo dělat chyby.

Republika má i svoji ústavu, která říká například, že každý má právo dělat chyby.

FOTO: Profimedia.cz

„Atmosféra Užupisu je úplně jiná. Cítíte se tu šťastnější, uvolněnější. Jdete do hospody a setkáte se v ní se starostou nebo slavným basketbalovým hráčem či umělcem. Máme tu svobodu,“ dodává Lukoskinas. V kavárně se schází i místní vláda.

Vydrží genius loci?

Úsměvné státní uskupení funguje i jako dobrý turistický tahák, a to už od založení v roce 1997. Kvůli atraktivitě se čtvrt za posledních 20 let také velmi rozvinula a posunula, díky čemuž vyskočily i ceny nájmů. Většina umělců si tak nemůže dovolit koupit si v Užupisu byt, jako tomu bylo v minulosti.

Kdo se zadívá do očí mořské panně, ten už neodejde.

Kdo se zadívá do očí mořské panně, ten už neodejde.

FOTO: Profimedia.cz

To příliš netěší místní ministry, kteří se bojí, že kvůli tomu ze čtvrti zmizí její charakteristický genius loci. „Ale těším se na lidi, kteří sní přesně o takovéto zemi, o kombinaci ideálu a reality, v niž jsme na začátku doufali i my. A udržet ji takovou je naším cílem,“ uzavřel Čepaitis.