Vzduchem letí kus syrového masa. Vymrští se po něm hned několik čtyřmetrových krokodýlů. Sledujeme jejich krmení. Navštívili jsme totiž krokodýlí farmu, kterou najdete u Taguermess, největšího majáku na ostrově. Zvířata, která vypadala, jako by je okolní svět naprosto nezajímal, se po kořisti vymrštila s neuvěřitelnou rychlostí a silou. Kus masa ukořistil samozřejmě jen jeden z nich. Strašidelně vypadající čelisti ostatních sklaply naprázdno. Při krmení někdy bývá mela. Rozhodně však stojí za vidění.

Ve vědeckém centru na Džerbě mají 400 krokodýlů nilských.

Ve vědeckém centru na Džerbě mají 400 krokodýlů nilských.

FOTO: Jana V. Bendová, Právo

Zdejší centrum není zoo, je vědeckou chovnou stanicí. Plazy sem přivezli z Madagaskaru. U jezírek a kanálů se jich vyhřívají čtyři stovky. Průvodce nám ukázal i krokodýlí vejce uložené v krabici. Dají ho do inkubátoru, kde se z něj vylíhne malý krokodýl. Pokud budou mít další návštěvníci štěstí, budou si ho moci vzít do ruky v té části stanice, která je mláďatům věnovaná, a pohladit si ho.

Stačilo udělat pár kroků do synagogy El Ghriba nedaleko městečka Hara Sghira, abychom se ocitli v jiném světě. Interiér zdobily keramické obklady, dřevořezy a přepychové tkaniny. Na stropě zářil mohutný lustr, který barvil řadu věcí dozlatova. Ocitli jsme se uprostřed světa, který se řídí zákony ze svitků tóry.

Muzeum i výlet s piráty

Nejvzácnějším prostorem synagogy je právě místnost, kde jsou uložené svitky staré stovky let. Ostatně základy původní synagogy pocházejí z roku 586 před Kristem. Židé tu žili a žijí společně s Araby po staletí ve vzájemné toleranci. Posvátné svitky vynese místní komunita každý rok na jaře do ulic na speciálních nosítkách. Na tuto pouť se sjíždějí židé z celého světa. Zpívají tu, tancují a hodují. Je to pestrá veselice, kterou stojí za to zažít.

V synagoze El Ghriba

V synagoze El Ghriba

FOTO: Jana V. Bendová, Právo

Berberské šperky vypadají tajuplně, skoro až mysticky. Jsme v Muzeu Lalla Hadria. Nacházím tu i arabské kaligrafie, které jsou stejně zajímavé jako ty čínské, ale také arabské oblečení, zbraně nebo užité umění. Muzeum se stalo součástí areálu, kde je i krokodýlí farma a Djerba Heritage, což je takové tradiční Tunisko v malém.

Vyzkoušela jsem si tu, jak se drtily mezi kameny olivy a získával olej. Vedla jsem velbloudy, kteří tu díky jednoduchému mechanismu čerpali vodu z artéské studny. Utkala jsem si pár pruhů na koberci a vytočila mističku na hrnčířském kruhu.

Koho muzea nebaví, ten se může projet centrem přístavu Houmt Souk na velbloudu, na koni nebo v kočáře. Dětem se tady líbí výlety na Ostrov plameňáků na pirátské lodi, kde dochází ke rvačkám a šermířským soubojům mezi piráty. Na ostrově se pak koupou v azurových vodách a grilují ryby.

Zjevení oázy Mides

Naklonila jsem se nad velkou dírou do země a fotila. Průvodce mě přidržoval, abych nespadla lidem pode mnou rovnou do obýváku. Vyjeli jsme z Džerby v terénním voze, který jsme si pronajali. Zamířili jsme do pouště a navštívili obydlí tzv. troglodytů. Byla to jáma o průměru 15 až 20 metrů a sahala asi šest až sedm metrů hluboko. Měla dno z udusané hlíny.

Sešli jsme dolů a vešli z tohoto náměstíčka do podzemních pokojů, ve kterých žijí místní lidé. Prostory byly čisté, vybílené a s koberci. Se svou nízkou a stabilní teplotou představovaly ideální ochranu před pražícím sluncem.

Svérázná obydlí Berberů v okolí Matmaty jsou vyhloubená hluboko do země.

Svérázná obydlí Berberů v okolí Matmaty jsou vyhloubená hluboko do země.

FOTO: Jana V. Bendová, Právo

Náš teréňák uháněl dál na západ. Přejeli jsme solné jezero Šott el Džerid. Krystaly soli se v pražícím slunci leskly jako drobné zirkony. Zamířili jsme k hranicím s Alžírskem.

V kamenité poušti se objevil palmový háj a stromy s granátovými jablky. Vypadaly jako zjevení. Ocitli jsme se v oáze Mides. Silnice skončila u vesničky, kterou lidé museli opustit. Hrozily tu totiž sesuvy půdy. Před námi se objevila hluboká průrva v zemi.

Krásné skály v oáze Mides

Krásné skály v oáze Mides

FOTO: Jana V. Bendová, Právo

Sestoupili jsme dolů. Skály vytvarované vodou tu tvoří divokou soutěsku podobnou těm, jaké jsem viděla na fotografiích ze slavného Grand Canyonu. I když tahle byla ve srovnání s nimi taková kapesní. Ale stála za vidění. Pokud se do ní vydáte, pohlídejte si jednu věc. Ne každému průvodci se chce lézt dolů. Některý vás raději zavede ke stánkům s turistickými cetkami.

V dunách pod noční oblohou

Horké písečné duny za Tataouinem vypadaly jako nekonečný beznadějný oceán. Ve vedru se mi špatně dýchalo a po zádech mi stékal pot. Najednou se z moře písku vyloupla oáza Ksar Ghilane. Palmový háj s jezírkem průzračné vody. Mohli jsme se v něm vykoupat. Jenže voda byla horká. Jezírko zásobuje termální pramen.

V oáze Ksar Ghilane můžete přespat ve stanech s koupelnou.

V oáze Ksar Ghilane můžete přespat ve stanech s koupelnou.

FOTO: Jana V. Bendová, Právo

V oáze jsme přespali ve velkých stanech. Byla v nich i malá koupelna a klimatizace. Všechno fungovalo, dokud nevypnuli dieselový agregát. Pak se celý tábor ponořil do hluboké tmy. Vzala jsem si deku, čelovku a vyrazila do dun. Když si v nich lehnete na záda, můžete pozorovat noční oblohu.

Je tu tak jasná, že na ní vidíte vedle hvězd Mléčnou dráhu. Ticho se tu zdá být hluboké. Slyšíte, jak se písek pohybuje na dunách. Tiše šustí, chřestí a cinká jako drobná sklíčka.

Může se vám hodit na službě Firmy.cz: