Článek
Další podobné místo na Šumavě nejspíš není. Když na naučnou stezku vstoupíte, pochopíte, že místo se nedá srovnat s ničím v této oblasti. Procházíte po lesních cestách mezi mladými hájky, po dřevěných chodnících kolem rašeliny, luk i jezírek a příroda kolem vás jako by nedávala smysl. Aby taky ano, když se tudy ještě nedávno proháněly stroje těžící rašelinu ve velkém.
Zůstala po nich zdevastovaná krajina v podstatě bez flóry. Až nyní se vrací, co zde rostlo dříve, ale rostou tu i mladé břízy. Ty se sem dostaly jako nálety, ale na rašeliniště nepatří. Jejich kořeny nemají dost kyslíku a odumírají. Všechno dohromady vytváří zvláštní mix.
V minulosti bylo lepší se mu vyhnout
Kráčíte po měkké rašelině a máte pocit, že se pod vámi lehce houpe. Doprovází vás dřevěné sošky skřítka Rašeliníčka, které stezku přibližují dětem. Vane lehký vánek, mezi mladými stromy rostou nadýchané mechové polštáře, narazíte na jezírka i staré odvodňovací kanály a na závěr můžete vystoupat na více než devět metrů vysokou vyhlídkovou věž, ze které to celé přehlédnete.
Dětem vycházku zpříjemní sošky skřítka Rašeliníčka.
Obrovské rašeliniště s rozlohou 85 hektarů leží v místě, kde se začíná splouvat Vltava směrem na Lipno. Soumarské rašeliniště patřívalo k mnoha dalším ve známém Vltavském luhu, který náleží k nejpřísněji chráněným oblastem Šumavy.
Kromě Vltavy do něj nevedou turistické trasy, a i vodácký provoz na Vltavě je přísně regulován. Průměrná roční teplota je zde 6,2 °C. Prachatický okres, kde rašeliniště leží, patří k nejchladnějším u nás. Ročně tu naprší až osm metrů srážek a nadmořská výška se pohybuje od 741 do 750 metrů.
Stezka je dlouhá kilometr a půl a projít se po ní můžete až do října.
Název dostalo podle soumarů, kteří tu po Zlaté stezce překračovali Vltavu, když vozili do Čech hlavně sůl a zpět do Bavorska zemědělské produkty. A to už před více než tisíci lety. Rašeliništi se však vyhýbali – býval to životu nebezpečný prostor pro každého, kdo neznal bezpečnou cestu zrádným mokřadem.
Klíčová je voda
V 70. letech minulého století se tu rašelina začala průmyslově těžit. Oblast byla odvodněna a z původně pětimetrové vrstvy zůstalo v průměru asi jen sedmdesát centimetrů rašeliny. Rašeliniště přitom vznikalo několik tisíc let. Podle odborníků jeho začátky spadají do poslední doby ledové před deseti tisíci lety.
Vytvořilo ho pomalu několik druhů rašeliníků. Ty na svém vrcholu stále dorůstají a spodní části odumírají, ale v místní půdě a vodě se nerozkládají kvůli nízké hladině kyslíku, ale ukládají se a mění na rašelinu. Rašeliniště přitom mělo podobu takzvaného údolního vrchoviště – rašelina se tu ukládala nejsilněji ve středu a vznikal tak jakýsi velký rašelinný bochník.
Původně zde rostl typický rašelinný les s borovicí blatskou a dalšími rostlinami zvyklými na drsné klimatické podmínky, málo živin a nedostatek kyslíku v půdě. Následně byla oblast odvodněna a klesla i hladina spodní vody. Tím se horní odhalená vrstva rašeliny provzdušnila a začaly rozkladné procesy.
Kdyby těžba v roce 1998 neskončila a nebyla zahájena revitalizace, rašeliniště by nejspíš zarostlo novými druhy a k původní podobě se nevrátilo.
Naprosto klíčové bylo vrátit do místa vodu, která je pro rašeliniště nezbytná – vystupuje až k povrchu, proto je v půdě tak málo kyslíku. To zastavuje rozkladné procesy a umožňuje vznik rašeliny. Samotný rašeliník vodu zadržuje i v období sucha. Bez přítomnosti vody tu během těžby vznikla jakási polopoušť, protože tmavý povrch rašeliny prosychal, promrzal, a v horku se naopak přehříval. Jako první bylo nutné zastavit jeho odvodnění.
V letech 2002 až 2006 se přehrazovaly všechny odvodňovací kanály a vrátila se sem jezírka. Zasypávaly se také příkopy a dřevěnými prahy se bránilo odtékání vody. Obnažený povrch rašeliny pokryl mulč. Tím byla tráva nasekaná na rašelinových loukách. To vyrovnalo teploty na povrchu, a navíc v něm byla semena trav a mechu. Také se tu rozhazoval rašeliník.
Příroda se zde tak dostala do stavu, který jinde na Šumavě není k vidění. Na vytěženém území roste kombinace flóry údolního vrchoviště s druhy podmáčených luk a mokřadů a mizí odtud postupně rostliny, které se sem dostaly jako cizí, což je nejvíce vidět na odumírajících břízách.
Břízy na rašeliniště nepatří a odumírají.
Klid pro tetřívka
Zatím se sem vrací hlavně suchopýr pochvatý, charakteristický bílými chomáčky na konci stonků, s ním i borůvčí a brusinky a také některé druhy trav. Začínají se objevovat i koberce rašeliníku. Biologové během výzkumu zjistili, že za deset let původní vegetace dokázala kolonizovat už dvě třetiny území. Čtvrtinu pokrývá hlavně suchopýr a deset procent rašeliníky. A s každým rokem se to zlepšuje.
Suchopýr pochvatý je charakteristický bílými chomáčky na konci stonků.
Stezka se v zimě a na jaře uzavírá, aby měl klid silně ohrožený tetřívek obecný, který tu žije. Vznikla v rámci přeshraničního projektu nazvaného Suchou nohou do rašelinišť na Šumavě a v Bavorsku. Na bavorské straně hranice u Haidmühle byla vybudována průmyslová stezka, vedoucí také do restaurovaného rašeliniště a rovněž k vodnímu hamru, pile nebo do vodní elektrárny.
Jak by v budoucnu mělo Soumarské rašeliniště opět vypadat, se lze přesvědčit na několika naučných stezkách šumavského národního parku, které vás provedou neporušenými rašeliništi na Chalupské, Jezerní a Tříjezerní slati.