Bývalé hlavní město Ruska, relativně v dosahu, letecky jen dvě hodiny, ale pokud se chcete o zemi, do které cestujete, dozvědět o trochu více, je nejlepší zvolit vlak nebo auto.

Co nejvíc dokladů

Do Ruské federace potřebujete vízum. To měsíční za nás vyřešila agentura za 2300 Kč na osobu. Ubytování tradičně přes internet, tam to funguje taky. Malou zálohu dopředu a zbytek v hotovosti.

Začaly prázdniny a my jsme vpodvečer vyjeli. Dcera měla čerstvý řidičský průkaz a velkou chuť řídit. Za volant mě pustila až ve Varšavě, po 450 km, hodinu před půlnocí. Pak už je to rutina přes polské Suwalki do Litvy. Nad ránem jsme byli v Kaunasu, bývalém hlavním městě Litvy.

Trocha odpočinku a jeli jsme dál. V Lotyšsku přes Daugavpils a Rezekne směrem na ruské hranice. Nikde jsme se moc nezastavovali, směr byl jasný.

Něco málo před polednem se cesta začala zužovat, pro každý případ jsme ještě natankovali a vjeli do hraničního pásma. Několik kilometrů bez života a bez aut. Schengenský prostor opouštíme v očekávání, co bude následovat, a ono nic.

Všechno stejné jak u nás. Přivítala nás usměvavá uniformovaná ruská policistka v sukni. Kontrola pasů a víz. Ještě že umím ze školy trochu rusky. Následně kontrola vozu. Vystoupili jsme a malý pes nám proběhl auto tam a zpátky, asi hledal drogy. Dělali to všem a Fin před námi moc nechápal, proč má vystupovat z vozu.

Tady je to tak, že nechodí celník a policista k vám, ale vy k němu. A čím víc dokladů, tím lépe. Kromě pasu a víza je zajímá techničák, zelená karta a také řidičák, nejlépe ten mezinárodní.

S celním prohlášením to bylo trochu složitější. Pro nás bezvýznamné věci jsou pro Rusy velmi podstatné. Tak třeba auto. Opsat kompletní malý technický průkaz do příslušných kolonek, odhadnout zůstatkovou cenu vozu, zapsat stav kilometrů a množství paliva v nádrži. Pak ještě vyplnit migrační kartu, malý lísteček jako paragon z obchodu s místem a datem pobytu. Hlavně neztratit, vrací se při výjezdu ze země.

Kazaňská katedrála pravoslavné chrámy moc nepřipomíná.

Kazaňská katedrála pravoslavné chrámy moc nepřipomíná.

FOTO: Tomáš Faltín, Právo

Bez zatáček a křižovatek

Po vyjetí z celnice nás překvapila ještě jedna závora. Budka s výběrčí, asi taková dálniční známka nebo mýtné. Za 80 rublů, což je necelých 30 Kč, pokračujeme dál. Za celou další cestu jsme pak už neplatili nic. Asfalt se změnil v dlažební kostky, tak jenom doufáme, že to nebude dlouho trvat.

Všude kolem nás jen samá příroda. Chvíli to vnímáte, až se z toho stane rutina. Pořád břízy a břízy, sem tam jezero. Silnice od hranic má sice jenom jeden pruh, ale většinou je rovná, bez zatáček, a jedete sami. Za krajnicí je ještě jeden pruh bez asfaltu, takže místa dost. Bez tempomatu by mi pravá noha asi upadla.

Po 120 km přijíždíme do Pskova, prvního většího města Ruské federace. Vítají nás modré kostely s pozlacenou střechou. Trochu více aut a narostla i do velikosti. Naše SUV se propadlo do střední třídy. Jezdí tu sem tam ještě žiguli nebo moskvič, ale 95 procent aut je stejných jako u nás. Tady plánovaně skládáme hlavu v místním hostelu.

Další den nás čeká už „jen“ 300 km do pětimiliónového Petrohradu. Cesty dobré, pokud se držíte hlavních tahů, není problém. Třicetikilometrové úseky bez jakékoliv odbočky do vesnice jsou běžné. A když odbočka nastane, tak je to uježděná cesta v písku nebo pár desítek metrů vylitého asfaltu.

Domy zděné i dřevěné se satelitem na střeše a s nezbytným políčkem pro pěstování něčeho užitečného i na chov dobytka.

Od vjezdu do metropole ruského severu nás navigace dovedla až k třípokojovému bytu, který nám bude pět dní k dispozici za 300 Kč na osobu a den. Pak už stačí otevřít průvodce a vydat se po památkách.

Benzín za čtrnáct, i metro je snad dražší

Když jsme v tak velkém městě, pojedeme do centra metrem, protože tam nezaparkujeme, byla první úvaha. Nakonec jsme to zkusili autem. Patnáct kilometrů nám trvalo půl hodiny a zdarma jsme zaparkovali tři sta metrů od Ermitáže.

O prohlídku Ermitáže je opravdu velký zájem.

O prohlídku Ermitáže je opravdu velký zájem.

FOTO: Tomáš Faltín, Právo

A s tím benzínem před hranicemi to byla chyba. Benzínky s palivem jako u nás. Najdete tu nízkooktanové palivo do 10 Kč pro zemědělské stroje, ale i 100oktanový natural bez příměsí řepky. Systém je zde trochu jiný. Nejdřív zaplať a potom tankuj. Jeden zaměstnanec sedí u kasy, druhý tankuje. Na otázku „skolko?“ jsem mu odpověděl „polnyj bak“. Stojím u kasy s platební kartou v ruce a pumpař tankuje. Vzal to doslova. Pistole cvakla, ale on po kouskách přidával, až do nádrže vtěsnal dalších deset litrů. Až tady jsem zjistil, kolik se do ní opravdu vejde. Za 14 Kč litr benzínu (a to ho před rokem zdražili), to je i žeton na metro drahý. Od té chvíle žádné metro, všude autem.

Na dopravní policisty jsme narazili pouze jednou. Viděli, že si se mnou moc nepokecají, tak prolistovali doklady a jeli jsme dál.

Měníme peníze, berou eura i dolary. Kde jsou doby, kdy byl rubl za deset korun. Teď jsou tři za korunu. Takže všeobecně je to pro nás levná země. Na prohlídku města se vydejte o víkendech, to je parkování v centru zdarma. Dobře se najíte v samoobslužných jídelnách označených jako stolovaja, kde si na tácek berete, co vidíte: přílohy, maso, zeleninu, zákusky nebo pití. Vždy jsme se vešli do 100 Kč za oběd na osobu.

Pět dní bylo málo

Památek je v Petrohradě opravdu hodně. Petropavlovská pevnost, Isakijevský a Kazaňský chrám, pravoslavné kostely, muzea a galerie, první atomový ledoborec Krasin a pak slavná Aurora. Tu jsme nenašli, v době naší návštěvy procházela v docích opravami. A kdybyste chtěli jít do Ermitáže, tak první čtvrtek v měsíci je vstup zdarma. My jsme to vyzkoušeli. Ušetříte sice, ale ztratíte hodně času, protože podobný nápad mají i zástupy Japonců a Číňanů.

Ponorka C 189 slouží jako muzeum.

Ponorka C 189 slouží jako muzeum.

FOTO: Tomáš Faltín, Právo

Ostrov Kronštadt s množstvím dělových pevností chránících za druhé světové války přístup do Leningradu býval zakázaným městem. Dnes je průjezdný po městském okruhu. Velké loděnice jsou nadále nepřístupné, protože je tam základna ruské Baltské flotily.

Pro návštěvníky Petrohradu jsou výjimečným zážitkem červnové bílé noci. Po půlnoci se nakrátko zešeří, ale jinak je světlo skoro celých čtyřiadvacet hodin. Noční město je plné veselých skupin studentů, jimž končí školní rok. K nim se ochotně přidávají i další obyvatelé, a zejména četní návštěvníci města. Zážitkem je i půlnoční zvedání mostů přes Něvu, pod nimiž proplouvají konvoje velkých lodí.

Na Petrohrad jsme měli pět dní. Bylo to málo.