K velkolepému světoběžnictví Lavalla nejspíš trochu předurčila i škola. Chodil totiž na jednu, jež je součástí United World Colleges, vzdělávacího hnutí skládajícího se ze 17 mezinárodních škol. Jeho spolužáci pocházeli ze 100 různých států, a aby se s nimi později spojil, cestoval do jejich domovských zemí.

Úplným začátkem jeho pouti byla cesta do Japonska a Číny v roce 2004. Tehdy ovšem Lavallo jen těžko tušil, že během následujících 13 let navštíví každý ze členských států Organizace spojených národů.

„Hodně jsem cestoval, hlavně od roku 2009 do roku 2015, kdy jsem navštívil od 15 do 20 zemí ročně. Buď v rámci studií, nebo při práci,“ říká Američan, který byl zaměstnaný jako investiční analytik u společnosti v Abú Dhabí.

Vzhledem k počtu navštívených zemí by se dalo namítnout, že si Lavallo nemohl pobyt ve státech ani vychutnat a už vůbec ne poznat jejich kulturu. O cestování a turistice to ale prý opravdu nebylo.

„Chtěl jsem spíše poznávat lidi, spojovat se s nimi. Vždy jsem toužil poznávat rozdíly ve společnosti napříč celým světem. Takže namísto zaměřování se na jedno místo jsem navštěvoval i sousedy, abych porozuměl, jak je jednotlivá země unikátní,“ tvrdí.

Mléko už nechce ani vidět

Na své cestě se nevyhnul ani aktuálně zřejmě nejvíce nebezpečným zemím na Středním východě či v Africe — Libyi, Sýrii či Afghánistánu. V každé z nich měl to štěstí, že ho ubytovali známí, které znal už dlouhá léta.

Podle něj život pokračuje i ve státech, které jsou či byly postižené vojenským konfliktem, obyvatelům totiž prý nic jiného nezbývá. „Pořád se usmívají, milují se navzájem a zůstávají lidmi,“ dodává.

Výjimkou při cestách nebyla ani celá řada bizarních zážitků. Včetně těch gastronomických. Nejšílenějším jídlem byl celý netopýr na souostroví Palau, jedl se včetně srsti, křídel i zubů. Zajímavá byla i konzumace vařené kozí hlavy, kterou si Američan vyzkoušel v Namibii, Tanzanii či Albánii.

Naopak produktem, který nechce už ani vidět, je mléko. „Obzvlášť čerstvě nadojené. Měl jsem velbloudí, koňské i losí a ani jedno z nich mi nechutnalo,“ vypráví. V Mongolsku mu takto obyvatelé nabídli nespočet druhů sušeného mléka, což byla vůbec nejtěžší zkouška, kterou musel ohledně jídla podstoupit.

„Naučil jsem se, že krása a pozitivita jsou všude na světě. A jsou obvykle v lidech. Když se podívám na mapu, vidím svého průvodce v Severní Koreji, domorodého náčelníka v jižní Venezuele, uprchlíky v Iráku nebo hravé děti na Tuvalu,“ uzavírá.