Všechny situace, jako je pád letadla či pád přes palubu výletní lodi, se dnes sice dějí spíše zřídka, ale takové laviny, hadí uštknutí nebo ztracení se na dlouhých turistických stezkách, které lze najít třeba v USA, nejsou ničím neobvyklým. Zatímco při některých katastrofách nezmůže člověk nic, existuje i pár tipů, co dělat, když dojde na ty nejhorší scénáře.

Asociace pro plavbu Cruise Lines International Association tvrdí, že ročně přepadne přes palubu lodí kolem 20 lidí. Za posledních 17 let to dělá kolem 300 lidí, kteří spadli do vody z parníků nebo trajektů. Při takové události velmi záleží na tom, jak daleko člověk dopadne a samozřejmě na teplotě vody, píše Daily Mail. Při nízké teplotě vody dostane tělo šok a brzy začne bojovat s narůstajícím chladem, což často přispívá k utonutí.

Nejjednodušší cestou, jak se pokusit zůstat naživu, je nikam neplavat, nevysilovat se a jen plout na hladině. „Každý, kdo spadne do ledové vody, následuje stejný instinkt. Chce, co nejvytrvaleji plavat, aby se postavil narůstajícímu chladu. Ale při takovém postupu se šance na záchranu snižují,“ uvádí organizace RNLI, zabývající se bezpečností na mořích a oceánech.

Tekoucí písek není zabiják

Pád přes palubu je jednou z těch extrémnějších nehod. Ne tolik závažné je uvíznutí v pohyblivém neboli tekoucím písku. Dobrodružné filmy sice často ukazují, že může člověka zcela pohltit a tudíž usmrtit, ale není to tak úplně pravda. V jistých případech může uvíznutí v tekoucím písku skutečně vést k úmrtí, ale rozhodně ne tím, že písek svou oběť vcucne.

Tekoucí písky jsou často vyznačené varovnou cedulí.

Tekoucí písky jsou často vyznačené varovnou cedulí.

FOTO: Profimedia.cz

Úskalím pohyblivého písku je, že jde velmi snadno přehlédnout. A i když na něj v některých oblastech upozorňují cedule, někdy se zkrátka připlete pod nohy. O co se vlastně jedná? Tekoucí písek je zjednodušeně písek, obsahující velké množství jílovitých částic, pod kterým se navíc vytvořily bubliny nasycené vodou, jež je pod značným tlakem.

Pravidlem číslo jedna při zapadnutí do písku je nepanikařit. Jako v mnoha situacích je klíčem k úspěchu zůstat v klidu, radí Daily Mail. Při prudkých pohybech může dojít k propadům hlouběji, a tudíž k obtížnějšímu úniku z této nástrahy. Problémem pohyblivého písku není, že by svou oběť pohltil, ale že jí znemožňuje pohyb. Čím vyšší je navíc váha člověka, tím větší pravděpodobnost je, že zapadne hlouběji.

Daily Mail radí zbavit se nepotřebné zátěže, třeba těžkého batohu, který si má člověk opatrně sundat a odhodit. Důležité je se pohybovat pomalu a snažit se rozprostřít na co největší plochu. Čím více se člověk roztáhne, tím lehčím se stane a může se pokusit dostat na pevnější půdu, odkud se lze vyprostit.

Ztraceni v divočině

Na dálkových turistických stezkách, které lze najít třeba po celé Americe, a které vedou drsnou divočinou, se dá poměrně lehce ztratit. Obzvlášť pokud člověk nemá moc zkušeností. Podobně jako v mnoha dalších situacích je pravidlem číslo jedna zůstat v klidu. Řekne se to lehce, ale možná se to hůře dělá.

Ztratit se na trasách v divočině není pro nezkušené vůbec složité.

Ztratit se na trasách v divočině není pro nezkušené vůbec složité.

FOTO: Profimedia.cz

V případě ztracení je dobré následovat čtyři jednoduchá pravidla, která mají zkratku STOP — stop, think, observe, plan neboli zastav se, přemýšlej, pozoruj či rozhlédni se a nakonec plánuj.

Důležité je nejít vpřed, ale spíše se snažit vrátit ve svých stopách zpět. V takovém případě je větší pravděpodobnost, že dorazí i záchrana. Je dobré si uvědomit, kolik času zbývá do tmy a kolik člověku zbývá vody. Při cestě zpět není na škodu si trasu značit pomocí kamenů nebo třeba pomocí kusů látek. Taková drobečková cesta jako si dělali Jeníček s Mařenkou.

Ruku v ruce se ztracením v divočině jde mnohdy hadí uštknutí. Na vyprahlých kalifornských pláních a pohořích lze narazit na chřestýše, který o sobě ale dává vědět charakteristickým výhružným zvukem. V případě, že člověk nebezpečí přehlédne, je důležité nedělat prudké pohyby a pomalu odejít a změnit směr. V přiměřené vzdálenosti také funguje silné dupání, které rozšíří vibrace. Ty by měly hada odehnat.

Před lvem se nikdy nesmí utíkat nebo se k němu otáčet zády.

Před lvem se nikdy nesmí utíkat nebo se k němu otáčet zády.

FOTO: Profimedia.cz

Pokud by přeci jen došlo k nejhoršímu a had by vás uštknul, postiženou část těla — pokud se jedná třeba o ruku — mějte níže než srdce. Zpomalí se tím šíření jedu v krevním řečišti, tvrdí Daily Mail. Ihned poté je třeba vyhledat lékařskou pomoc. Dobré je také snažit se hada vyfotit, což lékařům usnadní hledání konkrétního protijedu.

Úzkému kontaktu se zvířaty se někdy nelze vyhnout i při výletech na africké safari. Stanout tváří v tvář lvu rozhodně není nic příjemného. V takovém případě je důležité nikdy neutíkat a neotáčet se zády, nýbrž navázat oční kontakt a pomalu ustupovat. V případě leoparda je to přesně naopak. Nikdy nenavazovat oční kontakt a doufat, že šelma ztratí zájem. A třeba u buvola neexistuje žádné jiné řešení než zkusit vyšplhat na strom.