Nejprve je nutné si upřesnit, že jeskyně se nachází v Národní přírodní rezervaci Belianské Tatry, a je jedinou zpřístupněnou jeskyní v Tatranském národním parku. Dostanete se k ní po žluté značce z obce Tatranská Kotlina, kam jezdí autobus z Popradu nebo Starého Smokovce. Pamatovat však musíte na to, že jste v horách, a tak si vyšlapete pěkný kopec ke vstupu.

Až se v klidu vydýcháte a zaplatíte vstup 8 eur (asi 217 korun), můžete se začít těšit na prohlídku. Ty jsou v sezóně každou hodinu, když je však zájemců víc, chodí se každých 15 minut. Nutností je se přiobléknout, protože teplota v jeskyni se pohybuje kolem 5 – 6 °C.

Zázemí jeskyně je moderní

Zázemí jeskyně je moderní.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Geologické podloží Kobylího vrchu, v němž se jeskyně nachází, vznikalo v druhohorách v období triasu. Je zastoupeno především vápencem a dolomity. Voda pronikala prasklinami do podzemí a zcela zaplnila dutiny, které na horniny působily jak tlakem, tak korozí. Hlavní podzemní prostory vznikly ve čtvrtohorách.

Pokusy se zaledněním

Povědomí o jeskyni ve východní části Tater měli lidé už v 18. století. Vstupní otvor o kus výš od toho dnešního našli lidé nejprve v roce 1826 a poté Július Husz a Johan Britz v roce 1881. O rok později ji částečně zpřístupnili zprvu původním vchodem, následně vyrazili vchod, který se používá dodnes. Významným počinem bylo zavedení osvětlení v roce 1896, což je jen 12 let po objevení žárovky.

Sintrová výzdoba Belianské jeskyně

Sintrová výzdoba Belianské jeskyně

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Během dalších let byly postupně objeveny další prostory a jeskyně se rozšiřovala. Kolem roku 1934 byla část jeskyně pokusně zaledňována, aby se zvýšila návštěvnost. Avšak jak odborníci záhy zjistili, poškozovaly se tím krápníky, a bylo od pokusu upuštěno.

Délka dosud známých prostor jeskyně činí úctyhodné téměř čtyři kilometry, návštěvníci se projdou trasou dlouhou 1370 metrů s převýšením 125 metrů. Nyní nás čeká asi sedmdesátiminutový pobyt v podzemí Tater, takže zapnout bundu a hurá do vstupní chodby.

Palma může připomínat shrbenou stařenku, fantazii se meze nekladou.

Palma může připomínat shrbenou stařenku, fantazii se meze nekladou.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Úzký tunel ústí do Rozcestí, kde se střetáváme s odcházející skupinou a míříme na místo, v němž se seznámíme s naší mladou průvodkyní. Naše početná skupina dostane potřebné instrukce spolu s oznámením, že nás čeká 874 schodů. Pohled do široké chodby, která připomíná tlamu krokodýla nebo dinosaura, jí dává za pravdu. Příjemný chodník se zábradlím v oné „tlamě“ doplňují schody, jež nemají konce.

Stalaktit a stalagnit, ze kterých možná za stovky let vznikne stalagnát.

Stalaktit a stalagnit, ze kterých možná za stovky let vznikne stalagnát.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Procházíme Dómem trosek do Vysokého dómu a po cestě potkáváme malebně nasvícené jezírko. Horniny všech možných tvarů a barev dávají znát, že prostory mají za sebou dlouhou historii, kdy se jeskyně vytvářela. Na jednotlivých zastaveních se nám dostávají detailní informace o jeskyni, ale i o tvorbě stalaktitů a stalagnitů. Mnoho krápníků má svá jména podle toho, jak vypadají. Potkáváme trpaslíky nebo bílou paní z Levoče.

Hamburger (úplně vpravo) či šikmá věž Pisa, jsou některé přezdívky.

Hamburger (úplně vpravo) či šikmá věž Pisa, jsou některé přezdívky.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Dlouhou chodbou o několik minut později přicházíme k zrcadlovému jezírku. Asi nejkrásnější místo celé jeskyně zdobí jezírko se stalagmity doplněné tajuplným osvětlením a nepopiratelným geniem loci. Ihned se také dozvídáme jména útvarů — hamburger, palma, Mikuláš či šikmá věž Pisa. Palma spíš připomíná shrbenou stařenku, která ukrývá skřítky. Říká se jim také pagodovité stalagmity, a to kvůli podobě s buddhistickou věžovou stavbou.

Několik druhů netopýrů

Blížíme se do druhé poloviny Belianské jeskyně a to znamená, že začneme klesat, protože prohlídková cesta je vlastně okruh. Kolem Zlatého jezírka se sintrovou výzdobou až k několikametrovému vodopádu, ze kterého pochopitelně již žádná voda neteče.

„Jde o vápencovou výzdobu, ve které bylo kdysi dřevěné schodiště, po němž lidé scházeli dolů na vlastní nebezpečí. Když sejít nechtěli, museli se vrátit,“ vypráví nám průvodkyně před několikametrovou prudkou cestou dolů. Náznaky dvou schodů lze ještě ve vápenci vidět.

Vápencový vodopád

Vápencový vodopád

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Chodník nás vede nad Hudební síň, ze které se ozývá hudba. Perfektní akustiku jeskyně v minulosti využívali hudebníci, kteří v ní měli koncerty. Dnes nás průvodkyně vybízí, abychom si cestou dolů do Hudební síně vzpomněli na nějakou písničku, kterou si zazpíváme.

Návštěvníci v rozpacích nevědí, co dělat dřív — dávat pozor pod nohama nebo nad hlavou či vymýšlet nějaký ten song. Mezi drobnou sintrovou výzdobou míjíme stalaktit a stalagmit, kterým chybí do spojení několik centimetrů, aby se z nich stal stalagnát.

Příroda si s výzdobou jeskyně opravdu vyhrála

Příroda si s výzdobou jeskyně opravdu vyhrála.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Jakmile dorazíme do Hudební síně, čeká se na dobrovolníka, který začne zpívat. Nikdo. Hledá se alespoň pískač. Ten se najde, a tak prostornou síní zní pískot a hned na to hudba z reproduktorů. Někteří návštěvníci oddechují po „náročné“ chůzi, jiní si prohlížejí vodní hladinu se stalagmity. Průvodkyně se nám svěřuje, že lidí je tentokrát opravdu hodně, a když jde na pátou prohlídku, sotva plete nohama.

Hudební síň je vrchol návštěvy Belianské jeskyně, následuje ještě kousek cesty, než se dostaneme opět na Rozcestí a chodbou ven. Měli jsme to štěstí a mohli pozorovat také několik netopýrů. V jeskyni se vyskytuje asi 5 – 7 druhů mezi nimi netopýr obyčejný, vousatý, brvitý nebo Brandtův.

Výzdoba Hudební síně

Výzdoba Hudební síně

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Až načerpáte dostatek informací, je třeba se posilnit. Přímo u jeskyně občerstvení nenajdete, pouze suvenýry a automaty. V obci je však dostatek možností, kromě restaurací také bufety, stánky nebo zmrzlina. Ve Ždiaru, který je nedaleko, si můžete prohlédnout typické dřevěné domky s tváří lidové architektury.