Z dnešního pohledu zní neuvěřitelně, že soutěž za milióny, která postrčila rozvoj cihelny, byla hotová během dvou měsíců. Zaměstnání tu dostali hlavně přistěhovalci z Čech, Slovenska, Polska a Itálie. Stará cihelna fungovala až do roku 1995. V té době vyráběla dva tisíce tun cihel měsíčně. Dnes je to 30 tisíc. Provoz se přestěhoval do moderních hal, jedou dvě výrobní linky.

Firma nikdy nezměnila majitele, dnes ji řídí již třetí generace Ctiborů – vnuci Jorge a Marie Isabela a zapojily se i dospělé pravnučky. Zaměstnávají sto dělníků. Skupinu českých poslanců, kteří v rámci své jihoamerické cesty zajeli i do původní cihelny, kde již je jen muzeum, ale zaujala vedle sto let starých výrobních zařízení i nádherná stříbrná pokladna: „To je něco pro Babiše. I na cihly tu mají elektronickou evidenci tržeb,“ žertovali.

Přijeli za lepším, pak ale splakali

Zcela jiné životní příběhy prožily v Argentině tisíce Čechů, kteří sem dorazili také začátkem minulého století a za první republiky buď za lepším životem, nebo utekli před válkou. Nejvíc jich bylo z Moravy. Chtěli do USA, a když tam nepochodili, nechali se přemluvit, aby to zkusili v Americe jižní. Jenže tu našli mnohem horší podmínky než doma. Někteří se chtěli i vrátit, ale nemohli. Chyběly peníze, přišly nemoci a taky propukla druhá světová válka.

V Argentině žije něco mezi 30 až 40 tisíci jejich potomků. Na vlast předků, kterou většina z nich neviděla, mnozí dál myslí. Někteří si na stvrzení původu zažádali po letech o české občanství.

Scházejí se ve čtyřech spolcích. Jeden z nich – Český dům ve čtvrti Vallentin Alesina – se stal cílem dalšího zastavení poslanců.

Čechy na dálku…

Typická česká sokolovna s vysokým stropem, s pódiem a kulisami s obrazem českého lesa. Člověk by podotkl, že tam chybí jen jelen a veverka. Krajani obraz pana Baláčka milují. Nic jim na něm nechybí.

Ačkoli jídlo nabídli argentinské, ze všeho ostatního čišelo Česko. I když šmrncnuté Argentinou. Aby ne, ani jeden z krojovaných mladých tanečníků nikdy na vlastní oči živý český folklór neviděl. „Mají ho z YouTube, z videa. Tancují odmalinka asi do dvaceti, ale po čtyřicítce se vrací. Mladé přitahuje možnost cestovat po festivalech,“ prozradila Anna Souchopová.

Soubor vede již 40 let. Dříve i šila kroje, ale většina je původních, dědí se z generaci na generaci. „Těžko se udržují, ale stojí to za to.“ „Babička nikdy kroj nesundala,“ prohlásila Marianka Hrusavo de Bascoy neboli Mařenka Hrůzová jejíž rodiče přijeli do Argentiny v roce 1927.

Na výlet do Čech peníze nebyly

S přáteli Miroslavem a Emílií Jakubkovými, kteří se již také narodili v Argentině, vyprávěli o těžkých časech českých imigrantů i o tom, jak je setkání v Českém domě nabíjí energií. Rodina Emílie, za svobodna Špačkové, je z Brušperka „za vodú“. Těžko se smiřuje, že se tam asi nepodívá.

„Neznám Evropu, ale mám ji ráda,“ posteskla si Marianka. Manžel Manuel, se kterým se brali v Českém domě v roce 1959, je Španěl a česky se učit nechce. Španělsko už zná, pozvala je tam španělská ambasáda. Na výlet do Čech, i když to byl „kousek“, ale peníze nebyly.