Sedm dní do katastrofy: Uvnitř třetího černobylského bloku. Souseda tichého zabijáka

Ač byly myšlenky zaměstnanců čtvrtého bloku Černobylu první desítky minut po osudné explozi 26. dubna 1986 zaměřené na snahu eliminovat co nejrychleji škody a znovu uvést reaktor do provozu, brzy se ukázalo, že nic takového už nebude možné. Nikdy.

Ale zatímco se likvidovaly následky škod, které zasáhly svým způsobem celou Evropu, práce na okolních reaktorech pokračovala. Jednička až trojka byly dále v provozu, pětka a šestka byly ve výstavbě. Práce na jejich budování pokračovaly i v den nehody. Jednoduše: plán musel být splněn. Co na tom, že se do atmosféry uvolnilo několikasetkrát více radioaktivního materiálu, než v případě svržení jaderné bomby na Hirošimu...

Paradoxem je, že vedení černobylské elektrárny dostalo před obří katastrofou varování. To když 9. září došlo v prvním reaktoru k částečnému roztavení přehřátého jádra reaktoru. Rozsah nehody byl veřejnosti oznámen až několik let poté. Reaktor velmi rychle opravili a během několika měsíců byl opět v provozu.

Jednička a dvojka byly první generací bloků, zatímco trojka a čtyřka druhou. Měly tak více technologicky vyspělejších prvků a byly celkově zabezpečenější. Může to znít hrozivě, ale udát se katastrofa z roku 1986 na nějakém z bloků první generace, následky by byly zřejmě ještě daleko děsivější.

Získat povolení pro vstup do černobylské elektrárny není v dnešní době nic až tak složitého. Zažádáte o něj dopředu, uhradíte poplatek a ten den, kdy navštívíte samotnou elektrárnu, musíte podle nařízení zónu opustit co nejdříve, protože jste přece jen v samotné elektrárně vystaveni radiaci více než v jiných částech uzavřené zóny Černobylské jaderné elektrárny.

Abyste však nepropadali panice – i kdybyste stáli celý den přímo u plotu ohrazujícího zvenku čtvrtý blok, dostanete do svého těla méně radiace než při jednom rentgenu zubů. Radiace tam skutečně je mnohonásobně vyšší než jinde na světě, život turistů však ani zdaleka neohrožuje.

Putování elektrárnou začíná pro návštěvníky v prvním reaktoru. Samozřejmostí je navléknutí speciálních bílých oděvů a čepiček, kontrola dokladů a průchod dozimetrem, tedy zařízením měřícím radiaci. V elektrárně mají detailně zpracovaný model, na kterém vám ukážou, jak přesně byl čtvrtý reaktor zničen, a díky speciálním kamerám se můžete podívat i na přímý přenos z inkriminovaného reaktoru. Nic moc se na něm obvykle neděje, ale i tak jde o vcelku zlověstné vysílání.

Všichni ale moc dobře vědí, že tyto „laskominy“ jsou jen drobnou ochutnávkou toho, proč do místa největší jaderné katastrofy všech dob dorazili.

Ne proto, aby se dívali na modely či se fotili před čtvrtým blokem u památníku obětem katastrofy. Přijeli proto, aby viděli samotný vnitřek elektrárny, řídicí místnost či vodní čerpadla, která měla chladit reaktor, když si ještě mnozí mysleli, že zůstal po nehodě netknutý. A vzhledem k tomu, že je třetí blok, do kterého mají návštěvníci přístup, totožný s tím čtvrtým, je nemyslitelné návštěvu samotné elektrárny vynechat.

Zlatá chodba, která vás dlouhé stovky metrů vede kolem jednotlivých bloků, velmi krásně dokumentuje, jak byla dříve jaderná energetika prestižním oborem. Lidé k ní vzhlíželi jako k budoucnosti – energetickému zajištění lidstva. Vydělávalo se v ní více než v běžných tepelných elektrárnách, a tak byl o obor zájem.

Technologická výbava byla na tu dobu špičková a velín je úchvatný i v dnešní době. Jen se člověk vzhledem k souvislostem nedokáže ubránit stísněnému pocitu. A nic nemění ani to, že se ve třetím bloku, kterým procházím, produkovala energie ještě 14 let po oné nehodě.

Když se dostávám k samotnému památníku Valerije Chodemčuka, který byl první obětí katastrofy a zároveň také jedinou osobou, která zahynula okamžitě při výbuchu, jde do tuhého. Tělo tohoto operátora hlavních oběhových čerpadel nikdy nenašli.

Nedá mi to a jdu se podívat, jak zhruba vypadala místnost, která se stala Chodemčukovým hrobem. Jeden pohled a je mi zcela jasné, že neměl při zřícení kovových kolosů nejmenší šanci přežít. A i kdyby snad přežil samotnou explozi, na následky ozáření by pravděpodobně zemřel do několika hodin. Podobně jako inženýr Vladimir Šašenok, který následkům radiačních popálenin podlehl ještě tentýž den.

Kapesní dozimetry šílí a dávají jasně najevo, že něco není v pořádku. A není.

Samotný památník a čerpadlová místnost totiž leží přímo u čtvrtého bloku. Během celé návštěvy elektrárny se k němu nemůžete přiblížit více. Plaketa s Chodemčukovým jménem se totiž nachází v jakési ventilační chodbě, která propojuje třetí a čtvrtý blok. Za zdí, i když tedy pořádně silnou, leží už jen pozůstatky katastrofy, která zle zahýbala životními osudy stovek tisíc lidí...

Zítra vyjde: Bylo gigantické Oko Moskvy slepé?