Zhruba před 2000 lety př. n. l. zde těžili Keltové. Nejednalo se ale ještě o hlubinnou těžbu jako v pozdějších letech. Významným vlastníkem se v minulosti stala císařovna Marie Terezie, za jejíž éry se ložisko těžilo už poměrně moderním způsobem. K rozrůstání dolu došlo i poté, co provoz patřil hraběti Collredo-Mannsfeldovi.

S menšími přestávkami důl fungoval do 60. let minulého století. Do roku 1966 zde probíhala intenzivní těžba železné rudy a její následné zpracování v přilehlém závodě Kovohutě Mníšek. Následně byla těžba ukončena.

Ukázkové důlní dílo bývalého dolu je od ústí štoly vzdálené přibližně 1,5 kilometru. Návštěvníci proto u vchodu vyfasují ochranné přilby a přímo na prohlídku zpřístupněných částí je zaveze speciální důlní vláček.

Důlní vláček, který sváží návštěvníky do místa expozice.

Důlní vláček, který sváží návštěvníky do místa expozice.

FOTO: Novinky

Průvodce se na prohlídku vybavil nejen tradiční hornickou přilbou, která se používala kolem 60. let, ale také detektorem, kterým v podzemních prostorech měří hodnotu kyslíku.

„Nacházíme se na 16. patře zhruba 150 metrů pod zemí pod Brdským hřebenem. Pater je tu celkem 36, pod námi jsou všechna zatopená, nad námi jsou patra vytěžená a prostory jsou vyplněné materiálem,“ přibližuje rozlohu Igor Gajdůšek z Montánní společnosti, která se o důl stará.

Expozice, kromě prohlídky starobylých chodeb, ukazuje také stroje a nářadí používané před ukončením provozu v roce 1966.

Těžní stroj, který obsluhoval strojník.

Těžební stroj

FOTO: Novinky

Podle statistiky patřil důl spíš k těm bezpečným. Nějaká úmrtí tady ale přesto byla. Valnou většinu z nich však způsobila nedbalost nebo porušení předpisů. K žádnému velkému neštěstí, jak tomu bývá v uhelných dolech, zde nedošlo.

V roce 2004 převzali nadšenci z občanského sdružení Montánní společnost důl od Ministerstva životního prostředí a zpřístupnili 2,5 kilometrů chodeb včetně přístupového překopu, kterým projíždí vláček.

Nastínění původní podoby dolu znamenalo náročnou práci, především odklizení vrstev bahna, shnilých výztuží a zavedení elektřiny. Zhruba po 10 letech práce se podařilo část zpřístupnit veřejnosti.