Aby cesta nebyla jen tak ledajaká a příliš krátká, startujeme na Slapské přehradě, odkud nás čeká několikakilometrový pochod okolními srázy a lesy. Stojíme na hrázi a přemýšlíme o tom, jaké to asi bylo, když tady nebyla. Ocitli bychom se o několik metrů níže ve Svatojánských peřejích se záludnými místy. O tom věděl své i Kryšpín Fuk, který v 17. století koupil tamní panství a řeku se rozhodl splavnit.

K tomu potřeboval povolení císaře Ferdinanda III., který mu ho udělil, a mezi lety 1641 až 1643 koryto řeky upravil. Nejhorším místem byly tzv. Štěchovické proudy. Jako vzpomínku na provedené práce chtěl Fuk vytvořit památník. Sochař vytesal sloup s ozdobnou hlavicí, který nazval na počest císaře Ferdinandův. Na skále u Horního Slapu ho umístili v roce 1643.

Druhou důležitou památkou je socha sv. Jana Nepomuckého, která stála v oblasti od první poloviny 18. století. Obě tato díla ale v 50. letech 20. století musela opustit svá místa a uvolnit je stavbě přehrady. Sloup i socha pak byly přestěhovány.

Les plný popadaných stromů a stopy po motorkářích.

Les plný popadaných stromů a stopy po motorkářích

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Zajímavostí je, že obě díla můžete nyní najít i na svých původních místech. Musíte ale pod vodu. Zásluhu na tom mají potápěči z Willyteamu, kteří v roce 2008 nechali vyrobit kopii sloupu, kterou umístili na původní místo. O čtyři roky později přišla na řadu socha sv. Jana Nepomuckého, kterou ale sochař Petr Váňa ztvárnil tak, že se sv. Jan potápí. Kdo má rád hluboké ponory, jistě využije možnost podívat se na kus historie kraje pod hladinou.

Výhled na Slapskou přehradu

Výhled na Slapskou přehradu

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Dost už o přehradě. Od hráze se vydáváme po modré značce do kopce směrem na Rabyni. Po krátkém stoupání lesní pěšinou se střídá mýtina s loukou a několika osadami, až přejdeme obec. Sem tam se nám ukáže okolní krajina, ovšem na vltavské proudy si musíme ještě nějakou chvíli počkat. U rozcestí Pexův luh měníme barvu z modré na žlutou.

Výhled jako žádný jiný

Našemu strohému chodníčku dál dělá společnost potůček, jehož voda, než se naděje, skončí ve Vltavě. Údolím posetým nazelenalými balvany míříme téměř k řece. Než se k ní však dostaneme, žlutá nás nasměruje vpravo do kopce. To je pochopitelné, když chceme na vyhlídku.

Vyhlídka vybízí k posezení

Vyhlídka vybízí k posezení.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Les směrem na Teletín, kterým procházíme, lemují popadané stromy. Nepříjemné překvapení nás čeká chvíli nato. Místo aby nás překvapilo divoké prase, kus od nás se do svahu snaží vyjet dvojice motorkářů na terénních strojích. Řvoucí motory bezpečně odradí jakékoliv zvíře široko daleko. Nenecháme si zkazit náladu a za chvíli jsme na okraji obce.

Pohled ze Smetanovy vyhlídky s parníkem Vltava

Pohled ze Smetanovy vyhlídky s parníkem Vltava

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Po žluté bychom museli do jejího centra a pak odbočkou na vyhlídku Máj, která je naší první zastávkou. Po vyšlápnutí strmého kopce se odmítáme řídit značkami a jdeme cestou vlevo podél louky, abychom se zbytečně nezdržovali. Cesta se stáčí vpravo přes další louku do lesa, kde zanedlouho narazíme opět na žlutou, která nás dovede na Máj.

Děti obdivovaly výšku skal i množství lesů.

Děti obdivovaly na Smetanově vyhlídce výšku skal i množství lesů.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Osamocená procházka se rázem mění a požitek z jednoho z nejkrásnějších výhledů s námi budou sdílet i další výletníci. Svatojánské proudy v celé své kráse vystupují zpoza skal a stromů, mezi kterými se proplétáme do nejzazšího místa. Výhled je úžasný!

Vltava točící se ostrou zatáčkou vlevo údolím je jako z pohádky. Neuvěřitelná podívaná. Vidět lze mimo jiné i Slapy. Když se konečně nabažíme, pokračujeme po žluté k Smetanově vyhlídce.

Chráněný psí zub

Nachází se asi kilometr po proudu mezi chatami a kromě dalšího úseku Vltavy představuje také legendární osadu Ztracenku. Jednu z prvních trampských osad ve Svatojánských proudech, jejíž historie sahá až do roku 1919. Atmosféru místa nám tentokrát dotvořil i plující parník Vltava, který mířil ze Slapů do Prahy. Plni dojmů tak můžeme vyrazit do Třebsína.

Parník odplouvá vstříc Praze

Parník odplouvá vstříc Praze.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

V obci se můžete rozhodnout, zda se vydáte do Štěchovic po modré, nebo jako v našem případě po zelené do Pikovic. Předtím je ale nezbytné se posilnit v tamní restauraci u zvoničky z 18. století. Společnost nám mimo další hosty dělá šest koní, jejichž majitelé se přijeli posilnit.

Zastávka v Třebsíně, kde odpočívali i koně.

Zastávka v Třebsíně, kde odpočívali i koně.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Poněvadž je čas neúprosný a nám zbývá asi pět kilometrů, pokračujeme dále. Zelená vede přes kopec a národní přírodní památku Medník. Vrchol Medníku je v nadmořské výšce 416 metrů a oblast je chráněna kvůli habrovým doubravám a hlavně kvůli liliovité rostlině kandíku psího zubu. Kopec je jediné místo výskytu u nás a na severu Evropy. Bylina má růžovofialové okvětní lístky a podlouhle a zubovitě rozdělenou cibulku připomínající psí zub.

Řeka Sázava, v pozadí vrch Medník

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

O původu rostliny v těchto místech panují dohady. Jedna teorie říká, že rostlinu vysadili mniši Strahovského kláštera, kteří oblast vlastnili od první poloviny 17. století. Medník má ještě jeden primát. Vede tudy údajně nejstarší naučná stezka u nás.

Než opustíme kopec, vyzvedneme si pár geocachingových krabiček a posléze zakončíme naše putování v pikovické cukrárně u Sázavy, kde potkáváme vodáky. Celodenní výlet čítá asi 25 kilometrů a je krásným zpestřením víkendu.

Trasa výletu

FOTO: David Ryneš, Mapy.cz