K dopravě jsme zvolili automobilovou přepravu s využitím trajektu na trase Talin-Helsinky. Asi už tušíte, že jsme postupně přejížděli Polsko a pobaltské republiky.

Skupinové foto před startem expedice

Skupinové foto před startem expedice

FOTO: Jan Haráč

Variantou byla také západní cesta přes Dánsko, ale tam je trajekt nesrovnatelně dražší a cesta o několik set kilometrů delší. Jízdu dlouhou 2500 kilometrů jsme zvládli za dva dny a ten třetí už naše čtveřice pochodovala ze severního cípu jezera Inari směrem k jihu.

Vybavení — jedna velká improvizace

Chcete přejít jezero Inari? Ano. Už jste předtím někdy něco podobného zkoušeli? Ne. Máte k tomu potřebné vybavení? Asi ano, nebo ne? Tak by se dal charakterizovat rozhovor, který se odehrával v našich hlavách před jakýmikoliv přípravami.

Boby místo saní taky dobře posloužily.

Boby místo saní taky dobře posloužily.

FOTO: Jan Haráč

Správnou cestou byla nakonec improvizace. Místo drahých expedičních saní jsme zvolili dětské boby. Tažné popruhy nahradil horolezecký úvazek, tenké lano, pár karabin a hliníkové tyčky. Zbytek doplnily věci na hory.

Stany versus pětihvězdičkové sruby

Hned v úvodu nás uvítala skupinka losů. O jejich nevyzpytatelnosti a agresivitě jsme toho slyšeli dost na to, abychom je pozorovali z úctyhodné vzdálenosti. Den ubíhal a nám se otevíraly nádherné pohledy na polární krajinu. Slunce tady v zimě nikdy nevyleze příliš vysoko, takže máte pořád dojem, že je okolo šesté večer.

Po všechny dny přechodu se slunce drželo nízko.

Po všechny dny přechodu se slunce drželo nízko.

FOTO: Jan Haráč

Orientaci na jezeře zajišťují signální tyče, které nejsou nutné, pokud máte GPS. Ta nám také pomáhala hledat sruby, jejichž souřadnice můžete vyhledat na internetu. Sruby se nacházejí blízko břehu a jejich využívání je zdarma, takže nemusíte rozkládat stan.

Zařízení je skromné, ale najdete v nich vše, co potřebujete ke spokojenosti. Konkrétně kamna/krb, postele, dostatek dřeva, sekeru, pilu a někde dokonce i plynový vařič. Nedaleko je vždy vzdálen také suchý záchod.

Pohodlný srub se zázemím

Pohodlný srub se zázemím

FOTO: Jan Haráč

O zásobu dřeva a pořádek se starají strážci parku. Samozřejmostí však je srub opustit v takovém stavu, v jakém ho přeberete, tedy vždy dokonale uklizený a čistý. V tomhle jsou Skandinávci ve srovnání s námi Čechy prostě někde jinde.

Dny jsou stejné, ale neomrzí

Přechod jezera nám zabral celkem pět dní s tím, že jeden záměrně padl na flákání se před „cílovou páskou“. Jednoduše se nám ještě nechtělo pryč. Náplň dní byla vesměs stejná. Ráno vstanete, roztopíte vodu, nasnídáte se a poté váš čeká několik hodin v panenské přírodě s vidinou vyhřátého pelechu na konci dne.

Sob ve své domovině

Sob ve své domovině

FOTO: Jan Haráč

Na teploty jsme měli celkem štěstí, protože bylo jen kolem -10 stupňů Celsia. O tom, jaké to je pochodovat v -25 stupních, jsme se dozvěděli až poslední den. Musím přiznat, že pokud by takové mrazy byly po celou, určitě bychom přechod nenazvali dovolenou.

A zase zpátky…

Jelikož jsme nechali auto daleko na severu, museli se dva z nás obětovat a stopem se dopravit zpět na místo startu. Stopování v severské divočině může být krásným zážitkem, řekli byste si. Jenže ne v -25 stupních.

Poslední ráno na jezeře Inari

Poslední ráno na jezeře Inari

FOTO: Jan Haráč

Paradoxně nám byla větší zima než za všechny předešlé dny na jezeře. Běžkařské boty navíc neposkytují zrovna teplotní komfort. Nakonec jsme si museli vypomoct i autobusem, který stál snad čtyřikrát tolik co v ČR. V tu chvíli nám to ale bylo upřímně jedno.

Za pár hodin už jsme si to hnali na jih do národního parku Urho Kekkonen, kde jsme si naplánovali pořádné vyhřátí našich zmrzlých skořápek. Jeden z tamních srubů totiž disponoval finskou saunou. To už je však trochu jiná pohádka.