Aljaškou po stopách filmu Útěk do divočiny

Film Útěk do divočiny byl vytvořen na motivy skutečných událostí z let 1990 až 1992, kdy se 22letý chlapec Chris McCandless rozhodl opustit svůj dosavadní život, zničit své doklady, věnovat veškeré úspory charitě a pod jménem Alexander Supertramp cestovat stopem po západě USA. Na jaře roku 1992, po dvou letech tuláckého života, se Chris vydává, jak jinak než stopem, na Aljašku.

S krosnou a skromným vybavením na zádech kráčí do rozlehlé a zasněžené divočiny severně od národního parku Denali. Po několika dnech objevuje něco neuvěřitelného, vrak starého autobusu, který byl předělán na přístřešek pro lovce. Odloučen od společnosti a přátel, obklopen přírodou strávil Chris více než půl roku v opuštěném autobuse, desítky kilometrů od nejbližší civilizace. Snad žádného cestovatele nemůže nechat tento film chladným a cestovatelskou horečku vyvolal i ve mně.

Na podzim roku 2013 jsem potkal v kanadském Torontě Radima Hrušku, člověka s ještě větší posedlostí pro cestování stopem. Po krátkém rozhovoru o cestovatelských zážitcích se dozvídám, že jeho nadšení hodnotami, které Chris McCandless na svých cestach šířil je stejné jako to mé. Pak už ho jen slyším, jak říká: „Kamaráde, slyšel jsem, že ten autobus tam pořád někde je a že se k němu dá dojít. Jedeme na Aljašku!”

Předběžný termín výpravy je stanoven na přelom května a června roku 2014. Na cestě k autobusu, kterému místní neřeknou jinak než Magic bus, jsou totiž dvě řeky. Teklanika River a Savage River. Vzhledem k ledovcovému původu obou řek je jejich přebrodění nejjednodušší během jara. Nedílnou součástí plánování je samozřejmě doplnění znalostí o tom, jak se chovat k medvědům. Aljaška je totiž domovem největší populace medvědů grizzly na světě a sebemenší zaváhání nebo nepřipravenost může mít fatální důsledky.

V sobotu 24. května přistávám v největším městě Aljašky, Anchorage. Je to jediné místo na Aljašce, kde se můžete projít pod mrakodrapy. Na první pohled je však jasné, že se nacházíte daleko od kontinentálních USA, kterým místní říkají “lower forty-eight”. Na každém kroku tu potkáte obchody s outdoorovou výbavou nebo loveckými potřebami.

Téměř z každé ulice Anchorage uvidíte mohutné horské masivy východně od města. Přede mnou je krátké odpoledne na prohlídku centra, noc v místním hostelu a ranní odlet do Fairbanks. Odtud už povede naše cesta jen stopem nebo pešky.

V neděli mě na městském letišti ve Fairbanks vyzvedává Radim, pro kterého je naše společná cesta Aljaškou poslední část dlouhodobého “výletu”. Do Fairbanks se totiž dostal stopem přes celou Kanadu až z více než 6000 kilometrů vzdáleného Toronta. V deštěm zkrápěném Fairbanks ještě doplňujeme zbytek výbavy a jídlo. Pak už se vydáváme k cestě po George Parks Highway, která vede z Fairbanks na jih až zpět do Anchorage.

Asi po hodině stopování nám zastavuje typický americký pick-up a v něm veselá rodinka z Fairbanks. Míří přesně tam, kam potřebujeme, na křižovatku George Parks Hwy a Stampede Road, asi 150 mil jižně od Fairbanks. Má to jediný háček. Uvnitř auta není místo ani pro nás, natož pro naše batohy. Sedáme proto na otevřenou korbu a užíváme si téměř dvouhodinovou jízdu s úchvatnou scenérií kolem nás.

Stampede Road nás vítá deštěm a teplotou kolem 18 stupňů Celsia. Cesta dále vede asi šest mil, než se změní na Stampede Trail u jezera Eightmile Lake. Až k jezeru nás zavezl místní lovec, dál už musíme pěšky. Poblíž místa, kde se Chris rozloučil s posledním člověkem na své cestě, vytahujeme spreje proti medvědům a oblečení do deště, protože stále nepřestává pršet.

Před sebou máme více než 25 mil k Magic busu. Prvních pět mil Stampede Trail je převážně bažinatých a blátivých, za to je však ze stezky možné pozorovat úžasnou scenérii plání a za nimi se tyčících zasněžených vrcholků hor. Podél těchto hor se Chris dostal až k autobusu, jak údajně vypráví jeho deník.

Dalších několik mil stezka pokračuje lesem do údolí řeky Savage River. Cestou jsme potkali nespočet řečišť, což nám dalo mylný dojem, že jsme snad už Savage River nějakým způsobem přešli. V této roční době je slunce nad obzorem více než 18 hodin denně. I ve dvě hodiny ráno je spíše šero a viditelnost je i několik desítek metrů.

Před půlnocí stavíme stan asi 20 metrů od břehu řeky, kolem které se to hemží otisky medvědích stop. Je to první noc v aljašské divočině, kolem nejsou žádní lidé, žádné budovy. Zvláštní pocit, zejména kvůli medvědům spíme ve stanu se vším, co by nám v případě napadení pomohlo se bránit.

Od druhého dne hledání autobusu nás provází sluníčko a letní teploty. Vyrážíme přes první řeku, kterou stále považujeme za Teklanika River. Proud je sice malý a řeka jen několik metrů široká, ale podle břehů je jasné, že v některém ročním období je koryto řeky několikanásobně širší. Za řekou očekáváme stoupání, které však stále nepřichází.

Pochybnosti berou za své, když se před námi objevuje skutečná Teklanika River. Řeka je nejméně 20 metrů široká a v některých částech dosahuje hloubky po pás. Řeku se nám však daří bez větších problémů přebrodit. Těžko si lze představit, do jak ohromných rozměrů může řeka přerůst během pár letních měsíců. Tehdy jsme si opět naplno uvědomili, že krása celého výletu není jen v dosažení cíle, ale ve šťastném návratu z něj.

Po překonání Teklaniky už nás čeká “jen” 10 mil mírného stoupání o poznání lepším terénem. Bláto, bažiny a řeky střídá kamenitá cesta. V osm hodin večer konečně nacházíme autobus. Ten Magic bus, kde se to všechno odehrálo!

První pocity jsou neuvěřitelné a únavu okamžitě střídá objevovatelské vzrušení. Autobus samotný je ve velmi špatném stavu, ale jeho okolí je až překvapivě čisté. Všechny odpadky jsou nashromážděny v rezavých barelech za autobusem.

Uvnitř autobusu jsou dvě matrace a spousta výbavy, kterou tu zřejmě nechali lovci a další návštěvníci autobusu. Na stěnách je spousta vzkazů vyrytých nožem nebo napsaných fixem. Při čtení některých z nich se tají dech. Jsou tu vzkazy od členů rodiny a dokonce i samotný Chrisův podpis.

Rychle jsme uvařili večeři a namísto stavění stanu jsme se rozhodli přespat uvnitř. Většina oken je rozbitá a překrytá plachtou. Je těžké usnout s takovým množstvím nezodpovězených otázek. Na co myslí člověk, který tu žije půl roku úplně sám? A jak moc takový zážitek změní lidskou povahu? Cesta, která zanechává více otázek než odpovědí, je obvykle ta nejpřínosnější...