Proslulá i málo známá zákoutí severní Dalmácie

Ta „pozorovatelna“, z níž přehlédnete velkou část ostrovní říše chorvatské severní Dalmácie, se jmenuje Čelinka a je to nevysoký kopec nad obcí Drage. Na turistické mapě tuhle vesnici sotva najdete. Možná jsem se dost nesnažil, ale nenašel jsem ji ani v nabídce žádné z našich cestovek. Zato nějaké tři kilometry vzdálené Pakoštane nabízejí snad všechny.

Severní Dalmácie nemá proslulost Makarské riviéry, ale je tam řada hojně navštěvovaných přímořských letovisek. Nejpřednějším z nich je Zadar a na jih od něj pak třeba Sukošan, Sv. Filip i Jakov, Biograd nebo již zmíněné Pakoštane.

Těm, kteří nestojí o přeplněné pláže a zástupy rekreantů na podvečerní promenádě, se vyplatí hledat pod těmito svícny, kde často bývá naprostá „turistická tma“. V té jsme objevili Drage. Ne že bychom byli jediní, aut s cizími espézetkami tam bylo víc, zejména v moderním a luxusním kempu Oaza mira.

Vesnička ve svahu nad zátokou není typickým turistickým střediskem. Žádný hotel, většina ubytovacích zařízení jsou apartmány v domech místních obyvatel. Drage se neprobouzí jen v sezóně, lidé tam žijí a pracují celý rok. Návštěvníkům nabízí čtyři nevelké písčité pláže a několik kilometrů skalnatého pobřeží, kde si ve stínu borovic každý najde svůj kout.

Nabídku doplňuje pár obchůdků a několik hospod. Komu se zasteskne po nějakém povyražení, třeba po parasailingu, vodních lyžích nebo diskotéce, má to do Pakoštane kousek.

Ve tmě pod svícny jsou i severodalmatské ostrovy. Pašman, Ugljan nebo Dugi otok nemohou nabídnout historické památky a architektonickou krásu takového kalibru jako třeba Hvar nebo Korčula, ale předčí je tím, že jsou mnohem blíže jak po silnici, tak trajektem z pevniny.

Ten, komu jde především o odpočinek, tam najde skutečný klid, neporušenou přírodu a v neposlední řadě zaplatí za takovou dovolenou polovinu toho, na co ho přijde Makarská riviéra.

Je to možná jenom neobratnost těch, kteří mají turistický ruch propagovat, že nevíme o vnitrozemském jezeře s vysokou koncentrací solí nebo o zátoce Telaščica na Dugém otoku.

Sotva kdo také ví, že Pašman a Ugljan jsou vynikající volbou pro cyklisty. Ani moc pohodové, ale ani příliš náročné terény a hlavně – je tam pro cyklisty bezpečno, protože provoz na tamních komunikacích je minimální a mimo ně žádný.

Stojí za to zmínit se i o pohostinnosti místních. Nejsou přesyceni záplavou rekreantů a návštěvníci jsou pro mnohé z nich i povyražením. Pozvou na oběd nebo na večeři, přinesou rybu, kterou sami chytili, rajčata, okurky, co jim rostou na zahradě, domácí víno.

Pár kilometrů severně od Pakoštane je další místo, o němž dohromady nikdo neví. Z Jadranské magistrály k němu vede nová asfaltka, rovná, jako když střelí. Na jejím konci je závora a za ní něco, co je v dnešním chorvatském cestovním ruchu bílou vránou. Letovisko nazvané podle úzké hluboké zátoky Crvena Luka.

Dosud ne zcela dokončený luxusní komplex nabízí prostorné a přepychově vybavené rekreační vily v rozlehlém háji, dokončuje se hotel. Nevelká písčitá pláž je vhodná pro děti, protože vstup do vody je velice pozvolný. Každá vilka má navíc na břehu zátoky svůj vlastní „plácek“ s lehátky a slunečníky. V plážovém baru nabízejí koktejly a zmrzlinu, v restauraci hosty obsluhují číšníci v bílém, s motýlky pod bradou. Pokud tedy hosté jsou.

Na parkovišti bylo pár aut a ta většinou, jak mi řekl strážný u závory, patřila hostům, kteří přijeli zvenčí a mohli po zaplacení vysokého parkovného strávit půl dne na pláži. Také Crvena Luka je zatím ve stínu okolních známějších letovisek. Je to ale sympatický pokus představit v oblasti místo, kde ti, co na to mají, mohou trávit dovolenou v klidu a v přepychu. To se zatím v Chorvatsku moc nevidí.

Úzká, třináct kilometrů dlouhá šíje, po které vede Jadranská magistrála, odděluje moře a největší vnitrozemskou vodní plochu Chorvatska – Vransko jezero. To má od roku 1999 status chráněné krajinné oblasti známé jako Přírodní park Vransko jezero. Rezervace se prostírá na 57 čtverečních kilometrech a samotné jezero z nich zabírá více než polovinu.

Vodní plocha vznikla zaplavením krasového údolí vodou ze spodních pramenů. Dnes je jezero spojeno s mořem umělým kanálem a kromě toho se slaná voda míchá se sladkou i přirozenými podzemními cestami. Díky této zvláštnosti žijí v jezeře sladkovodní i mořské ryby. Je jich tu tolik, že je rybáři loví nejen na udice, ale i do sítí.

Tím nejcennějším ve zdejší rezervaci jsou rozlehlá hnízdiště vodního ptactva. Zejména díky tomu bylo Vransko jezero v roce 1983 zapsáno na seznam ornitologických oblastí evropského významu a v roce 2013 na mezinárodní seznam chráněných mokřadů.

V parku pravidelně přezimuje více než sto tisíc vodních ptáků, téměř 250 druhů, z nichž některé patří v Evropě mezi ohrožené. Návštěvníci parku si mohou pronajmout člun s odborným průvodcem a vydat se do míst, odkud lze ptačí říši nejlépe pozorovat a její obyvatele přitom nerušit. K tomu slouží i naučné stezky s pozorovacími stanovišti.

Kolem jezera jsou kempy, vedou kolem něj cyklistické stezky. Je tu úrodný a zemědělsky velice bohatý kraj. Zdejší zelináři už několik staletí zásobují svou produkcí všechna města v okolí.

Bohatá je nejen zdejší příroda, ale i dějiny. Z turecké doby tu je stavba, jejíž obdobu v Dalmácii nenajdete – karavanseraj, útočiště pro obchodní karavany putující se zbožím do střední a severní Evropy. Nechal ho postavit v polovině 17. století turecký vezír Jusuf Maškovič.

V městečku Vrana jsou zříceniny hradu z 11. století. Ten původně patřil chorvatským králům, poté byl sídlem templářského řádu v Dalmácii. Po templářích ho převzali svatojánští rytíři, a když oblast nakrátko vybojovali na Turcích Benátčané, vyhodili hrad v polovině 17. století do povětří.

Dějinné stopy sahají ještě hlouběji, do římských dob, kdy tu byl postaven akvadukt, který zásoboval vodou tehdejší významnou římskou osadu Iaderu, dnešní město Zadar.

Z Iadery, kam nás dovede římský akvadukt od Vranského jezera, se za dvě tisíciletí stal Zadar. Metropole severní Dalmácie nabízí návštěvníkovi to nejzajímavější na nevelkém poloostrově, v místech nejprve ilyrské, poté řecké a římské osady. Právě z římské doby je i dnešní uspořádání města do pravoúhle se křižujících ulic.

Antické památky byly v Zadaru objeveny teprve po 2. světové válce, když se odklízely trosky po bombardování a připravovaly se prostory pro novou výstavbu. Základy někdejšího chrámu, římského fóra a domů na něm, sloupy a části někdejší baziliky.

Nejvýznamnější památkou je kostel sv. Donáta z 9. století, 27 metrů vysoká monumentální stavba na někdejším římském fóru. Nedaleko stojí románský kostel Panny Marie, součást někdejšího kláštera benediktinek. K františkánskému klášteru zase patří kostel svatého Františka.

Ve starém městě je množství církevních památek, ale jsou tam i renesanční paláce nebo část opevnění z doby benátské nadvlády. Zadar se může pochlubit i pozoruhodnostmi zcela současnými. V roce 2005 byly na západním konci Istrijského nábřeží instalovány mořské varhany. Ve stupňovité nábřežní stěně je zabudováno 35 trubek s píšťalami.

Systém je vyladěn tak, aby i při mírných vlnách způsobených třeba proplouvajícím trajektem varhany vyluzovaly bohatou škálu tónů. Vedle varhan je další pozoruhodná instalace stejného autora, zadarského architekta Nikoly Bašiče. Jmenuje se Pozdrav slunci a je to kruh o průměru 22 metrů složený ze 300 tabulí vrstveného skla, v nichž jsou zabudovány solární moduly.

Přes den akumulují energii a fungují i jako jakési magické zrcadlo, na němž se lidé fotografují, a zvláště pro děti je nekonečným zdrojem zábavy. Tahle elektrárna je tak výkonná, že napájí i veřejné osvětlení na nábřeží. Po západu slunce vytváří skleněná plocha na dlažbě nábřeží barevnou světelnou show. V kombinaci s tóny mořských varhan tak každý večer ovládne celý prostor.

Punta, magická romantická atmosféra. Poslední zastávkou v severní Dalmácii je městečko Nin, vzdálené 16 kilometrů od Zadaru. Je známé svým léčivým bahnem a salinami, z nichž se odpařováním získává z mořské vody vyhledávaná sůl s vysokým obsahem přírodního jódu.

Původní město vyrostlo na ostrůvku v mořské laguně a s pevninou je spojeno dvěma mosty. Největšího rozkvětu dosáhl Nin v 9. až 11. století, kdy byl sídlem biskupa a také občasnou rezidencí chorvatských panovníků.

Na přelomu 16. a 17. století Benátčané město zničili, aby se v něm neopevnili Turci, kteří nebezpečně doráželi na města na pobřeží. Nin byl sice obnoven, ale někdejšího významu už nedosáhl. Dnes jsou v něm k vidění středověké i antické stavební památky.