Bývalá brazilská metropole však může nabídnout i další věci, které stojí za to. Ani nejsou od pláží daleko, je potřeba jenom přejet do takzvané Regiao Central (Centrální oblasti), která zahrnuje nejstarší čtvrti města. Jet se dá nejpohodlněji a nejbezpečněji metrem, spojení zajišťuje i spousta autobusů.

Převažuje moderna

Napřed varování: nečekejte ohromující množství památek z koloniálního období jako v Ciudad de México, Staré Havaně nebo v někdejší guatemalské metropoli Antigui. Původní Rio, dnešní čtvrť Centro, je směsice starých domů povětšinou z 19. a začátku 20. století, mezi nimiž více či méně neústrojně vyrostly moderní výškové budovy, v nichž sídlí nejrůznější firmy, banky a úřady.

Moderní je i riodejaneirská katedrála, vysvěcená v roce 1979 – obrovský, nahoře useknutý jehlan, který se odráží ve skleněných stěnách sousedních mrakodrapů.

Largo do Boticario, melancholické Rio

Largo do Boticario, melancholické Rio

FOTO: Pavel Zavadil

Koloniální éra ale zanechala pozoruhodné stopy i tady. Do první kategorie rozhodně patří kostel třetího řádu kajícníků sv. Františka (Igreja da Ordem Terceira de Sao Francisco da Penitencia) se sousedním klášterem sv. Antonína (Convento de Santo António), které jsou na malém návrší jen pár kroků od katedrály.

Císařský palác je jednou z nejneokázalejších staveb svého druhu, dnes je tady kulturní centrum

Františkánský kostel, to je koloniální baroko ve své vrcholné podobě a první františkáni, jejichž znakem byla chudoba, by jistě žasli stejně jako dnešní návštěvníci, kdyby viděli, že stěny jejich svatostánku jsou odshora dolů přebohatě zdobeny a zlaceny.

Výtahem do kostela

Stejně jako tady, ba ještě víc, přivádí návštěvníka v úžas také interiér nenápadného klášterního kostelíku sv. Benedikta (Mosteiro de Sao Bento), rovněž barokního.
„Jeden z nejbohatších sakrálních prostorů křesťanského světa,“ píše se o něm v odborné literatuře.

Bez zdobení není snad ani centimetr čtvereční plochy, zlato je všude. Vše je ponořeno do přítmí, osvětlen je kostel jen při mších. Během týdne je potřeba si na ně přivstat, začínají už v sedm. Při té v neděli v deset bývá kostel zcela zaplněn, ale turisté a jejich fotoaparáty, raději bez blesku, jsou tolerováni.

Tato oáza klidu v centru města je na pahorku stejného jména (Morro de Sao Bento) nad původním rijským přístavem.

FOTO: fotobanka Profimedia

Nejschůdnější způsob, jak se tam dostat, je trochu nezvyklý: vstoupit do domu č. 40 v ulici Dom Geraldo a vyjet jeho výtahem až na střechu, pak už máte kostel před sebou.

Už jenom kvůli těmto dvěma památkám stojí za to, udělat si výlet z pláží „na sever“. Ale je tu i půvabná čtvrť Santa Teresa, rozložená na svazích stejnojmenného kopce. Jméno dostala podle kláštera bosých karmelitánek, který tady byl postaven v polovině 18. století a byl zasvěcen svaté Tereze z Ávily. Už krátce poté to začalo být oblíbené místo rijské honorace. A tak to vydrželo mnoho desítek let.

Montmartre na svahu

Tehdejší slávu čtvrti připomínají výstavné domy, vily či malé paláce postavené od konce 18. do začátku 20. století. Mnoho z nich je ve značně zchátralém stavu, což ale vytváří kouzlo, které v posledních desetiletích přitáhlo do Santa Teresy umělce a intelektuály a udělalo z ní i jednu z rijských turistických atrakcí, přezdívanou někdy „rijský Montmartre“.

Santa Teresa

Santa Teresa

FOTO: Pavel Zavadil

Už od konce 19. století jezdila do Santa Teresy tramvaj, pro místní „bondinho“, podél jejíž trasy se postupně soustředil společenský život čtvrti a která se stala atrakcí. Ve spodní části vede trať po horním patře někdejšího vodovodu, jehož bílé oblouky jsou jednou z „pohlednic“ Ria. Po loňské nehodě, při níž zahynulo šest a zranilo se přes 50 lidí, byl provoz tramvaje zastaven. Obnoven má být po úpravách až v roce 2014.
Pro místní bary, restaurace a další podniky je to pohroma.

Císařský palác

Ze Santa Teresy to už není daleko do čtvrti Glória, kde už z dálky přitahuje díky své vyvýšené poloze pozornost bělostný kostel Panny Marie z Glórie (Nossa Senhora da Glória), považovaný rovněž za jeden z klenotů brazilské koloniální architektury.

Dřevořezby, štuky a zlacení, jakými se pyšní sv. František a sv. Benedikt, tady ale nahradily krásné portugalské „azulejos“ (kachlíky) s biblickými i profánními motivy a pozoruhodný je i půdorys kostela ve tvaru dvou na sebe navazujících elips.

V 19. století to byl oblíbený kostel brazilské císařské rodiny, teď prý je to místo svateb.

A když jsme u císařské rodiny – císařský palác stojící ve čtvrti Centro nedaleko nábřeží je nepochybně jednou z nejneokázalejších staveb, jaké si císařové v novodobých dějinách za své sídlo zvolili.

Byl postaven v roce 1743 jako palác guvernérů, palácem císařským se stal po vyhlášení brazilské nezávislosti v roce 1822. Po vyhlášení republiky v roce 1889 se sem nastěhovala hlavní pošta, dnes je to kulturní centrum.

V Saaru opatrně

Milovníci umění mohou zamířit do Národního muzea krásných umění s reprezentativní sbírkou brazilského malířství a sochařství i s řadou děl evropských. Člověk by nicméně očekával trochu větší zastoupení některých z nejznámějších brazilských modernistů jako třeba Cândida Portinariho a Emiliana Di Cavalcantiho.

Na mlsouny zase čeká historická cukrárna Colombo, monument brazilského art nouveau, kde si mohou ke kávě vybrat z velmi široké nabídky zákusků vyrobených často s použitím ovoce, jehož název pravděpodobně nikdy předtím neslyšeli.

FOTO: Pavel Zavadil

Kousek od Colomba směrem od moře pak začíná síť obchodních uliček zvaná Saara, před kterou někteří průvodci varují, ale bez níž by výlet do Centra nebyl úplný. Obchody a obchůdky se vším možným se tu střídají s dílničkami, bary a restauracemi, všude spousta lidí, pravé lidové Rio, pravá latinskoamerická šťáva.

Do Saary a vůbec do Centra ale nestojí za to jezdit o víkendu. Obchody, úřady, banky, dílničky atd., vše je zavřeno a tato část města, tak živá přes týden, je zcela pustá. O to víc tam pak cizinec vyčnívá a může se stát předmětem nežádoucí pozornosti.

Pohled z Niterói

Pro podnikavější návštěvníky může být Centro, konkrétně přístaviště na náměstí 15. listopadu (Praça XV de Novembro), poblíž císařského paláce výchozím bodem k výletu na druhou stranu zátoky Guanabara, do Niterói. Samotné město by nebylo nijak zvlášť pozoruhodné nebýt dvou věcí – Městského parku a Muzea současného umění.

K Městskému parku (Parque da Cidade), který je na kopci hodně daleko od centra, odjíždí od přístaviště trajektů v Niterói autobus, jehož šofér vás na požádání vysadí na začátku cesty vzhůru. Pak hodinka místy hodně strmého stoupání, ale námaha je odměněna.

Chudí františkáni by žasli, kdyby viděli stěny svého svatostánku přebohatě zdobené zlatem

Ze všech těch fantastických pohledů na Rio de Janeiro je ten z Parque da Cidade možná nejfantastičtější. Panoramatu města s jeho plážemi a s divokými kopci a horami v jejich bezprostřední blízkosti jsou totiž předsazeny malebné poloostrovy a ostrůvky v zátoce, což celou tu dech beroucí krásu ještě násobí.

Muzeum současného umění

Muzeum současného umění

FOTO: Pavel Zavadil

Skvělý výhled na Rio je i z niterójského Muzea současného umění (Museu de Arte Contemporânea, zkráceně MAC), ale to si zaslouží pozornosti i samo o sobě. Je to dílo slavného brazilského architekta Óscara Niemeyera, který na něm znovu uplatnil svoji lásku ke křivkám.

Muzeum, připomínající svým tvarem létající talíř posazený na krátké stopce, stojí na jednom z pahorků nad mořem a stalo se svého druhu odznakem Niterói. Ve svých vnitřních prostorách, kterým rovněž dominují křivky, nabízí artefakty z nejnovějšího období.