Upíři a vampýři strašili v balkánských zemích i u nás

Většina z nás si upíra vybaví jako bledého aristokrata s výraznými špičáky, lačnícího po krvi a tělech mladých žen, který svým tajemnem dráždí lidskou fantazii a způsobem života vyvolává strach v celém svém okolí. Tento obraz však má s původními představami o upírech pramálo společného a vznikl až na základě slavného románu Brama Stokera Dracula z roku 1897.

„Původní upíři, tak jak jsou popisováni v oblasti Balkánu, kde tato představa vznikla, se vyskytovali především na venkově, nešlo tedy o žádného aristokrata žijícího na zámku, ale spíš o drobného hospodáře, který zemřel a po své smrti vstával z hrobu a navštěvoval své nejbližší, nejčastěji manželku či milenku, se kterými nezřídka zplodil potomky,“ popisuje Petr Janeček, etnolog Národního muzea.

Tvář upírů nebyla světlá, ale naopak tmavá a odulá, měli dlouhé vlasy a dlouhé nehty. Rozdílné bylo i jejich chování. Svým blízkým nechodili jenom sát krev, ale spíš jim různě ubližovali a terorizovali je. Každá návštěva upíra znamenala úbytek sil a chřadnutí navštívené osoby, které postupně vedlo až k její smrti. Pokud oběť zemřela, vybral si upír za svůj cíl jinou lidskou bytost, čímž se okruh jím zahubených lidí postupně rozšiřoval z nejbližších příbuzných i na sousedy až posléze upíří chtíč zachvátil celou vesnici.

Přestože upíři nemuseli vycházet pouze za noci, většina jejich aktivit byla s tmou a dobou spánku spojována. Do potemnělých domů mohli původní upíři vstoupit pouze na pozvání některého z členů rodiny a ke vstupu do obydlí mohli použít nejen dveře, ale i okna, komíny či klíčové dírky, kterými prolétli v podobě nočního motýla smrtihlava či se protáhli jako stéblo trávy.

Upíři byli rozšířeni především na Balkáně. Jejich nejsilnější kult byl patrně v Rumunsku, známí jsou ale i v Srbsku, Chorvatsku, Slovinsku, Bosně a Hercegovině, ale i v Bulharsku, Albánii a Řecku. „První dochované záznamy o upírech jsou z 11.–13. století z pohanského Ruska, kde jsou doloženy písemnosti o uctívání upírů. Tyto bytosti se však nevyhnuly ani Polsku a Českým zemím, kde však byl jejich výskyt v porovnání s balkánskými zeměmi poměrně slabý,“ říká Petr Janeček.

Obdobím, kdy upíři zažívali v Evropě svou největší slávu, bylo 18. století. V té době docházelo k nejčastějšímu otevírání hrobů a ničení těl zesnulých ve snaze zabránit šíření škodlivé upíří síly.

Přítrž rabování hrobů udělala až Marie Terezie, která v roce 1755 vyslala do oblastí, kde docházelo k nejmasívnějšímu otevírání rakví, skupinu složenou z významných vědců a lékařů té doby – kromě jiného byl jedním z členů i její osobní lékař Gerard van Swieten, kteří měli za úkol zjistit, jak to s upíry vlastně je. „Závěr zprávy, která byla Marii Terezii předána, byl jasný: upíři neexistují. Na základě této informace pak císařovna zakázala otevírání hrobů a probodávání těl zesnulých kůly,“ doplňuje Petr Janeček.

Přestože i na území českých zemí jsou stopy po obavách z upírů, jejich výskyt je zde velmi malý. „Nejstarší záznamy o umrlcích na našem území pocházejí z doby vlády Karla IV., jsou z kroniky pozdějšího dvorního královského historiografa Neplacha, který popisoval, že v roce 1336 ve vsi Blov poblíž Kadaně zemřel pastýř Myslata, který po své smrti každou noc vstával a obcházel okolní vesnice, kde strašil a vraždil lidi. Jeho aktivitám byla udělána přítrž až poté, co bylo jeho tělo probodnuto kůlem a následně spáleno,“ vypráví etnolog. Osm let po tomto záznamu je popsán další případ, kdy zemřelý vstával z hrobu a navštěvoval živé, kterým škodil.

„V tomto případě šlo o popsání příběhu z roku 1344 z Levína, kde měla jistá zemřelá žena po své smrti vstávat z hrobu, aby zardousila mnoho lidí. Podle záznamu nad těly mrtvých tančila. V tomto případě bylo tělo umrlce probodnuto a následně spáleno na hranici, která vzplála až tehdy, když na ni byly přihozeny střešní tašky z kostela,“ dodává Petr Janeček.

Pro území zemí Království českého byly typické jiné noční bytosti. A těmi byly noční můry a jejich mužské protějšky morousové. V tomto případě šlo ale o živé bytosti, které chodily strašit své blízké a sousedy a způsobovaly jim těžký spánek. Častým znakem těchto živých byly chlupaté dlaně, srostlé obočí a další fyzické rysy, kterými se odlišovali od ostatních lidí.

Strach z upírů vedl lidi k tomu, aby vymýšleli nejrůznější metody, jak se těmto bytostem bránit. Silným odpuzovadlem upírů byl česnek a jeho aroma. Pokud měl být česnek účinným prostředkem k zahánění upírů, musel být pověšen ve všech oknech, dveřích, ale i komínech a dalších možných vstupních místech do obydlí. K zahánění upírů se česnek natíral na okna, dveře i v okolí klíčových dírek.

Vedle ochrany se lidé snažili upíry i nejrůzněji mást. Například tím, že změnili lože. „Pokud se žena bála upíra, ve kterého se proměnil její muž, stačilo, aby začala spát v jiné posteli. Upír ji pak nenašel. Dalším způsobem, jak se ochránit, bylo rozsypávání čočky či hrachu kolem postele žijících. Pokud upír k takto obsypanému loži přišel, musel nejprve všechna zrníčka sesbírat. Hrachu či čočky tak muselo být rozsypáno dost na to, aby sbírání upíra zaměstnalo až do prvního zakokrhání kohouta, kdy se musel vrátit zpět do svého hrobu,“ popisuje odborník.

Lidé hledali nejen způsoby, jak se před upírem ochránit, ale i metody, jak ho zabít. Vzhledem k tomu, že církev se k těmto bytostem stavěla spíše odmítavě, boj s upíry zůstával v rukách prostých lidí.

Jednou z možností, jak se upíra zbavit, bylo probodnutí jeho těla dřevěným kůlem vyrobeným z posvátných stromů, nejčastěji šlo o kůly z hlohu, jasanu či osiky. V Českých zemích byl nejčastěji používán dubový kůl. Podle lokality se lišil i způsob zabití. V některých místech se kůl zapíchl do srdce, úst nebo břicha.

Osvědčeným způsobem bylo i oddělení hlavy zesnulého od jeho trupu a její umístění k nohám mrtvého v rakvi. Někde se tělo nebožtíka obracelo čelem ke dnu rakve, aby nenašel cestu ven z hrobu, nebo se hrob zatížil kameny. Téměř jistým způsobem, jak upíra zabít, bylo spálení jeho těla.

Rituály zabíjení upírů se lišily zejména podle množství jejich výskytu a síly obav z nich. Jak se rozvíjely techniky jejich likvidace, vyskytovali se lidé, kteří to s upíry uměli lépe než jejich okolí. „Za experty na lov upírů byli často považováni vampirdžijové, tedy děti, které se narodily ze spojení upíra a jeho milenky či manželky. Za profesionální lovce upírů byli považováni i potulní cikáni, což je v rozporu s příběhem o hraběti Draculovi, kde byli jeho služebníky,“ dodává Petr Janeček.

Zabití upírů bylo tajemným rituálem, během nějž došlo k lokalizaci hrobu domnělého upíra, otevření rakve, ke kterému mohlo dojít pouze v sobotu, kdy se předpokládalo, že upír spí, a následnému probodnutí. „Při hledání hrobu upíra se často používalo černých nebo bílých koní, u kterých se věřilo, že hrob upíra poznají a nevstoupí na něj. Metod ale bylo více,“ doplňuje odborník.

Proč došlo ke zrození upírů ve fantazii lidí, je stále nejasné a verzí je více. Někteří odborníci se přiklánějí k tomu, že povídky o mrtvých, kteří i po smrti vydávali zvuky, hýbali se a rostly jim nehty a vlasy, vycházejí z pozorování procesu rozkladu těl pohřbených.

„Této teorii napovídá to, že místem s nejrozšířenějším mýtem o upírech je Balkán, kde docházelo k pohřbívání mrtvých do mělkých hrobů, často sahajících jen metr pod povrch země. To mohlo vést k tomu, že pach rozkládajících se těl přilákal zvěř, která celé mrtvoly či jejich části vyhrabala ven. Možné skuliny v zemi, které byly považovány za cestu, kudy vycházejí upíři v noci na svět, mohly v těchto mělkých hrobech vytvořit unikající plyny vznikající během rozkladu,“ popisuje Petr Janeček.

Vstávání z hrobů může mít původ v případech, kdy byli lidé předčasně uloženi do rakve a pohřbeni a po pochování do země procitli zpět k životu a pud sebezáchovy je nutil dostat se ven z hrobu. Inspirací pro vznik postav upírů mohli být i lidé s onemocněním porfyrie, kdy postižení mají bledou pokožku, na které se jim po dopadu slunečního světla vytvářejí různé erytémy a puchýře.

Přítomnost upírů může vysvětlovat i šíření některých infekčních onemocnění, pro které lidé neměli vysvětlení. „Výskyt upírů je dáván i do souvislosti s morovými nákazami, kdy prvním nakaženým byl ten, který se po smrti proměnil v upíra. Následně docházelo k propuknutí nemoci i u jeho nejbližších, a posléze i u sousedů.

Chřadnutí těchto lidí bylo přisuzováno návštěvám upíra, který živé trýznil až do jejich úplného vyčerpání. Tento obraz přítomnosti upíra může popisovat šíření nějakého infekčního onemocnění, na které postupně vymřela celá vesnice,“ říká etnolog.

Ať to se vznikem upírů bylo jakkoli, pravda je, že po dlouhou dobu zasáhli do života řady lidí. Francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau dokonce říkal, že upíři jsou „jednou z nejlépe prozkoumaných záhad našeho světa“.