Přírodní rezervace Cap de Creus v nejvýchodnějším výběžku Pyrenejského poloostrova nepřipraveného turistu příjemně překvapí, stejně jako neustále překvapoval i mistra surrealismu Salvadora Dalího, jehož zdejší fascinující scenérie inspirovaly k mnoha proslulým dílům.

Geologické delirium

Salvador Dalí, který sem z nedalekého města Figueres jezdíval na prázdniny, o Cap de Creus říkal, že „je to přesně to epické místo, kde vrcholky Pyrenejí spadají k moři ve velkolepém geologickém deliriu“. Do kopců se můžete vydat autem po úzkých silničkách, turistickým vláčkem či pěšky po některé z mnoha značených turistických stezek, které touto oblastí procházejí.

Cestou se mnohokrát s úžasem zastavíte a nevěřícně koukáte na bizarní skalní útvary, které během staletí dokázal v kameni vytesat déšť, vítr a žíravá směs soli a písku. Nepotřebujete příliš velkou fantazii, abyste v nich poznali třeba velblouda, orla, nosorožce či mnicha…

Benediktinské překvapení

Mniši benediktini ostatně tento kraj v dávné minulosti ovládali. Svůj klášter Sant Pere de Rodes na severním úbočí hory Verdery už v blízkosti hranic s Francií tu začali budovat někdy v 9. století. Hrabě z Empúries, který je v těchto snahách podporoval, jim daroval rozlehlé okolní území a tím nastartoval nebývalý rozkvět kláštera.

Po období rozkvětu však přišel úpadek; poslední mniši odtud odešli v 18. století. I když se drsná příroda a nepříznivé klimatické podmínky na stavbě podepsaly, restaurovaný klášterní komplex obehnaný mohutnými zdmi s cimbuřím, se čtyřbokou obrannou věží a dekorativní zvonicí s arkádami, působí velkolepě i jako zřícenina. Uvnitř se kromě jiného skrývá obdivuhodně zachovalý trojlodní kostel s románskou valenou klenbou a bohatě zdobenými hlavicemi sloupů.

Ke klášteru se veřejnou dopravou nedostanete, takže nemáte-li k dispozici auto, musíte těch něco málo přes osm kilometrů z obce Port de la Selva zvládnout po svých, případně taxíkem. Budete za to odměněni nádhernými scenériemi. Ještě lepší výhled do kraje budete mít, když se odtud vyšplháte po kroutící se prudké stezce až na vrchol hory Verdery k ruinám hradu Sant Salvador.

Dáma v bílém

Cadaqués je jako dáma. Celá v bílém pyšně postává na břehu modré zátoky, obklopené kdysi nepřístupnými kopci, jako by vyhlížela svého prince. Snad právě proto je na ni nejkrásnější pohled od moře, je jedno, zda připlouváte nějakou výletní lodí nebo si vyšlápnete z centra podél pobřeží jedním či druhým směrem, abyste získali patřičný odstup a mohli si ji pozorně prohlédnout od hlavy k patě.

Když před sebou spatříte typické panorama s bílými domky a dominantou pozdně gotického kostela Panny Marie, lemované oblými olivově zelenými vrcholky hor, uznáte, že ani navzdory početným „jednodenním“ turistům městečko neztratilo svůj půvab.

Když se pak projdete jeho úzkými a křivolakými uličkami, až nakonec padnete únavou v některé ze zahrádek restaurací přímo u moře, pochopíte, proč si mistr Dalí už jako dítě toto místo tolik zamiloval. Proč tu tak rádi pobývali další významní malíři jako třeba Picasso či Utrillo, skladatelé a interpreti, jako Albéniz, Granados či Andrés Segovia, proč sem za Dalím s takovým nadšením jezdívali jeho přátelé Federico García Lorca, Luis Buñuel, Paul Éluard, André Breton, Marcel Duchamp…

Vila s vejci na střeše

Snad nikdo, kdo do tohoto kraje zavítá, nevynechá návštěvu Portlligatu. I když je tato někdejší rybářská čtvrť vlastně součástí Cadaqués, objevíte ji na všech mapách Katalánska. Může za to Salvador Dalí, který si tu vybudoval skutečný domov, v němž trávil se svou ženou Galou šest až sedm měsíců v roce. Z centra Cadaqués jste tam za slabých dvacet minut.

Dalího rezidence je snadno rozpoznatelná podle gigantických vajec na střeše. Harmonicky ladí se zátokou a nechce se věřit, že základem pro tuto originální stavbu bylo vlastně několik rybářských chýší.

První z nich si Dalí pořídil v roce 1930, postupně přikupoval další, dal je přestavět podle svých potřeb, což trvalo s přestávkami skoro čtyřicet let, až vznikl tento zvláštní labyrint pokojů včetně pracovny, nejrůznějších zákoutí, chodbiček, dvorků a hlavního dvora s bazénem. Interiér je zaplněn nejrůznějšími předměty cennými i zcela bezcennými, jejichž instalace je sama o sobě výtvarným dílem.

Letovisko, jemuž nic nechybí

Jestliže pláže podél pobřeží Cap de Creus jsou spíše menší, skryté mezi skalami, mnohdy poněkud dále od civilizace a tudíž hůř dostupné, pak letovisko Roses rozprostírající se na jižní straně přírodního parku u největšího zálivu Středozemního moře uspokojí i ty nejnáročnější milovníky moře a koupání.

Rozlehlá písčitá pláž táhnoucí se v délce čtyř kilometrů je z větší části lemovaná palmovou promenádou s četnými restauracemi se zahrádkami, plážovými obchůdky i apartmánovými komplexy a hotely, které jsou tím mohutnější – zase ale ne příliš - čím více se vzdalují od centra městečka. Nechybí pár úzkých uliček, kostel, tržnice, pravidelný nedělní trh, rybářský i sportovní přístav.

Pozornost přitahuje citadela, kterou tu dal v 16. století na sedmnácti hektarech postavit král Karel I., obehnal ji mohutnými zdmi a zahrnul do ní i svědky dávnější minulosti: zbytky někdejší řecké i římské osady i středověkého kostela, který se jako jediný zachoval z benediktinského kláštera Panny Marie.

V Roses nebudou zklamáni ani zdatnější turisté, kteří toto letovisko často volí jako ideální základnu pro výpravy do přírodního parku Cap de Creus. V bezprostřední blízkosti Roses láká třeba stezka dolmenů a menhirů, kterou zvládnou za dvě a půl hodinky i ti méně zdatní, pokud ovšem doma nezapomněli pohodlné boty.

FOTO: Archiv, Právo