O tom, že zánik tradičního pouštění draků v Česku rozhodně nehrozí svědčí počet drakomilců, kteří se sešli jednoho podzimního odpoledne na kopci nad Prahou, v místě zvaném Dívčí hrady. 

Kromě krásného výhledu na hlavní město poskytuje výborné podmínky pro pouštění všech kategorií draků. Hlavní z nich – stálé větrno – je splněna téměř beze zbytku.

„Pamatuji si, jak se mnou rodiče chodili pouštět draka. Byly dva druhy. Jednoho vyráběl táta ručně a druhého máma kupovala v obchodě. Bohužel ten tátův nikdy nelítal. Ale i tak mám na to krásné vzpomínky, o které bych svého syna nerada ochudila,“ říká osmadvacetiletá Tereza, matka tříletého Ondřeje.

Chystá si menšího draka, který vypadá jako kříženec matrace a padáku. Ovládá se dvěma lanky. Uběhne pár minut a už se vznáší ve vzduchu. Ondra jej zaujatě pozoruje.

Letěla by i plechovka

Skladba lidí, které příjemné počasí vytáhlo s draky na kopec, je různá. Od těch nejmladších, kteří se ještě vozí v kočárcích, přes odrostlejší děti až po jejich rodiče a prarodiče.

Na nebi je co pozorovat. Ti klasičtí, s kostrou ze špejlí, potažení papírem a pestře namalovaní, jako by právě vypadli z podzimní idyly Josefa Lady. Chybí jen vůně brambor pečených ve žhavém popelu.

Vedle nich drží pozice i ti modernější z umělých materiálů. Ti sice nevyvolávají takovou nostalgii jako papíroví, ovšem dají se s nimi dělat opravdu zajímavé kousky.

„Je to fajn odreagování, řídit draka. Samozřejmě že to chce cvik,“ vysvětluje Martin. Druhý akrobat mezitím s vrčením, které ve větru vyluzují hrany křídel, míří špičkou k zemi. Pilotovi se pád už nepodaří vybrat a drak končí ve vysoké trávě.

Dvoušňůroví draci se dají řídit, právě s nimi se dělá akrobacie.

Dvoušňůroví draci se dají řídit, právě s nimi se dělá akrobacie.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Když zůstáváme s dětmi přes víkend v Praze, tak jim musíme vymyslet nějaký program. Proč by to nemohlo být zrovna pouštění draků? S námi rodiče taky chodili. Mám podzim spojený s pouštěním draků, a myslím, že by to děti měly poznat,“ usmívá se Honza. Jeho dva synové mezitím nesou igelitového dráčka, pocházejícího z Itálie.

„To přivezla manželka, musel jsem ho trochu vyspravit a teď se ukáže, jestli bude létat nebo poletí do koše. Ale dnes to vypadá, že by na špagátu letěla i plechovka,“ dodává.

Pro pana Milana Jahodu se pouštění draků dokonce stalo osudem. Zařídil si s draky obchod. „S draky jsem začínal jako každý malý kluk. Pak dlouho nic nebylo a asi před šesti lety jsme chtěli zkusit s kamarádem nějaký byznys. On tehdy začal s létáním s akrobatickými draky a tak jsme se rozhodli, že je zkusíme prodávat. No a věnujeme se tomu dodnes,“ vysvětluje Milan Jahoda ve své brněnské prodejně.

Pan Milan Jahoda si s draky otevřel v Brně dokonce obchod.

Pan Milan Jahoda si s draky otevřel v Brně dokonce obchod.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jsou tu k dispozici všechny druhy létajících krasavců. Jednošňůroví, kteří se asi nejvíc podobají těm klasickým českým, ale ve všech možných barevných a tvarových provedeních. Dvoušňůroví, kteří se už dají řídit, mají tvar delta a právě s nimi se dělá akrobacie. A pak čtyřšňůroví – mohou mít plochu i víc než deset metrů čtverečních a používají se k tahání různých vozítek.

„Mě na rozdíl od kolegy akrobacie příliš nechytla. Zato mě ale hodně baví takzvaný powerkiting. To je disciplína, kdy se drakem necháváte táhnout. Provozuje se buď na vodě, nebo se můžete nechat táhnout i na souši. Po zemi to jde ve speciální bugyně nebo na mountainboardu, což je obdoba skateboardu, ale s podstatně většími kolečky. No a v zimě na lyžích nebo snowboardu.“ S draky se Milan Jahoda dostal až do USA, konkrétně do Washingtonu.

Drakiáda kousek od Kapitolu

Oslovila ho americká ambasáda, zda by se nechtěl zúčastnit pravidelné drakiády, která se pořádá u památníku George Washingtona kousek od Kapitolu. Tedy v místech, které mají Američané ve stejné úctě jako Češi například Pražský hrad.

„Letenky jsme si platili sami, ubytování nám zajistili organizátoři. Vyrobili jsme pro tu příležitost několik draků včetně toho klasického českého tvaru. Nakonec byl ale problém s počasím. V sobotu mrholilo a hlavně moc nefoukalo. Organizátoři se ale báli, že by v neděli mohla přijít bouře, a tak se šlo létat v sobotu.

Bouře sice přišla, ale v noci ze soboty na neděli, a v neděli bylo ideální počasí. To už ale bylo po drakiádě. Té se zúčastnilo zhruba padesát lidí a náš klasický český drak dostal cenu jako nejvtipnější. Prostě nás chtěli jako účastníky z daleka nějak ocenit,“ glosuje úspěch pan Jahoda a ukazuje na plaketu, která je v obchodě pověšena na zdi.

Drakiáda u Veselého Žďáru na Havlíčkobrodsku

Drakiáda u Veselého Žďáru na Havlíčkobrodsku

FOTO: Pavlíček Luboš, ČTK

Je vůbec možné se prodáváním draků uživit? Pan Jahoda se na tuhle otázku tváří nejednoznačně.
„Na jedné straně prodeje všech druhů draků stoupají. Draci, které jsem loni prodal za celý rok, byli letos pryč do poloviny září. Ale na druhé straně v Čechách bohužel stále funguje pověra, že se draci pouštějí jen na podzim," řekl Jahoda.

"To je ale hrozný nesmysl, draci se dají pouštět celý rok, stačí, aby foukalo. Přemýšlel jsem, jak ta pověra podzimního pouštění vznikla. Asi proto, že na podzim, když už bylo sklizeno, nebylo tolik práce a děti si prostě mohly jít častěji hrát. No ale zkuste navrhnout, že uděláte drakiádu v dubnu. Budete za šílence,“ vysvětluje Jahoda.

Akrobatický drak za několik tisíc

Draků je nejen mnoho druhů, ale liší se také jejich cena. Je možné koupit obyčejného jednošňůrového za sto korun. Akrobatičtí mohou stát i několik tisíc, kity, které někdy velikostí připomínají spíš padák, i desetitisíce.

Milan Jahoda nás zve, ať si s ním jdeme nějaké ty draky vyzkoušet. Jedeme kousek od centra Brna, na bývalé svazarmovské letiště, které dnes využívají především milovníci draků. Dlouhá rovná travnatá plocha, uprostřed ní dvě nájezdové rampy. Kromě nás nikde nikdo, sice fouká, ale ideální podmínky to rozhodně nejsou.

„Dnes si asi trochu zaběháme,“ konstatuje pan Jahoda. Vytahuje z kufru auta prvního draka a sestavuje ho. Nevypadá moc mírumilovně, spíš se na svět šklebí. Milan Jahoda se rozbíhá, drak se vznáší do vzduchu a za chvíli už cení zuby nějakých deset metrů nad námi. Vítr ho ale neudrží nahoře, takže musíme dál a dál couvat.

Po deseti minutách už necítím ruce. Sice už zhruba vím, jak s pákou manipulovat, aby drak ladně poletoval ve vymezené výseči, ale není mi to moc platné.

Po deseti minutách už necítím ruce. Sice už zhruba vím, jak s pákou manipulovat, aby drak ladně poletoval ve vymezené výseči, ale není mi to moc platné.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Druhý drak na tom není o nic lépe. I když je to americký šampión, drak klasických tvarů, ovšem vysoký téměř dva metry. Vznese se, ale na obloze drží neochotně, i když se na rozdíl od svého předchůdce usmívá.

„Zkusíme kite, ten má větší plochu,“ říká Milan Jahoda a nechává žlutého amerického šampióna klesnout k zemi. Začíná rozbalovat křídlo s komorami, které dokáže utáhnout po zemi lyžaře nebo surfaře na vlnách. Ovládá se pákou a i když ho pan Jahoda zdvihá zkušeně do vzduchu, je mi jasné, že řízení nebude nic jednoduchého. O tom se ostatně okamžitě přesvědčuji.

Drakiáda u Veselého Žďáru na Havlíčkobrodsku

Drakiáda u Veselého Žďáru na Havlíčkobrodsku

FOTO: Pavlíček Luboš, ČTK

Po deseti minutách už necítím ruce. Sice už zhruba vím, jak s pákou manipulovat, aby drak ladně poletoval ve vymezené výseči, ale není mi to moc platné. Drak s sebou za chvíli praští o zem a pak ještě několikrát. Bojím se, abych ho nezdemoloval – tahle hračka stojí osm tisíc.

Navíc mám na paměti historku, kdy ještě větší drak upevněný na trapézu, tedy pásu kolem těla, ošklivě pochroumal svému majiteli ramenní kloub. S díky proto předávám draka do správných rukou.