Cestou jsme totiž rozhodně nemohli minout Oravský Podzámok (a také jsme ho neminuli), který láká turisty stometrovým útesem nad hladinou řeky Oravy. Pochopitelně nejde pouze o ten útes. Od poloviny 13. století na něm ale stojí monumentální stavba hradu (první zmínka o ní pochází z roku 1267), což situaci činí ještě výrazněji přitažlivou.

Oravský hrad

Vznikal předlouho, stavěl se až do počátku 17. století. Současnou podobu získal v 16. století za „panování“ rodiny Thurzů. Výsledkem je rozlehlý a zejména z pohledu návštěvníka i docela převysoký komplex dolního, středního a horního hradu.

 

Oravský hradAutor: Miroslav Šára

Při zhruba půldruhahodinové prohlídce prožije turista nezanedbatelný čas na schodištích. Cestou vzhůru, do míst, kde se vypíná nejstarší stavba areálu, je toho při zastávkách k vidění opravdu víc než dost. Ať už jde o přitažlivé interiéry s dobovým nábytkem a dalším nezbytným vybavením či skvělé vyhlídky do kraje.

A jelikož Oravský hrad je místo, kam lidem s kamerami a fotoaparáty není vstup zakázán (za kameru se platí 100 Sk, za fotoaparát byla cena poloviční), nahlédněme teď dovnitř právě prostřednictvím objektivu.

Skanzen v Zuberci

Další zastávkou je po necelých čtyřiceti kilometrech jízdy na východ vesnice Zuberec (pro bližší představu: nachází se zhruba 25 kilometrů severně od Liptovského Mikuláše či 15 kilometrů jižně od Oravské vodní nádrže). Zajímá nás tu především zuberecká místní část Brestová.

Od roku 1967 tu zve veřejnost k návštěvě Muzeum oravské vesnice (oravskej dediny). Skanzen tvoří šest desítek většinou dřevěných staveb – dělí se na Dolnooravský rynek, Zamagurskou ulici, Goralské lazy a Mlynisko.

Skanzen v ZuberciAutor: Miroslav Šára

Stavební dominantou je tu bezesporu dřevěný kostel sv. Alžběty z 15. století. Přitažlivých objektů je tu ale pochopitelně mnohem víc. Mlýn, hrnčířská pec, tržiště, Krčma u mlynára (zde jsou kromě občerstvení k mání mimo jiné i suvenýry), salaš u lesa, škola a řada dalších.

Skanzen je zasazen v překrásném horském prostředí, kolem dokola jsou lesy, za nimi vyrůstají vrcholy Roháčů, údolím tu protéká Studený potok... Za vydařeného počasí zkrátka idyla.

Zastávka u Roháčského vodopádu

Tak trochu jiné Tatry, říká se někdy o Roháčích, pohoří v západní části Vysokých Tater. Je tu méně vody, zatím prý i méně turistů, hory jsou tu strmější a tudíž i náročnější, což jsme si ovšem po pravdě řečeno neověřili.

Protože výstup z parkoviště v místě zvaném Zverovka k Roháčskému vodopádu se konal ve středních partiích horstva – zhruba z nadmořské výšky 1 000 metrů ke kótě 1340 metrů nad hladinou moře. Hlavní lokality leží podstatně výš –nejvyšší vrch Roháčů Baranec je vysoký 2 184 metrů.

Roháčský vodopádAutor: Miroslav Šára

Neznamená to ale, že by snad sama cesta k Roháčskému vodopádu postrádala půvab. Zprvu pohodlná úzká asfaltka se postupně mění v kamenitou stezku mířící stále strměji vzhůru.

Už docela zdálky je slyšet hřmící vodu – a na konci výstupu se člověk dostane až k vodě, dolů pod třiadvacet metrů vysoký vodopád. Ale dost slov, místo barvitého slovního popisu dejme prostor záběrům kamery.

PŘÍŠTĚ zůstaneme v horách, ale ze slovenských se vrátíme do českých. A to do těch nejsevernějších. V Jizerských horách vystoupáme na nejvyšší horu Smrk i druhou v pořadí Jizeru, na svět se podíváme z rozhledny nad Frýdlantem, zvenku i zevnitř si prohlédneme hejnický barokní chrám a v závěru se vydáme na skály v oblasti Poledních kamenů.