Po vzniku Byzance a nastolení křesťanství jako oficiální ideologie nové říše začaly Atény upadat a tento proces se zastavil až ve třicátých letech 19. století, kdy skončila první etapa boje o nezávislost novodobého Řecka s Osmanskou říší (1830).

Prvním hlavním městem nového státu se však nestaly Atény, ale peloponéské město Nauplio. Atény v té době čítaly pouhých šest tisíc obyvatel, z nichž mnozí ani nemluvili řecky, ale jedním z albánských dialektů (arvanitika).

O slavné historii Atén věděli již osvícení představitelé a panovníci západní Evropy, mezi něž nepochybně patřil i Ludvík I., král bavorský. Proto uvítal, když jeho synovi, sedmnáctiletému Ottovi, byla tehdejšími velmocemi - Anglií, Francií a Ruskem nabídnuta koruna nově vzniklého Řeckého království.

Druhý dech města

Král Ludvík I. využil této příležitosti k oživení zhaslé slávy Atén. S nástupem svého syna na trůn poslal do Atén architekty a inženýry s příkazem zmodernizovat město tak, aby jeho novodobá tvář navazovala na dávnou minulost. Z té doby proto pocházejí nejzajímavější novoklasické stavby: např. královský palác (dnešní Parlament) na náměstí Syntagma a přilehlá Národní zahrada, budovy Akademie, Univerzity (Panepistimio) a Knihovny (Vivliothiki).

Významným historickým mezníkem pro rozvoj a přeměnu města se stalo uspořádání prvních olympijských her v roce 1896. V té doby byl také postaven mramorový Panathénský stadión, který se nachází blízko bývalého Diova chrámu.

Touto kapitolou athénských dějin můžete projít celkem snadno, její monumentální svědci jsou rozestavěni na nepříliš velké ploše v centru města. V tomto období se Athény stávají skutečným velkoměstem, počet obyvatel dosáhl počátkem 20. stol. 140 tisíc.

Dramata 20. století

Nový výrazný rozvoj města co se týče rozlohy a počtu obyvatelstva byl zaznamenán ve 20. letech minulého století. Do Atén se přistěhovaly statisíce emigrantů po tzv. maloasijské katastrofě v roce 1922, tedy po násilném vystěhování asi 1,3 miliónu Řeků, kteří žili celá staletí na západním pobřeží dnešního Turecka.

O dvacet let později, v době druhé světové války (1941 až 1944) však athénské obyvatelstvo krutě zdecimoval hladomor, při kterém přišly desítky tisíc lidí o život, hlavně v zimě z roku 1942 na rok 1943.

V polovině minulého století sdílely Atény dramatické osudy válečné Evropy, v Řecku navíc pokračující válkou občanskou, která trvala do roku 1949. O této kapitole se zájemce více dozví v několika muzeích, na tváři dnešního města už její stopy nenajdete.

Atény se v 50. a 60. letech velmi rozrostly bez jakékoli urbanistické koncepce. Dnes v nich žije zhruba pět miliónů obyvatel, takže lze s jistou nadsázkou tvrdit, že každý druhý Řek bydlí v Aténách.

Z Evropy i z Asie

V dnešních Aténách však žijí i statisíce nově příchozích imigrantů a emigrantů, kteří přišli například z Albánie, Ruska, Rumunska, Bulharska ale i Polska, ale také z Asie. Atéňany se na sklonku 20. století stali Kurdové, Pákistánci, Indové a v poslední době také Číňané a Vietnamci.

Atény tak dostaly ráz kosmopolitního města, tak jak tomu bylo v antické době. Problémy, se kterými se dnes potýkají Atény, se nijak neliší od těch, které mají i jiná velkoměsta.

Obrovská koncentrace automobilů (zhruba 2 milióny) způsobuje nadměrnou hlučnost a znečištěné ovzduší, doprava ve městě je na hranici kolapsu, chybí místa k parkování, lidi trápí nedostatek zeleně.

Pomohla olympiáda

Právě na vyřešení dopravních problémů se soustředili organizátoři posledních olympijských her, které v Aténách proběhly v roce 2004. Při této příležitosti získalo město nový silniční obchvat, metro a nové letiště.

V té době byly také budovány nové stadióny - například Olympijský stadión OAKA představuje novou architektonickou perlu a láká k návštěvě nejen turisty, ale i místní obyvatele.

Díky olympijským hrám byly zrekonstruovány historické budovy, památky, muzea a v okolí historického centra vznikly nové pěší zóny.