Zahradní dioráma pana Jirky

Dům Jirkových býval polabskou klasikou – statek s fóliovníky a sadem, dobytek, zelinářská zahrada. K tomu patřila předzahrádka s pěnišníky, drobnými koniferami a kvetoucími tulipány. Předzahrádka i její výsadba zůstala stejná jako v šedesátých letech, kdy pozemek kupovali rodiče dnešního majitele. Během posledních dvaceti let tu vyrostla nevšední zahrada, kam chodí relaxovat sousedé, známí, a dokonce i zákazníci dcery pana Jirky, zahradnice a biozelinářky.

Od uliční branky se podél boku domu prochází jako kdysi betonovou cestičkou lemovanou výsadbou z dřišťálů a kdoulovců. Ještě pár kroků a otevírá se nevšední scenérie: poetický dvůr se svěže zeleným trávníkem a upravenou prvorepublikovou stodolou. Jen vrata, která kdysi vedla do maštalí, chybí, a místo nich tu je jen malá branka, kterou se vstupuje do skryté zelinářské zahrady.

Na vysokém náspu zbudovaném z balvanů roste a bují horské rašeliniště s miniaturním fóliovým jezírkem, potůčkem se zakrslými vrbami a bahenními rostlinami včetně rosnatek. Na skalce právě kvetou prvosenky a hořce, drobné kapradiny a mechové porosty.

Celek působí velkolepě a velmi sofistikovaně. Jak k nápadu s nevšedním propojením užitkové stavby s autentickým horským terénem došlo? „Snažíme se skloubit užitek s krásou,“ vysvětluje hovorný majitel.

„Na pozemku stály chlívky, různé kůlny, a dokonce i komorový holubník. To všechno jsme zbourali, ale stodolu jsme chtěli zachovat, protože se do ní dá schovat úplně všechno. Vyměnili jsme tedy střechu a průjezd zazdili tak, aby projel jen malý traktůrek. A pak přišel nápad za milión, který mi vnukl můj kamarád a bonsajista Zdeněk Jukl, rovněž Hradečák. Všiml si, že stodola vrhá pěkný stín a že se toho dá využít pro stinnou skalku.“

Rodiče majitele koupili v roce 1968 na okraji Hradce pozemek s velkým hospodářstvím, které zahrnovalo koně, prasata, ovocné stromy, pěstování zeleniny, brambor. „Hospodařili jsme s nimi, ale časem jsme zlenivěli: chtěli jsme si na zahradě spíše odpočinout a užít klidu, a proto jsme se s manželkou a pak i s dcerami pustili do přetváření zahrady.“

Vzhledem k patině a mohutnosti výsadeb je podivuhodné, že rozhodnutí přišlo před pouhými dvaceti lety. Vysvětlení je prosté: pan Jirka není žádný troškař, a když se do něčeho pustí, dělá to pořádně. Postaví jednu skalku a už ho láká zkusit si další.

A když nestaví skalku, buduje nové jezírko nebo rozšiřuje výsadby. Místa je tu dost, a tak vznikají nová a nová zákoutí a zátočiny s výsadbou zajímavých dřevin – listnáčů i jehličnanů. „Stromy sázím už vzrostlé, mají alespoň tři metry. Jsem netrpělivý a nechci čekat, až vyrostou tak, jak jsem naplánoval. A ještě něco: líbí se mi stromy, které nerostou rovně. Pro mě jsou zajímavější ty křivé. Rovně rostlých smrků a jedlí jsou plné parky, to není nic pro moji zahradu.“

Pan Jirka prý nejprve pokukoval po japonských zahradách. „Uvažoval jsem, jestli bych tento styl dokázal napodobit, ale japonské zahrady, to je i historie, kultura, filozofie, a na to bych neměl. Řekl jsem si, že se na opisování z cizích zahrad vykašlu. Dělám zahradu pro sebe a jiná taková nikde na světě nebude.“

Stopy lásky majitele pro japonský styl výsadby se tu přece jen najdou – pan Jirka má rozsáhlou sbírku bonsají, miluje jehličnany. Pro zahradu a její výsadbu je také charakteristické zarámování jednotlivých partií – skalek, jezírek a náspů do kamene.

Objevíte zde i neobyčejné množství tarásků, zídek a rabátek, z nichž jsou zbudovány zahradní ostrovy. Pan Jirka vysvětluje, že se především snažil pracovat s materiálem, který byl nejdostupnější. „V okolí je dostatek pískovce, některé opracované kameny jsme získali z podezdívek zbořených statků. Když kámen docházel, používali jsme i pražce.“

Některé kameny ve skalkách majitel s rodinou usazoval sám, na jiné musel přijet jeřábník, vždyť největší mají hmotnost i deset metráků! „Podobně to bylo i se zeminou, kterou jsme museli navézt. Půdu jsem doplňoval z takzvaného podorničí a ze skrývek po stavbách. Někde jsme potřebovali rašelinu, ale i tu jsem míchal s jinými komponentami.“

Součástí terénu skalky jsou dubové pařezy a kořenové samorosty, které si majitel postupně navozil ze širokého okolí. Výsadbu koncipoval z klečí, bahenních rostlin a čarověníků. „Svého času jsem byl do nich blázen, mám jich tady asi čtyřicet. Nejsem na ně sice odborník, ale vím, jak má čarověník vypadat.“ Na skalce se daří bahenním a rašeliništním rostlinám, najdete tu trojčety, kapsovce, zakrslé vrby, azalky a lýkovce. „Skalka je vlhká, vodu sem přivádím ze studně, takže kameny samy od sebe získaly patinu, dokonce jsem už musel mechy i likvidovat, aby jich nebylo mnoho. A kapradiny musím vytrhávat, aby nezarostly celou skalku.“

K malému rašeliništnímu jezírku časem přibylo další betonové, které zapálený skalničkář zbudoval u domu, aby zamaskoval cihly a kameny ze zbouraných chlívků. Je napájeno ze studně. „Na jeho armování jsem použil vyhozený kus drátěného plotu. Největší hloubka je metr čtyřicet a je tu i mělčina vysypaná pískem, kde rostliny svými kořeny čistí vodu. Před časem jsme museli zasahovat, tak se namnožily a přerostly šípatky, že za nimi ani nebyly vidět okolní borovice.“

V okolí jezírka majitel vysadil vyšší kleče, smrk Formánek, vyvázaný a tvarovaný modřín, důkladně seřezávanou vrbu nebo okrasný javor.

Z terasy domu s posezením je pěkná vyhlídka na ořešák, jednu z dominant této části zahrady. Je vyšperkovaný podražcem a vistárií a orámovaný kamenným rabátkem, kde rostou hosty, srdcovky, trojčety, pivoňky, primule a modřence. Skupina jehličnanů za ořešákem vytváří optickou kulisu ohraničující vyhlídku. Ve skupině roste hadí smrk, několik jedlí, tsugy a další smrky. Pod nimi se daří hajním rostlinám. Opodál objevujeme menší vřesoviště a za ním minipolíčko brambor, částečně zastíněné starými ovocnými stromy.

A hleďme, tady rostou kosatce, botanické i šlechtěné tulipány a kvetou magnolie. A protože majitel má rád lýkovce a hořce, vytvořil pro ně další skalku... Podél plotu mezi tsugami, cypřišky a poléhavou klečí kvetou azalky a pěnišníky. Před ně postavil majitel plastiku z pískovcových kvádrů a obloukového překladu ze zbouraného chléva. Ostatně není to jediný artefakt. Zajímavých plastik vytesaných v pískovci je tu mnoho. Většina pochází z dílny pana Zdeňka Jukla, který prý jen dotvořil to, co už v kameni bylo. Konečně proč by si kámen nemohl hrát.

www.chatar-chalupar.cz