Vznešené magnolie jsou chloubou zahrady

Magické, majestátní, mámivé magnolie. Už samotný název zní velkolepě. Vychází z příjmení francouzského botanika Pierra Magnola, po kterém byl rod Magnolia pojmenován.

Barvitá čeština dala úchvatné dřevině z pravěku ještě jedno jméno. Šácholan. To podle kuriózních, leckdy nestydatě žertovných souplodí zvaných šáchy.

V posledních letech se magnolie zdají být uspěchanější, kožíšek, jímž chrání květy proti zimě, shazují i o několik týdnů dřív. Stačí ale, aby se do květů jedné noci zakousl mráz, a je po přehlídce.

Květy, mnohdy smyslně parfémované, mohou být podle druhu hvězdovité, pohárkovité, mělce či hluboce miskovité i něco mezi tím, malé akorát do dlaně i velikosti kola od vozu. Čím jsou tyhle parádnice starší, tím bohatěji kvetou.

Okázalost bohaté kytice, jakou několik jarních týdnů připomínají, neruší zelené lupení. Pouze několik druhů, k nimž patří šácholan Sieboldův (M. sieboldii), otevírá květy až po vyrašení listů v květnu a červnu.

Koho oslnivé květy zklamou, jsou opylovači, byť magnolie společně s lekníny byly prvními rostlinami na světě, které se jim snažily zalíbit výraznou barvou okvětních plátků – čistě bílou, do té doby nevídanou. Přilákalo to broučkovité jedlíky pylu.

Jenže včely ještě nebrázdily svět, ani čmeláci s motýly ne, a to je důvod, proč pro ně magnolie dodnes nemají úplatek v podobě sladkého nektaru.

Zato s barvami se roztrhl pytel. K bílé přibyla růžová, vínová, dokonce i žlutá v mnoha přitažlivých odstínech a kombinacích.

Jak se můžeme přesvědčit v zámeckých zahradách a arboretech, nejlépe se uplatňují v sólové výsadbě nebo jen s decentním doprovodem.

Populární šácholan hvězdokvětý (M. stellata) s přirozeně kompaktním keřovitým vzrůstem se vejde na dvorek i do předzahrádky.

Na velkorysém záhonu i nad trávníkem zazáří okolo 4 m vysoký šácholan Loebnerův (M. x loebneri) Merrill i podobně stavěný šácholan liliokvětý (M. liliiflora). Až 15 m vysoký stromovitý šácholan Sprengerův (M. sprengeri) či o půlku nižší Soulangeův (M. x soulangeana) potřebují volné prostranství, kde mohou rozmáchnout širokánské koruny.

Pár příkladů dokazuje, jaká rozmanitost mezi rostlinami panuje, a podle toho jim dopřejeme tolik místa, kolik potřebují.

Magnoliím můžeme odolnost vůči stárnutí a délku života jenom závidět. Že dlouho nevydrží, jsou pomluvy. Také není pravda, že nesnášejí řez. Nepotřebují ho, přirozenost jim sluší, ale chceme-li, klidně zvedneme korunu, prosvětlíme ji nebo vytvarujeme. Větší zásahy necháme na zimu, menší provádíme hned po odkvětu.

Že magnolie zaujmou jen na jaře? Kdepak. Tuhé listy mají zajímavou strukturu a na podzim se barví do žluta a bronzova. Šáchy tvořící se po odkvětu nadchnou kuriózností a pestrostí. V zimě zase žadoní o pohlazení chundelaté květní pupeny.

Sličné příbuzné liliovníku tulipánokvětého nevyžadují kyselou půdu, takže je vesele může pěstovat i ten, kdo zavrhl rašelinu. Na výbornou snášejí městský vzduch. Dlouhodobě si neporadí s podmáčenou půdou, suchem, studeným větrem a stínem.