Jarní pohodě vládne modrá

Nástupem jarní rovnodennosti se na záhonech, v trávnících a nádobách objevují hosté nadevšecko vzácnější. Jejich květy mají přirozeně modrou barvu, jaká je v košaté říši rostlin zřídkakdy k vidění.

Jemné nuance od bledé nebeské po tučnou inkoustovou do okvětních lístků vetkala zvláštní skupina pigmentů nazývaných antokyany. Jakým časně kvetoucím jarničkám koluje v žilách modrá krev?

Včely vylétly z úlu do světa a mají-li možnost, namíří si to rovnou do trávníku k modrým hvězdám ladoniček (Chionodoxa). Nad zeleným kobercem to těmto nevysokým cibulnatým trvalkám sluší víc než nad hliněnými hrudkami v záhonu, kde jim v rozrůstání brání sousední rostliny.

Velkoplošné modrotisky vytvářejí i modřence (Muscari) s hrozny soudečkovitých kvítků vonících po ovoci. Obě skromné květinky se množí samovýsevem a dceřinými cibulkami (brutem). Krom naší trpělivosti k tomu potřebují místo s čerstvou, dobře propustnou půdou na slunci či v toulavém stínu pod listnáči.

Rovněž brčál neboli barvínek (Vinca) jako by tušil, že čím větší území dobyde, tím silnější udělá dojem. Hustý lesklý porost probarvují v dubnu modré až šeříkově tónované květy ve tvaru větrníku, které se tu a tam ukazují znovu v létě.

Stálezelená pokryvná trvalka kvete tím bohatěji, čím slunnější místo jí dopřejeme. Dobře snáší zpětný řez i blízkost kořenů dřevin.

Také při pohledu na květy hořce bezlodyžného (Gentiana acaulis) máte pocit, že se každou chvíli rozeznějí fanfáry? Trpasličí skvost skalek a suťovišť od konce dubna vytrubuje do světa, že je mu fajn na slunci.

Měří necelých 10 cm, díky kobaltově modré barvě však nehrozí, že by ho někdo přehlédl.

Mezi kameny zaujme jaterník podléška (Hepatica nobilis). Přirozeněji však působí v podrostu světlých dřevin. Ostatně druhové jméno jaterníku vychází ze slova podlíska, protože hojně roste právě pod lískovými keři. Aby květům, které otevírá už v březnu, neubíraly na kráse uvadlé přezimující listy, včas je ostříháme. Duben mu nadělí nové.

Pod koruny opadavých keřů a stromů se skvěle hodí asi 25 cm vysoká oddenkatá trvalka dymnivka modrá (Corydalis flexuosa) s krajkovými listy často zabarvenými dovínova a shluky bleděmodrých květů s bílým hrdélkem.

Nejnápadnější je na nich dlouhá zahnutá ostruha, na jejímž dně se hromadí nektar pro opylovače.

V létě mizí ze scény, aby nabrala sílu a na jaře se vynořila ještě krásnější, třeba v doprovodu statnějšího pupkovce kapadockého (Omphalodes cappadocica), jehož květy se nápadně podobají pomněnkovým. Na rozdíl od pupkovce jarního (O. verna) působí upraveněji a není tak rozpínavý.

Violky ostruhaté (Viola cornuta) jsou často tím prvním, co po zimě ubytujeme v nádobách či truhlících. Omezené místo pro kořeny jim nevadí, musíme je ale pravidelně zalévat a vyštipovat zvadlé květy, pak vydrží v dobré kondici a bohatě pokvetou i déle než měsíc.

Něžnou krásu violek podpoříme křehkými pomněnkami (Myosotis). Když je necháme vysemenit, rozutečou se všude po zahradě a tam, kde se jim zalíbí, vytvoří časem líbezné houštiny.

Blízce příbuzným brutnáku (Borago officinalis), který se čistě modrými květy pyšní od června, neprospívá sucho, trpí v něm padlím. Vyhledávají živnou, kyprou půdu s vyšší vlhkostí, jakou najdeme na záhonech, ale také v trávnících a u rybničních břehů.

Tam se už od dubna, často bez pozvání, modrají věžičky květů zběhovce plazivého (Ajuga reptans). Je to známý ukazatel jílovitých stanovišť a magnet pro včely.

Z přírody do jarní zahrádky se občas zatoulá křehký rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys) či popenec obecný (Glechoma hederacea), který rád osidluje spáry zdí. Nejsou to sice kdovíjací šviháci, ale zbavit se jich by byla škoda.

Krom soběstačnosti zasluhují metál i za přirozenost. A ta zahradě mimořádně sluší.

Může se vám hodit na Zboží.cz: