Dubnové slunce odemyká zahradu

Na žluté je skvělé to, že se nijak nestydí a s nadšením o sobě dává vědět, ať už je kdekoli. Ve spojení se zelenými listy vypadá neuvěřitelně svěže, vzbuzuje veselé pocity a do zahrady přivádí jas i ve chvíli, kdy sluníčko překryjí aprílové mráčky.

Na první pohled uvularie velkokvětá (Uvularia grandiflora) připomíná kokořík. Na rozdíl od něj se s ní ovšem potkáme jen vzácně. Oddenkatou trvalku zdobí až 5 cm dlouhé svěšené květy. Jejich žloutkově žluté barvě perfektně sekundují trávově zelené listy. Když listy čerstvě vyraší, mohou je ohrozit žraví slimáci.

Uvularie nesnáší sucho, libuje si ve vlahé, živinami bohaté zemině na stanovišti, které zůstává i v létě chladné. Jako doma se cítí v přírodním koutku pod ochranou světlých listnatých dřevin. Na léto zatahuje, dáváme pozor, abychom ji nevyrušili a místo si raději označíme.

Na počátku minulého století, v době, kdy se narcisy těšily mimořádné oblibě, je zahradníci vysazovali do velkých ploch. Podobnou rozkvetlou jarní louku vytvoříme snadno. Cibule po trávníku rozhodíme a vysadíme tam, kam dopadnou, působí to přirozeněji. Pak rostliny necháme svému osudu, nevyžadují hnojení, ani závlahu, vystačí si s jarními deštíky.

Namísto vyštipování uvadlých květů se můžeme věnovat důležitější práci, protože tvorba semen je nevysiluje. Jediné, co narcisům dopřejeme, je odpočinek po odkvětu. Místu, kde rostou, se vyhneme se sekačkou do doby, než listy odumřou, jinak cibule nevstřebají dostatek energie a příští rok tak pěkně nevykvetou.

Jak praví lidové rčení: nejmilejší dítko má vždy mnoho jmen. Blatouch (Caltha palustris) to své získal podle toho, že roste tam, kde je bláto, tedy u potoků, podél břehů rybníčků a řek, ale i v bažinách a na vlhkých loukách. Květy září do dálky jako svítilny, pro jejich lesklý voskovitý povrch se rostlině přezdívá máslenka, mastný knedlík nebo boleočko.

Blatouch bahenní zaujme i svými ledvinitými listy v jasném smaragdovém odstínu. Dorůstá do výšky 20 až 40 cm, čile se rozrůstá do šířky, aniž by však obtěžoval okolí. Kdo má rád změnu, může si pořídit plnokvětý kultivar Flore Pleno anebo varietu alba (ta kvete bíle).

Na podzim stačí do prokypřené půdy vysadit podlouhlé cibulky a na jaře se z nich vyklubou růžice s velkými, jemně mramorovanými zelenými listy a tenkými stonky, na kterých se pohupují převislé květy se zpětně ohnutými plátky a nápadnými tyčinkami.

Žlutě kvetoucí kandíky (Erythronium) jiskří jako démanty v podrostu dřevin, na skalce nebo v záhonové borduře, kam sluníčko sotva dosáhne. Tyto blízké příbuzné lilií se rozrůstají dceřinými cibulkami, ale jen na chladných místech, kde netrpí přísušky. Půdu před výsadbou obohatíme listovkou a kompostem, jež pomáhají udržovat optimální vlhkost.

Říká se, že každý sluneční paprsek, který se k tulipánům nedostane, jim ubírá na kráse. To neplatí pro tulipán lesní (Tulipa sylvestris), který se bez přímého sluníčka klidně obejde. Jde o původní, snadno pěstovatelný druh vysoký okolo 40 cm. Neoslňuje opulentními květy ani výškou jako šlechtěné variety, tento tulipán má útlé stonky a malé, citronově žluté kalichy.

Vypadá, jakoby jej pročesával něžný vánek. Květy mají po otevření tvar hvězdy a jemně voní. Zajímavě obohacují skalku a místa pod korunami opadavých listnáčů, kam vnášejí pěkné kontrasty ke kůře kmenů. Hodí se rovněž ke zplanění v trávníku. V propustné půdě vydrží mnoho let.

Pitulník neboli hluchavka žlutá (Lamium galeobdolon) patří k vděčným, skromným trvalkám, které svými dlouhými zakořeňujícími stonky pokrývají půdu a zabraňují klíčení plevelů. Dokáže se vyšplhat i vzhůru po zídce, pokud má šanci zapustit kořínky ve spárách. Z estetických důvodů odstraňujeme zvadlá květenství, jinak se o sebe postará sám. Rostlinu je možné seříznout až k bázi, brzy znovu obroste.