Když se řekne Kladno, hned se vybaví přívlastek „město horníků“. To už dávno není pravda, uhlí se tu netěží a Kladno je místem pro život jako každé jiné. V zahradě Miloše Vinše návštěvník přesto užasne. Z ulice totiž stačí udělat jen pár kroků a navíc její uspořádání je úchvatné. Od venkovního ruchu je zahrada dokonale oddělena domem a od ostatních pozemků hustou a hlavně vysokou výsadbou dřevin. Díky nim jako by město „za plotem“ ani neexistovalo.

Začalo to malým jezírkem

Zahrada leží za dvoupatrovým rodinným dvojdomem a odpovídá tvůrcovu předsevzetí vytvořit tu především romantickou oázu. S přetvářením pozemku Miloš začal před třiceti lety. Do té doby tu byly výsadba a její úprava typické pro první republiku: kolem vily rostly ovocné stromy, které doplňovaly růže, stříhaný zimostráz, plůtky a cestičky vysypané bílým štěrkem. „Moji rodiče byli benevolentní a dali mně volnou ruku,“ říká majitel, který se dnes o dům i zahradu dělí s bratrem a maminkou.

Na své půlce o rozloze přibližně 1000 metrů čtverečních začal s výstavbou jezírka. „Toužil jsem po vodě. Naivně jsem si myslel, že svařím ipu a ta vodu udrží. Ipa se vůbec neosvědčila, naštěstí se začaly prodávat jezírkové fólie. Udělat jezírko se tedy nakonec podařilo.“

Průhled k pergole za jezírkem je koncipován vskutku promyšleně.

FOTO: Martina Lžičařová

Když bylo hotové, Miloš usoudil, že v ploše trávníku je moc malé. „Vypadalo divně. Chtělo to nějaký kámen a strom.“ Tak vlastně začala dlouhá cesta přerodu zahrady. Postupně vyrostla skalka, přibývaly stromy a pak přišlo na řadu zase jezírko.
„Původní jezírko bylo mělké a kazila se v něm voda. Větší vodní plocha dávala více možností, jak ji ztvárnit a doplnit.“ Z vykopané zeminy vznikl kopec, z něhož teče potok. Jezírko oživuje i pramínek. Pohyb vody obstarávají dvě čerpadla. „Jezírko je pořád ve vývoji,“ konstatuje Miloš, „chystám se je doplnit UV lampou a filtrem.”

Dříve na čištění stačily rostliny, nyní ve vodě plave hodně ryb a voda je zelená,“ vysvětluje. Jezírko má asi dvanáct metrů na délku a břehy se tak vlní, že není poznat, kde začíná a končí. Hladinu rozděluje ostrůvek pokrytý skalničkovými floxy a kostřavou a rostou tu i tis a semenáček dubu. „Rostliny na ostrůvku vyžadují minimální údržbu. Když je třeba, abych zasáhl, položím přes vodu žebřík nebo prkno. Doubek zkusím tvarovat jako bonsaj,“ plánuje.

Miloš zmínil bonsaj, ale zahrada rozhodně neprezentuje japonský styl. Tvůrcovou inspirací bylo vyprávění o poetické zahradě od Jiřího Trnky a pohádkové knížky, obrázky a kalendáře současného brněnského výtvarníka Pavla Čecha. Oba nabízejí svět plný tajuplných romantických zákoutí a Miloš se pokouší o něco podobného. „Líbí se mi představa, že není vidět na druhou stranu. Zvláště v zadních partiích, kde jsou zelené stěny, je to patrné. Zahradu jsem koncipoval trochu jako obraz nebo jako divadelní kulisu, takže po stranách jsou vertikály a pak už pohledu nic nebrání.“

Pod pergolou, jejíž zadní stěna je kryta rákosovou rohoží, je krb ze šamotových cihel a malé posezení.

FOTO: Martina Lžičařová

Kameny, voda a jehličnany

Miloš miluje kameny. Kromě toho, že sbírá kamenné patníky a často je používá jako podstavce pro dekorace, v době výstavby přivážel kameny ze škarp, z lomů a lesů. Jsou rozesety po celé zahradě – ve skalce, okolo jezírka, tvoří prameniště, doplňují rostliny. „Mám čtyři menhiry. Největší přivezl traktor až ze Šumavy. Jsem perfekcionista, proto jsem každý kámen pečlivě usazoval, dvacetkrát ho otočil. Cílem bylo, aby především vypadal přirozeně. “Vedle vody a kamenů jsou další láskou kreativního zahradníka jehličnany. Jak se zdá, vůbec nejsou nudné. „Zastřihávám je, aby získaly různé tvary – deštníky, kulovité korunky, kužele.“

Nejstarší jsou však stromy, které sázel ještě jeho tatínek – smrk a jedle před domem. Pod nimi stojí jedna ze dvou pergol, ocitli jsme se totiž na bratrově polovině pozemku. „Tahle pergola byla původně moje. Dal jsem ji bratrovi a postavil si novou,“ směřuje Miloš mou pozornost ke stavbě na opačném kraji zahrady.

K ní se jde okolo jezírka po chodníčku, který se v nízké zeleni místy ztrácí. Na hraniční plot s popínavým břečťanem navazuje rákos pod stříškou. Posezení u krbu tvoří poslední záchytný bod viditelný od domu na této straně. Lavička ukrytá za pergolou pod ořešákem už vidět není, stejně jako spleť cestiček v husté zeleni. „Tady rád odpoledne spím,“ spokojeně mrkne Miloš. „Ale ještě to tu není dost zarostlé…“

Jezírko má asi dvanáct metrů na délku a břehy se tak vlní, že není poznat, kde začíná a končí.

FOTO: Martina Lžičařová

Překvapivé kouty

Dalším místem pro relaxaci je ohniště v paloučku za vodou. Jeho existenci návštěvník ani nezaregistruje, ale takových míst je tu několik. Miloš je má pojmenované: poloostrov se zvoničkou, tajemná zahrada, loučka u převislé břízy, lávka přes potok. Cestou mezi nimi se otvírají nové pohledy a průhledy, objevují se nová zákoutí.

Miloš jako správný zahradník ví, kde co roste: mezi dřevinami za pergolou omamně voní šeřík, za pramenem je kleč a jinde rostou cedr, jalovce, cypřišek Lawsonův, tisy, jedlovec, převislý modřín. Největším exotem mezi jehličnany je pajehličník před pergolou. A dokonce tu je i metasekvoj, strom pocházející z třetihor.

„Na kytky si nepotrpím,“ přiznává majitel zahrady, „raději mám keře a stromy. Oblíbené jehličnany doplňují listnáče s barevnými listy: žlutá rúj, červená rúj, japonské javory, zlatý jilm, červený buk, ten má listy až do hněda. Je tu problém s místem, proto volím sloupovité formy.“

V duchu svého zadání vytvořit romantickou zahradu stojí na břehu jezírka štíhlá zvonička a kousek od ní se po pahýlu staré třešně do výšky pne zimolez. O pár metrů dál v živé zeleni upoutává holý rozvětvený kmen s květináči na vršku. „To byla túje, ale hodně stínila, tak jsem ji zlikvidoval. Aby dřevo, když prší, nehnilo, konce ořezaných větví jsem zakryl,“ vysvětluje originální dekoraci.

Treláže pro popínavé rostliny jsou v zahradě dvě. Tato podpírá převislý modřín

FOTO: Martina Lžičařová

Přišli i nečekaní hosté

Kromě posezení pod pergolou nebo u ohníčku, kde Miloš občas hraje na kytaru (hudba je dalším jeho velkým koníčkem), je možné sledovat přírodní děje od domu z dlážděné terasy, kde je souprava zahradního nábytku. Odtud je to co by kamenem dohodil i na bratrovu polovinu. „Dost jsem se angažoval i na této půlce, ale přiměřeně,“ směje se. „Mohou si dělat, co chtějí.“ A tak je vedle pergoly vidět bazén nebo dětský domeček.

Milošova zahrada je opravdu jiná. Romantická, s trochou tajemna. A občas se v ní objeví nečekaní hosté. „Jednou na jezírku přistál párek divokých kachen, ale vydržely jen krátce. Běžní jsou netopýři, v korunách stromů žijí hrdličky a spousta ptáků. Zahlédl jsem i sovu a dodnes mi není jasné, odkud se vzal ježek, který nás navštívil,“ vypočítává. „Divoká příroda najednou přijde za vámi. Je to zvláštní pocit a vlastně je prima, že to, co jsem dělal pro svoje potěšení, ocení i divocí tvorové.“

 www.chatar-chalupar.cz