Bydlíte-li v Praze – Bohnicích, je výpadovka na Mělník a do Kokořínského údolí pěkně po ruce. Když se Mirka, lékařka, učila na atestaci a potřebovala klid, vyrážel Karel se dvěma malými dcerkami právě tímto směrem. „Tenkrát jsem samozřejmě netušil, že míříme k naší budoucí chalupě. Trochu jsem lidem v těch pěkných roubenkách záviděl a říkal jsem si, že by bylo prima mít taky nějakou. Ale jenom na přespání, aby se v neděli dalo vyrážet na další trasy. Ne jako ti blázniví chataři a chalupáři, co tráví víkendy ohnutí nad prací.“

Mařenické intermezzo

Chalupářské zrání nabralo obrátky, když byli Karel s Mirkou pozváni k přátelům do Mařenic v Lužických horách. V partě muzikantů z České filharmonie, z nichž jeden tam měl chalupu, se jim moc zalíbilo. Sedávali u ohýnku, opékali buřtíky a zpívali, nebo chodili do hospody, kde filharmonici hráli převlečení za šumaře. „Myslím, že jsme dobře zapadli. A svěřili jsme se přátelům, že bychom taky chtěli mít poblíž něco na víkendy,“ vzpomíná Karel.

Dřevěná brána se stříškou tadymožná stála už v polovině devatenáctého století

Dřevěná brána se stříškou tady možná stála už v polovině devatenáctého století.

FOTO: František Malý

Mařeničtí hned obvolali známé – a ráno začerstva hlásili: Až se nasnídáte, podíváte se na chaloupku, kterou koupíte. Majitelé jsou od Českých Budějovic, stavení zdědili a chtěli by je prodat, protože to sem mají z ruky. Mají sice nějakého kupce, ale ten se pořád cuká a neplatí. „Do roubené chaloupky jsme se hned zamilovali, ale ten člověk, jako by to tušil, vzápětí zaplatil. A tím to skončilo. Touha po chalupě však zůstala.“

V životě se ovšem nic neděje nadarmo. Za pár let přijel za Mirkou jeden z filharmoniků. Potřeboval před odjezdem do zahraničí nějaké speciální očkování. Doprovodila ho na hygienickou stanici, kde měla známé, a v autě samozřejmě vzpomínali na Mařenice. „Říkala jsem mu, že jsme od té doby žádnou pěknou chalupu nenašli. V tu chvíli vstoupil do hovoru můj kolega, který jel tenkrát s námi. Prý ví o staré paní, jíž zemřel syn, který měl roubenku někde na Kokořínsku.“

To je přece ona!

Na zpáteční cestě pánové Mirce u zmíněné paní rovnou zastavili. „Zdvořile jsem jí vysvětlila, o co mi jde. Řekla, za kolik by chalupa byla, a že už má hodně zájemců. Cena byla na tu dobu dost vysoká, ale přesto jsem si vzala kontakt,“ vypráví chalupářka. „Když jsem odcházela, přiznala, že jsem první, komu dala telefon. Slušným jednáním jsem si ji zřejmě získala.“

Akce, která se potom rozjela, je na povídku. Tak alespoň v kostce. Po pár týdnech jednání už Karel říkal staré paní babčo a ona jemu Karlíčku. Je sice stavař, ale velmi komunikativní a znalý jednání s úřady, a tak pomáhal osamělé ženě s vyřizováním pozůstalosti a soudním odhadem nemovitostí, které zdědila. Její jediný syn totiž zemřel jako starý mládenec.

Pavláčka propojuje obytné stavení a pozemek nad kůlnami a sklípky

Pavláčka propojuje obytné stavení a pozemek nad kůlnami a sklípky.

FOTO: František Malý

„V osmdesátých letech to všechno trvalo hodně dlouho. A já se snažil, aby si nemyslela, že chci odhadce ovlivnit. Věděl jsem totiž, že vzhledem ke stáří chalupy nebude odhad příliš vysoký. Mezi tím jsem babče zařizoval i prodej garáže a auta po synovi. Shodou okolností se z jiné strany dozvěděla, že jsem to prodal za výbornou cenu a její důvěra stoupla.“ Stoupla natolik, že dala Karlíčkovi klíče. Ať si rodinka na chalupu jezdí, i když ještě není jejich. Kdoví, kdy se podaří vyřídit všechny náležitosti.

Na první cestu se s nimi vydal Karlův švagr. Znal to kouzelné údolí, po válce sem jako dítě jezdíval na letní pobyty na chalupu, patřící Sokolu Kralupy. „Já jsem řídil, on seděl vzadu a pořád říkal: Nojo, jedeme pořád tím směrem. To jsem zvědav, která to bude. Když jsem zastavil před vrátky 'naší' chalupy, byl u vytržení. Byla to ona!“

Zamrzlé dědictví

Chalupa prý zvenku vypadala podobně jako dnes. Jenže uvnitř bylo boží dopuštění. Majitel zemřel před Vánoci a do února, kdy se vydala natěšená skupinka na sever, nikdo v chalupě nebyl. Voda zamrzla, z vodovodního kohoutku v koupelně visely krápníky a roury byly popraskané. „Brali jsme to sportovně. Nevyděsily nás ani temně rudé tapety překrývající hobru, která byla v přízemí natlučena přes roubení,“ hovoří Karel za celou rodinu. „Věděli jsme, že to všechno jsou docela dobře odstranitelné problémy.“

Hodně nábytku zdědili chalupáři po předchozím majiteli

Hodně nábytku zdědili chalupáři po předchozím majiteli.

FOTO: František Malý

Více je stresovala liknavost českolipských úřadů. Majitelce už totiž bylo hodně přes osmdesát a každý den telefonovala, že jí není dobře a co nevidět umře. „Děsili jsme se, že nám babča odejde dřív, než se uzavře kupní smlouva. To by chalupa propadla státu. Tenkrát jsem skoro zešedivěl… Už jsem tady sekal kopřivy a uvnitř jsme dělali drobné úpravy, zkrátka začali jsme mít chalupu rádi,“ líčí hlava rodiny dramaticky.

Kopřivy je vlastně seznámily se sousedy. Byly vysoké skoro po prsa a obrůstaly chalupu kolem dokola. Karel našel v kůlně po svém předchůdci kosu a dal se do práce. „Sousedi na mě koukali a řvali smíchy, protože jsem měl ten nástroj v ruce prvně v životě. Říkali, že bych to líp vytloukl malíkovou hranou.“ Ale opakování je matka moudrosti. V létě, když konečně došlo na podpis smlouvy o převodu majetku, už Karlovi sekání šlo, jako když bičem mrská.

Nedělej mi z toho kuchyň!

Zpočátku roubenku užívali tak, jak byla. Babčin syn byl profesorem geografie a kromě základního vybavení po něm zbyla i knihovna, různé pořadače a dva stoly, vše zřejmě získané na univerzitě při vyřazování nábytku. „I když to nebyla žádná velká paráda, byli jsme šťastni,“ vstupuje do hovoru Mirka. „Vařila jsem v sednici na uhlovém sporáčku, podlahová prkna se tam houpala a vrzala, voda tekla jen v koupelně, kde bylo umyvadlo. Záchod zdevastovaný mrazem nefungoval, takže jsme dva roky chodili ven na kadibudku,“ ohlíží se třicet roků nazpátek. Ale všichni na tu dobu rádi vzpomínají. Dokonce i dcery, které spávaly – než táta vyrobil v podkroví rodinné velelože – na matraci na zemi.

Důvodů, proč vzniklo vysoké a široké letiště, bylo několik. Ze všech stran s výjimkou čel je k němu přístup a všechny jeho části je možné zvednout. V prostoru pod lůžkem tak lze cokoliv uskladnit. Peřiny, oblečení i knihy. „A když byla zima, mohli jsme se vzájemně zahřívat,“ připomíná Karel další výhodu lůžka. Zkonstruoval je sám, jen co s Mirkou zbavili přízemí rudých tapet. V tom se prý opravdu žít nedalo.

V ložnici v patře jsme objevili rodinné trojlože; trámy obkládal také pán domu

V ložnici v patře jsme objevili rodinné trojlože; trámy obkládal také pán domu.

FOTO: František Malý

Pak se chalupáři rozhodli rekonstruovat podlahu ve světnici. Vymysleli tenkrát vskutku šalamounské řešení. Použili původní smrková prkna. „Byla sice mírně nahnilá, ale místní truhlář se nabídl, že je vytrhá a projede znovu hoblovačkou. Pak strašně nadával, protože dřevo bylo nalakované tvrdým lakem a on si úplně ztupil nože.“

I když světnice zkrásněla novou podlahou, záclonkami a obrázky a spáry v roubení ztratily svou podivně žíhanou barvu, nejoblíbenější místností ve stavení se nakonec stala dílna. Pan profesor tu míval dřez, aby si mohl po práci opláchnout ruce, a pod oknem na druhé straně stolek a dvě židle. Když Karel něco kutil, přinesla si sem Mirka kafíčko, pak i varnou konvici a nakonec remosku. „Říkal jsem: nedělej mi z toho kuchyň, tady je dílna. Neutekl rok a koupili jsme menší linku. A remoska se usadila na ponku, protože má správnou vejšku a světlo je akorát nad ním,“ nutí se Karel do nešťastného tónu. Ale libuje si, že je z dílny vidět otevřenými dveřmi na dvůr, kde si užívá voňavé volnosti další generace. Vnoučci Kája, Matěj, Honzík a nejstarší princeznička Eliška, která půjde po prázdninách do třetí třídy. Mají na prostorném dvoře, chráněném od okolních komunikací, pravé eldorádo.

Bazén v prvním patře

Pozemek u chalupy měl původně 2000 metrů čtverečních. Postupem času se více než zdvojnásobil, protože Karel s Mirkou přikoupili pruh nahoře nad domem a pak další pod silnicí. „Tam jsem trávník sekal, i když nám pozemek nepatřil. Chtěl jsem, aby to tady hezky vypadalo, ale taky aby sem nelétala semena plevelů.“

Prošli jsme patrem chalupy a vykročili přes pavláčku na terasu, odspodu skrytou za zdobeným dřevěným plotem. A tam se rozvaloval v celé své kruhové kráse bazén. To je v kraji, kde není přírodní koupání široko daleko, příjemné řešení!

Chalupáři vyprávějí, že původně tady vlastně pokračovalo obytné křídlo budovy. Dnes z něj zbyla jen fronta kůlen a sklepů, lemující dole dvůr. Díky úpravám terasy a navážkám zeminy, když prostor nahoře srovnávali, náhodou objevili ještě jeden kamenem obložený sklípek, který vede až hluboko do stráně. „Dcerka si tady nahoře kdysi hrála a zdálo se jí, že se propadá. Tak jsem začal odhazovat zeminu a dostal jsem se do sklepa. Ze dvora vypadal vstup jen jako nika, měli jsme tam naskládané dřevo,“ vysvětluje Karel. A hlavně připomíná, že odtamtud vyvozil za několik víkendů sedm set devadesát dvě kolečka sutin! Už je to více než patnáct let, ale dodnes si to dobře pamatuje.

V koutě za venkovním posezením jsou dveře do dílny, místnosti, kterou mají všichni v oblibě

V koutě za venkovním posezením jsou dveře do dílny, místnosti, kterou mají všichni v oblibě.

FOTO: František Malý

Sešitek už mám taky

Když Karel dovyprávěl o svém hrdinském skutku, zabloudil ke svým původním představám o chalupářském životě. „Ne že bychom za těch třicet let nikde nebyli, ale naše turistické cesty hodně prořídly. Sousedi, původně Hanáci, jsou nesmírně pracovití. Občas jsme si sedli, ale soused už byl za chvíli celý nervózní. Psával si totiž do sešitku, co všechno musí za víkend zvládnout. My bychom občas i leželi a opalovali se, ale copak člověk může? Oni nás za ta léta tak zblbli, že už jsem si dokonce koupil sešitek,“ přiznává chalupář.

Než jsme vyrazili k domovu, prošli jsme si taky zahrádku. Ta svou krásu nevystavuje na odiv jako černobílá krasavice ve dvoře, ale když se rozhlédnete, má v každém koutě nachystáno nějaké překvapení. „Kromě trávníku je to stoprocentně zásluha Mirky,“ nedá si hlava rodiny vzít slovo. „Její zásluhou je i to, že prořezávám stromy a jezdím s kolečkem zeminy z jedné strany na druhou. Co neudělá sama, to uloží mně.“ Smáli jsme se, ještě když jsme odjížděli.