Rekonstrukce staršího přízemního domu zdůraznila jeho kvality

„Pamatuji si, když to tu rodiče stavěli – přikládal jsem ruku k dílu. Byla to tu snad předposlední ulice města s pár vilkami a domky v sousedství,“ vzpomíná s úsměvem a mírně nostalgicky pan Milan.

„Tenkrát se hodně stavělo svépomocí. Stěhovali jsme se sem v roce 1978 a to mi bylo sedmnáct osmnáct.“

Náš hostitel tu zapustil kořeny až tak, že se dům rozhodl před třemi lety rekonstruovat a přizpůsobit potřebám rodiny. Vlastní firma jej zaměstnává nadmíru, a tak se jeho starost o dům dnes projevuje hlavně sekáním trávy.

„Původně to byl dvougenerační dům. A jak si pamatuji z vyprávění táty, tak to bylo víceméně vynucené řešení. Chtěli zachovat původní výměru pozemku, takže na něm musela být dvě popisná čísla. Teď jsme tady s dvěma dětmi a udělali jsme z toho jeden velký tzv. byt.

Tátovi rodiče tady vlastně nikdy dlouhodobě nebydleli, ale dvě bytové jednotky byly propojeny stále otevřenými dveřmi. Změnili jsme jen pár příček a do půdorysu se vůbec nesahalo. Opticky se zvětšil obývací pokoj propojený s kuchyní.“

Novou podobu rodinného domu si pochvaluje i jeho autor – architekt Josef Macas: „Rozvolněný a prosvětlený prostor, který vznikl, tomu dal nového, úžasného ducha.“

Pan architekt dům projektoval koncem sedmdesátých let pro spolužáka z průmyslovky a už od začátku věděl, že nepůjde o další vesnický dům na tehdejší periferii, který by potřeboval sedlovou střechu kvůli úložnému prostoru, ale o nadčasový a dobře udržovatelný dům s rovnou střechou a minimem schodů. „Pěkně sedí v prostředí zeleně.“

„Jinou střechu bych si tady už neuměl představit. Je ale pravda, že před čtyřiceti lety, s tehdejšími technologiemi a materiály, byly s rovnými střechami problémy. Dnes to už tak není. Byla to otázka materiálu, ale i přístupu řemeslníků. Původní lepenku jsme vyměnili za sítě zalité pružnou plastickou barvou. Do domu nám opravdu nezatéká,“ pochvaluje si pan Milan a připouští, že kouzlo interiéru v moderním hávu je zásluhou hlavně jeho ženy Marty, která dodává: „Dělali jsme si interiér sami tak, aby se nám tu dobře bydlelo, a jen po dohodě s manželem. Nechtěla jsem křiklavé barvy, dali jsme přednost nadčasovým odstínům.“

„I když jsme nedávné úpravy už s panem architektem nekonzultovali a dělali si vše víceméně sami, přiznám se, že – i tak trochu z piety k tátovi – jsem to tu nechtěl zkazit a ke změnám jsme přistupovali s citem a moc do původní podoby nesahali,“ říká pan Milan.

Změny, které se tu udělaly, dům ještě pozvedly a posvětily kouzlo původního projektu.

„Původně jsme k rekonstrukci přistupovali s tím, že uděláme novou elektroinstalaci a zateplíme barák. Ale jak se do toho sáhlo, přicházeli jsme na další věci, ale všechny se vešly jen do ohlašovací povinnosti.“

Děti – školáci z prvního stupně – mají nyní své pokoje na jedné straně domu, se vstupy na zahradu, a rodiče na druhé straně. Střed domu s jídelním stolem mezi obývací částí a kuchyní je opravdovým centrem života rodiny.

Při prohlídce domu působícího jako novostavba si člověk uvědomí, že prvky vypadající jako novinka se používaly už před desetiletími. Třeba úzká a dlouhá okna osvětlující celou kuchyňskou linku nebo zápraží.

„Když jsme se pouštěli do rekonstrukce, moji známí mi také radili, ať se toho zbavím a začnu znovu někde jinde. Ale našeho rozhodnutí nelituji. Doufám, že trend satelitů je za námi, a tady jsme na místě, kde je všechno téměř na dohled. Nákupy, doktoři, škola. Všude dojdete pěšky, i když je možnost využít městskou dopravu,“ konstatuje spokojeně pan Milan.

„Máme tu už nějaké vazby a líbí se nám tady. Spousta lidí si myslí, že je to novostavba, ale dům tu stojí čtyřicet let. Když to po tátovi vydrželo třicet let, tak teď to musí také vydržet dalších třicet let.“