Hlavní obsah

Nejošklivější česká architektura aneb Stavby, kterým doba nepřála

Právo, Petr Svorník

Budovy postavené mezi lety 1948 až 1989 to nemají jednoduché, ty z období normalizace zvlášť. Za minulého režimu byly kritizovány jako příliš západní. Dnes vítězí v soutěžích o nejošklivější architekturu. Hotel Praha či obchodní dům Ještěd už byly zbourány, další demolice se chystají. Stavby ve stylu socialistického realismu či brutalismu však mají i své zastánce.

Foto: ČTK

Architekt Václav Aulický na komentované procházce Transgasem

Článek

S Pavlínou Krásnou a Pavlem Hrubým se potkávám u Nové scény Národního divadla, jedné ze staveb často označovaných za příklad té nejošklivější české architektury (navržena byla architektem Karlem Pragerem a postavena mezi lety 1977 a 1983). Krásná s Hrubým se rozhodli tuto a další stavby z let 1948 až 1989 hájit.

Loni v dubnu spustili projekt A489, facebookové a internetové stránky, kde se snaží propagovat a vysvětlovat architekturu zmíněného období. „Ty budovy nemohou za to, v jaké době vznikly,“ vysvětluje dvojice.

Foto: Milan Malíček, Právo

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Mladí milovníci architektury pořádají vycházky, které vždy probíhají v doprovodu odborníka na danou budovu či období. Naposledy vzali zájemce do hotelu International, nejtypičtější ukázky tzv. socialistického realismu, postaveného v letech 1952 až 1956.

Na stránkách a489.cz najdete i mapu, do níž autoři stavby ze zmíněného období zanesli. Obdobnou mapu chystají i v papírové podobě a zájemci by se časem měli dočkat i aplikace do chytrých telefonů. Pomocí ní si bude možné naplánovat trasu a dozvědět se o stavbách víc.

Stavby z budoucnosti

Hrubý je profesí fotograf a designér, Krásná vystudovala stavební inženýrství na ČVUT a živí se územním plánováním pro soukromou firmu. Kde se u tak mladých lidí, Pavlovi je 32 let, Pavlíně 28, objevil zájem o architekturu z dob socialismu?

„Stavby z šedesátých a sedmdesátých let mě fascinují od dětství. Připomínají mi kosmické lodě,“ odpovídá Hrubý. „Pro mě je to zkrátka sci-fi,“ dodává. Pavlína se k tématu dostala přece jen o něco později, „až“ během studia technického oboru na vysoké škole.

Foto: Profimedia.cz

Nová scéna Národního divadla v Praze

„Přemýšlela jsem, jak stavbám z dob socialismu pomoci, aby nebyly zapomenuty. A pak jsem potkala Pavla,“ vzpomíná. „Oba pocházíme z obcí nedaleko Plzně. Já ze Starého Plzence, Pavel ze Šťáhlav. Potkali jsme se předloni v hospodě ve Šťáhlavech a zjistili, že bydlíme v Praze kousek od sebe a zajímá nás architektura stejného období,“ vzpomíná mladá inženýrka.

Tématu se od té doby věnují zadarmo, ve svém volnu. „Nejsme historici architektury, ale snažíme se stavby představit veřejnosti,“ vysvětlují. Zároveň však spolupracují i s odborníky, například s architektem Petrem Kučerou nebo s historikem umění a architektury Rostislavem Šváchou, kteří vycházkami provádějí nebo se účastní následné diskuse.

Chladné domy budí vášně

Dvojice přiznává, že jejich oblíbené stavby lidé často vnímají jako ošklivé. Například Žižkovský vysílač architekta Václava Aulického, postavený mezi lety 1985 až 1992, byl v roce 2009 vyhlášen cestovatelským portálem VirtualTourist druhou nejošklivější stavbou světa. Předběhlo jej pouze Morrisovo mechanické divadlo v americkém Baltimoru, mimochodem postavené stejně jako řada českých normalizačních budov ve stylu tzv. brutalismu (název vychází z často používaného materiálu béton brut, surového betonu).

Foto: Profimedia.cz

Žižkovský vysílač byl postaven mezi lety 1985 až 1992. Od roku 2000 najdeme na pilířích miminka umělce Davida Černého.

Brutalistní stavby, jako je pražská budova Federálního shromáždění (dnes nová budova Národního muzea) či zmíněná Nová scéna Národního divadla, mohou svými materiály, zejména drsným betonem, ocelí a sklem, působit chladně a odtažitě. O to více vášní však budí mezi lidmi.

A platí to i pro méně známá brutalistní díla. „Nedávno jsem volala do jihočeských Netolic, zda by mi mohli říct podrobnosti o té jejich krásné obřadní síni. Paní mi odpověděla, že jsem se musela splést, že jejich obřadní síň je strašně ošklivá,“ dává příklad Pavlína.

Památkáři váhají

Nejvýraznějším počinem dvojice zatím byla letošní procházka po budově Transgasu na Vinohradské třídě (postavena 1972–1978, dříve se jmenovala Budova Ústředního dispečinku tranzitního plynovodu). Vycházky se zúčastnilo 350 lidí a vedl ji architekt a spolutvůrce Transgasu Václav Aulický.

„Minulý režim stavbě vytýkal, že je příliš západní,“ říká Hrubý. Dnes se Transgasu naopak vyčítá, že se svým socialistickým vzhledem na Vinohrady nehodí – tím argumentuje i soukromý investor a současný majitel, který chce stavbu zbourat a místo ní postavit budovu s kancelářemi a obchody.

Hrubý s Krásnou proto zorganizovali petici proti zbourání Transgasu a jeho prohlášení kulturní památkou. Internetovou petici podepsalo přes tři tisíce lidí. Prohlášení bylo úřady nejdříve zamítnuto, nyní se toto rozhodnutí znovu přezkoumává.

„Mezitím stihl investor vyklidit velkou část interiéru. Původní schodiště ze sedmdesátých let bylo rozřezáno a odvezeno do Národního muzea, ale třeba skleněné příčky házeli dělníci rovnou do kontejnerů,“ popisuje Hrubý.

Foto: Profimedia.cz

Hotel International v pražské Podbabě je ukázkou socialistického realismu padesátých let.

Památkáři však s podobnými prohlášeními váhají, alespoň co se týče budov z druhé poloviny dvacátého století. Na seznamu památek sice najdeme pražský obchodní dům Máj (postaven 1972 až 1975) nebo hotel International v Podbabě (1952–1956).

Jenže třeba obchodní dům Ještěd v Liberci (1970–1979) se zapsání nedočkal a v roce 2009 byl kompletně zbourán. Pod buldozery skončil také hotel Praha v Dejvicích (vznikl 1975–1980) nebo Dům kultury ROH v Plzni (1980–1986).

„V Plzni byla veřejnost nejdříve vlažná. Až když došlo ke zbourání a mělo se začít se stavbou nového obchodního domu, lidé se vzbouřili. Dodnes je na místě Domu kultury prázdná parcela,“ říká Pavel Hrubý a pokračuje ve výčtu.

„Místo hotelu Praha je dnes tráva, pozemek patří Petru Kellnerovi,“ dodává. „Obchodní dům Ještěd ze sedmdesátých let byl jednou z prvních strukturalistických staveb v Evropě. Dnes je místo něj obchodní centrum, které má podle mě nulovou architektonickou hodnotu,“ tvrdí Pavlína Krásná.

Rozděluje i odborníky

Zatím v projektu A489 zvládli zaznamenat přes dvě stě staveb z dob socialismu, zejména v Praze, kde oba žijí, a mohou si tak budovu snadno prohlédnout a nafotit.

„Rádi bychom získali další spolupracovníky, kteří by nám pomáhali se zbytkem republiky. Zajímá nás vždy původní název budovy a její architekt, doba a okolnosti vzniku,“ lákají případné zájemce.

Už také navázali spolupráci s Klubem za starou Prahu, zejména s místopředsedou Richardem Biegelem a již zmíněným historikem Rostislavem Šváchou. „Obdivuji je, že neskončili v 19. století a uvědomují si, že i stavby z toho 20. jsou důležité. Jsou však hodně kritizovaní za to, že se za budovy jako Transgas stavějí,“ vysvětluje Krásná, že chladné stavby rozdělují i odborníky.

Foto: Daniela Šrámková

Administrativní budova Teplotechny od Věry Machoninové v pražské Ječné ulici z přelomu 70. a 80. let

Vedle toho jsou Pavlína Krásná a Pavel Hrubý v kontaktu s vnoučaty architektů Věry a Vladimíra Machoninových, která se snaží popularizovat dílo svých prarodičů. Obchodní dům Kotva, hotel Thermal v Karlových Varech nebo budovu českého velvyslanectví v Berlíně, to vše manželé Machoninovi navrhli.

A berlínská ambasáda, postavená v letech 1970 až 1972, je pro celé téma symbolická. Když před dvěma lety začalo české ministerstvo zahraničí uvažovat o její demolici, postavil se za ni kromě Rostislava Šváchy i berlínský památkový úřad. I díky tomu tato ukázka českého brutalismu, alespoň zatím, stále stojí. Jak dopadne Transgas, ukáže už blízká budoucnost. A jaké jsou další plány dvojice Krásná–Hrubý?

„Teď hlavně chceme dodělat mapu Prahy. Naše aktivita pak určitě vzroste, až vyjde další záměr demolice,“ usmívají se trpce.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám